Přes svůj název se válka roku 1812, alespoň v Americe, v tomto roce téměř neodehrála. Ani události v roce 1813 nebyly nijak pozoruhodné. Ale na konci léta 1814 se nejslavnější události války, kromě legendární bitvy u New Orleansu, odehrály ve zhuštěném období několika málo týdnů. Dvousetleté výročí těchto událostí začíná již za několik málo dní. Přinášíme vám přehled událostí, který napsal Peter Snow, autor nově vydané historické knihy „Když Británie vypálila Bílý dům“.
24. srpna 1814 – poledne – Bladensburg, Maryland
U Bladensburgu na východním břehu dnešní řeky Anacostia se náhle objeví armáda 4 500 britských rudoarmějců. Jsou to bojem zocelení veteráni, kteří v Evropě rozdrtili armády francouzského císaře Napoleona. Jejich generálem je Robert Ross, povzbuzovaný ohnivým admirálem Georgem Cockburnem, který v uplynulém roce pustošil Chesapeake.
Jejich úkol: dát Americe a jejímu prezidentovi Jamesi Madisonovi „pořádnou nakládačku“ za to, že o dva roky dříve vyhlásili Británii válku.
Jejich cíl: Washington, nově vybudované hlavní město USA, jako odplata za vyplenění Yorku (budoucího Toronta) v roce 1813, kdy americká vojska vypálila hlavní město Horní Kanady. Nejprve však Britové musí rozprášit americké síly rozestavěné ve třech liniích na západním břehu řeky. A přesně to se stane. Britové přejdou na druhou stranu a bitva u Bladensburgu začíná. Američané, převážně špatně vycvičená domobrana, vedená nerozhodným a neschopným velitelem, brigádním generálem Williamem Winderem, se hroutí před neúprosným dupotem britských veteránů. „Dali jsme se na útěk,“ říká jeden mladý baltimorský milicionář. Pouze statečnost námořního komodora Joshuy Barneyho a jeho mužů ve třetí americké linii zachrání USA před jednou z nejostudnějších porážek v jejich mladých dějinách. Ale i oni jsou přemoženi a pozdě odpoledne je cesta do Washingtonu otevřená.
24. srpna 1814 – 20 hodin – Washington, D.C.
Britská armáda vchází do opuštěného města. Madisonova armáda se vypařila. Prezident uprchl přes řeku Potomac do Virginie. Jeho žena, rázná Dolley Madisonová, slavně odmítá opustit Bílý dům, dokud nedohlédne na odstranění portrétu George Washingtona ze stěny jídelny. Ve spěchu při odjezdu nechá ona i služebnictvo Bílého domu prostřený stůl pro prezidenta a jeho hosty.
9 hodin večer
Ross a Cockburn jsou ostřelováni, když se blíží k hlavnímu městu. Rossův kůň je zabit. Následuje série spektakulárních ničivých činů, které ostře rozdělí názory v civilizovaném světě a dokonce i mezi Rossovými vlastními zaměstnanci. Nejprve oba velitelé nařídí zapálení obou budov Kongresu. Bohatě zařízený Kapitol, navržený v nejhonosnějším klasicistním stylu a dokončený architektem anglického původu Henrym Latrobem, je brzy pohlcen plameny. Tisíce vzácných svazků v Kongresové knihovně jsou zničeny. Anglický poslanec později obviní Rosse a Cockburna, že dokázali to, co se nepodařilo ani Gótům v Římě.
10 hodin večer
Britové najdou Bílý dům prázdný. Lákavá vůně čerstvě uvařeného jídla je brzy přiměje usednout k Madisonovu stolu. Pomáhají si masem pečeným na rožni a oblíbeným madeirským vínem Jamese Madisona na příborníku. Chutná „jako nektar pro chuťové buňky bohů“, poznamenává nadšený James Scott, Cockburnův hlavní pobočník. Po jídle si Scott v ložnici v patře pomůže jednou z Madisonových čerstvě vypraných košil. Cockburn a Ross pak vydají rozkaz, aby na stůl položili židle a zapálili to tam. Během několika minut se místní obyvatelé shlukující se v Georgetownu i mimo něj stanou svědky ponižujícího pohledu na dům svého prezidenta v plamenech. Jeden z vedoucích důstojníků Rossova štábu říká, že „nikdy nezapomene na majestátnost plamenů“, ale svěřuje se, že britský čin považuje za „barbarský“.
25. srpna – ráno – Washington, D.C.
Britové pokračují v pálení veřejných budov ve Washingtonu, přičemž zničili ministerstvo financí, ministerstvo zahraničí a ministerstvo války. Jen statečnost ředitele patentového úřadu Williama Thorntona, který vjíždí do města a přesvědčuje britské útočníky, aby se nechovali „jako Turci v Alexandrii“, zachrání patentový úřad před tím, aby také skončil v plamenech. Obrovský liják hořící budovy zmáčí a většina zdí zůstane stát, i když interiéry jsou vyrabované. Později během dne Ross usoudí, že už napáchal dost škody, a stáhne svou armádu.
29. srpna až 2. září – Alexandrie, Virginie
Je to vyvrcholení jedné z nejodvážnějších námořních operací všech dob. Flotile britských fregat a dalších lodí, vyslaných po Potomacu, aby odlákaly pozornost Američanů od postupu armády na Washington, se podaří proplout hrozivými mělčinami řeky a zakotvit v linii, jejíž děla ohrožují prosperující město Alexandria ve Virginii. Obyvatelé města, zcela nechránění a zděšení osudem Washingtonu několik mil proti proudu řeky, okamžitě nabízejí kapitulaci. Britské podmínky, přednesené kapitánem Jamesem Alexandrem Gordonem, který hrozí zahájením palby, pokud nebudou splněny jeho podmínky, jsou tvrdé. Obrovské zásoby tabáku, bavlny a mouky z města mají být naloženy na nejméně 21 amerických lodí a odeslány po řece Potomac do britské flotily v Chesapeake Bay. Představitelé Alexandrie s podmínkami souhlasí. Od svých krajanů se dočkají sžíravé kritiky.
2. až 11. září – Chesapeacký záliv
Britská armáda se stahuje na své lodě v dolním Chesapeaku. Naléhání některých důstojníků, včetně George Cockburna, nedokáže přesvědčit generála Rosse, aby okamžitě přikročil k útoku na mnohem větší a bohatší město Baltimore, vzdálené pouhé dva dny pochodu na severovýchod. Tento oddechový čas umožňuje vynalézavému vojenskému veliteli Baltimoru, generálmajoru Samu Smithovi, dohlížet na rychlá opatření k obraně města. Přiměl obyvatele Baltimoru, aby kopali zákopy a stavěli hradby v reakci na jeho volání, že Baltimore nesmí postihnout osud Washingtonu. Nad Font McHenry je vztyčena mohutná vlajka, kterou speciálně ušila baltimorská švadlena Mary Pickersgillová, aby inspirovala jeho posádku k obraně vstupu do baltimorského přístavu.
11. září – Plattsburg, NY
Zatímco se Ross konečně rozhodl zaútočit na Baltimore, britská armáda 500 mil severněji pod vedením generála Prevosta utrpěla u města Plattsburg katastrofální porážku. Prevost zadržuje pozemní útok na město v očekávání vítězství britského námořnictva ve vodách sousedního jezera. Britské lodě jsou však poraženy americkými fregatami obratně manévrujícími na kotvách a Prevost své tažení přeruší. Zpráva o Plattsburgu pozvedne morálku ve Státech po pokoření Washingtonu.
12. září – Bitva u North Point
Britové se vylodí na úpatí poloostrova North Point a Ross se chlubí, že bude večeřet v Baltimoru. Během dvou hodin se britské štěstí dramaticky obrátí, když je Ross v čele postupujících jednotek smrtelně zraněn americkým střelcem. Další Ir, plukovník Arthur Brooke, přebírá velení a okamžitě se střetává s americkými jednotkami vyslanými generálem Smithem, aby zdržely britský postup. Američané chvíli odolávají, ale britská přesila a tvrdá disciplína brzy donutí nepřítele k tomu, co Britové nazývají ústupem a Američané trvají na tom, že jde o bojový ústup. Brooke a Cockburn plánují noční útok na Baltimore.
13.-14. září – Baltimorský přístav
Zatímco Brooke postupuje, několik britských fregat a dělových člunů s mělkým ponorem podniká mohutné ostřelování pevnosti Fort McHenry, aby si vynutily vstup do vnitřního přístavu Baltimoru. Pálí na pevnost rakety, minometné granáty a lodní dělové koule. Intenzita britské palby přiměje mnoho obyvatel města opustit své domovy v přesvědčení, že pevnost a město musí padnout.
Úporná palba britského námořnictva však nezpůsobí větší škody ani ztráty na životech. Vrchní velitel britského námořnictva posílá Brookeovi zprávu, že další boje budou bezvýsledné a budou stát příliš mnoho britských životů.
14. září – Baltimore
Obléhání Baltimoru je zrušeno. Britská armáda se stahuje na své lodě a bombardování pevnosti Fort McHenry ustává. Mladý americký básník a právník Francis Scott Key, který bombardování sledoval z nedaleké lodi, téměř zoufá, že pevnost přežije. Když však napne zrak skrze ranní mlhu, s údivem a radostí spatří, že nad hradbami stále vlaje vlajka Mary Pickersgillové. Vytáhne z kapsy list papíru a napíše báseň, která mu zajistí nesmrtelnost: „Ó, řekni, vidíš v ranním světle úsvitu, co jsme tak hrdě vítali v posledním záblesku soumraku?“ Když britská flotila odplouvá na Chesapeake, jeden člen posádky se ohlédne na velký prapor vyzývavě vlající nad pevností a zapíše si do deníku, že „pro britské námořníky to byl hrůzný pohled“.
.