Před tímto rozhovorem jsme se mnohokrát setkali: popíjeli jsme domácí kombuchu v bytě, který sdílí se svou rodinou. Je věčně živá, usměvavá, pohostinná. Mám dojem, že na jakoukoli otázku, kterou jí položím, odpoví se stejnou upřímnou průzračností.
***
Vždycky mě zajímala hra a oblečení. Jako dítě jsem pořádala módní přehlídky a promenádovala se v tom, co jsme měli ve skříni. Později, v devadesátých letech, když jsem začal pracovat s jednokanálovým videem, mě samozřejmě zajímalo, jak vypadám jako performer. Inspirovala mě performance vytvořená v šedesátých a sedmdesátých letech, ale estetika umělců, kteří tehdy pracovali, byla vždy „přijď takový, jaký jsi“. Vzpomeňte si na Bruce Naumana, Marthu Roslerovou, Williama Wegmana nebo dokonce Joan Jonasovou. Na druhou stranu jsem v té době už měl MTV a popkulturu. Pro tyto hudebníky a umělce byl kostým vždy prvořadý a já jsem také přemýšlel o tom, jak bych mohl cíleně vstoupit do svého prostoru jako performer. Cítil jsem, že jako performer potřebuji kostým, něco odděleného od toho, co bych nosil v každodenním životě. Když jsem v roce 1993 natáčela film „Kiss My Royal Irish Ass“, měla jsem na sobě podprsenku a tanga, ale věděla jsem, že nemohou být černé nebo červené – musely být zelené. Chtěla jsem něco trochu směšného; nic, co by se dalo zaměnit za sexy. Jasně zelená podprsenka a kalhotky nejsou nástrojem svádění, jsou jen hloupé. Později, když jsem v roce 1996 natočil film „Line“, inspiroval mě film Jeana Luca Godarda Le Mépris. Byla jsem jediná účinkující, takže jsem musela dát najevo, že hraji různé role. Omotal jsem si kolem těla červený ručník nebo si nasadil blond paruku, abych hrál postavu Brigitte Bardotové, a nosil jsem čepici s vepřovým koláčem, abych hrál postavu Michela Piccoliho. Takové jednoduché věci. Obvykle jsem používal opravdu neumělé rekvizity, cokoliv, co se mi zrovna válelo po ruce. Neměla jsem žádné velké přednosti, takže jsem musela být vynalézavá, víte, jako to dělají děti při divadelních hrách: „Prostě použijeme tenhle ručník z koupelny jako královské roucho nebo uděláme z téhle židle královský hrad.“
V naší rodině nebyl nikdo umělecky založený v konvenčním smyslu, ale moje babička neustále pletla a šila. Když jsem vyrůstala, ušila mi tolik oblečení: bylo to až obsesivní. Vzpomínám si, jak jsem byla jako malá frustrovaná, protože zrovna vyšel remake filmu Velký Gatsby s Miou Farrowovou a Robertem Redfordem a já jsem si moc přála šaty se spadlým pasem ve stylu dvacátých let jako ve filmu. Byl to vrchol nákupní kultury, ale neměli jsme moc peněz, a tak mi babička navrhla, abych si vzala vzor šatů, které se mi líbily, a jednoduše přidala pět centimetrů na boky a snížila pas. Když jsem si uvědomila, že něco takového můžu udělat, bylo to pro mě zjevení. Když později vyšla Horečka sobotní noci, milovala jsem všechny ty disco šaty. Žila jsem na malém městě v Massachusetts, kde, i kdybych měla peníze, nebylo kde takové šaty koupit. Místo toho jsem si koupila nylon qiana, takovou tu přilnavou, lesklou, syntetickou látku, a začala šít. Takže už jako mladá teenagerka jsem šila všechny tyhle oděvy, oblečení pro mnohem okázalejší život, než jaký jsem měla já. Vzpomínám si, že moje sestra byla opravdu vyděšená a říkala naší matce: ‚Musíš ji zastavit, vypadá jako blázen. Já s ní do školy chodit nebudu.“ A taky jsem si to myslela. Udělala jsem si takovou verzi cikánského kostýmu od Yvese Saint Laurenta s velkou splývavou sukní a selskou halenkou. Ve vlasech jsem měla šátek a připevnila jsem si je sponkami. Opravdu jsem musela vypadat jako zrůda. Ale máma i babička mě neustále povzbuzovaly a pro mě to bylo skutečné tvůrčí vyžití. Moje máma měla známou větu – „Pojďme nakupovat nápady!“. Bylo to v podstatě nakupování ve výloze a mělo to na mě obrovský vliv. Mohl jsem se podívat, co tam je, a vymyslet, jak to udělat po svém.
Když jsem se dostal na uměleckou školu, věci se pro mě stylově změnily. Nebyla jsem na RISD déle než tři měsíce, než jsem vyhodila všechny šaty, se kterými jsem přišla, a nakoupila si celý nový šatník ve spořitelnách. Ostatní studenti prodávali své staré oblečení, aby si o víkendech přivydělali, a já jsem si uvědomila, že se mohu doslova proměnit ve „studentku umění“, protože jsem si mohla pořídit oblečení, které ostatní studenti umění nosili a nyní se ho zbavovali. Síla, kterou má móda, aby vás proměnila, ať už hákem, nebo podvodem, je mým tématem už dlouho. Ve třinácti letech se ze mě stávala maloměstská holka od Yvese Saint Laurenta a o pět let později jsem se v dobré víře proměnila v tuhle studentku umění, bohémskou punkerku od Talking Heads. Naposledy jsem šila oděv od základu pravděpodobně v době, kdy jsem se vdávala. Chtěla jsem něco speciálního na sebe na náš zásnubní večírek, ale byli jsme tak švorc, že jsem si nemohla dovolit nic koupit. Ušila jsem si průhlednou zavinovací halenku: byl konec osmdesátých let. Pořád ale něco předělávám; věčně kupuju věci z Ebay a předělávám je. Téměř všechno, co mám, je z druhé ruky. Úroveň mého vkusu převyšuje úroveň mé peněženky, jako obvykle – to nikdy nepřestalo.
Spousta umělců si vytváří „umělecké kostýmy“ – pro mě jsou to moje stříbrné prsteny. Na každém prstu nosím jeden. Lidem, kteří nepracují v tvůrčím světě, může připadat výstřední, že mám prsty ověšené kovem, ale když jste umělec, takové věci obvykle zůstávají bez povšimnutí. Nosím je od narození svého prvního dítěte, takže už nejméně dvacet let. Nasazuji si je, jako si kněz zapíná límec. Taky je mi jedno, co se říká – trend athleisure mě hodně ovlivnil. Můj dnešní styl je takový mashup: bohémská učitelka umění se potkává s tělocvikářkou. Což vlastně dobře vystihuje i mé módní kolekce. Když jsem dělala „Extra Layer“ pro New Museum, byla jsem rozhodně v rozpoložení umělecká škola-koláž-meets-New-York-City-gymwear. Tepláky z „Extra Layer“ nosím pořád. Možná je to jen mnou, ale připadá mi, že je na nich něco sexuálního: to, jak mají zipy na špatných místech, nebo to, jak jsou určité části těla zvýrazněné – skoro jako maso visící v řeznictví – díky tomu, jak vzor protíná oděv. Teplákové soupravy už tak obracejí tělo do těchto aerodynamických drah, a když jsem na ně natiskl dvojí potisk, abych tvary špatně zarovnal – teplákovou soupravu na teplákové soupravě -, upozorňuje to na legrační části těla. Pozornost může skončit na částech, které byste možná nechtěli zvýraznit: třeba na rozkroku nebo v podpaží. V těchto teplákových soupravách je cítit perverznost. Když je nosím, ráda je kontrastuju s něčím, jako je splývavá sukně a hedvábná halenka: Líbí se mi kombinace rozpustilosti a primitivnosti. Praktické a perverzní. Mám ráda věci, které jsou trochu mimo.
Pro šaty, které předvádím tady v Aspenu, používám opět standardní oděvy, tvary, které každý zná. Z repertoáru Print All Over Me jsem vybrala dlouhou košili a slipové šaty. A pak… Všimli jste si někdy, když jdete po ulicích New Yorku, že všude z oken trčí klimatizace? No, někdy lidé vezmou tupé nástroje, třeba minci nebo něco takového, a zatlačí na mřížky, aby v nich udělali scratchitti nebo frotáž, něco jako otisk s podpisem nebo malou postavičkou nebo něco takového. Někteří lidé říkají, že je to vandalismus, ale pro mě jsou to malé abstraktní stříbrné obrazy, které trčí po celém městě. Pokaždé, když vidím nějaký obzvlášť krásný, vyfotím si ho. Mám jich teď obrovskou sbírku. Některé z těch nejlepších jsem otiskl na oděvy pro tuto výstavu – připomínají mi legii plecháčů oblečených v gestických šmouhách.
Často, když se jako umělec vydáte novým směrem, mají lidé tendenci chtít vás dotlačit až do konce. Když jsem v rámci své umělecké praxe začal vyrábět oblečení, lidé mi říkali: „Aha, tak ty jsi teď návrhář.“ A já jim říkal, že je to tak. Lidé vás chtějí profesionalizovat, pravděpodobně kvůli vlastnímu pohodlí. Pro mě je to spíš o vývoji, objevování, přidávání, míchání než o profesionalizaci a určování. Takto vnímám svou práci. Moje oděvy jsou jakousi meditací o módě, stejně jako jsou zprostředkováním performance a malby – vnímám to tak, že ani tak netvořím „módu“, jako spíš něco, co o módě přemýšlí.“
K mému zklamání se zdá, že lidé mé oděvy nepovažují za něco, co se nosí. Často slýchám: „To je pro tebe dobré, ale já bych to nemohla nosit“. Zdá se, že si myslí, že je to příliš mimo, divné nebo křiklavé. Nevím, jestli lomený ginghamový vzor, který jsem používala v minulosti, byl vnímán jako příliš dětský nebo možná otrhaný. Nebo příliš punkový? Chci, aby je lidé nosili. Vnímám to tak, že oděvy jsou obdobou mých obrazů, ale méně řídké. Mohou být do světa: talismany tvůrčího procesu. Chci, aby to byly přístupné odbočky. Koncepty, se kterými pracuji, jsou stejné, ať už maluji, nebo tisknu na oděvy: mapování, skládání nebo otáčení jednoho povrchu na druhý, takovým Möbiovým pásem. Takové vzory v komerčním kontextu běžně nenajdete, ačkoli já vzhlížím k myšlenkovému procesu a vtipu, které se objevují u Martina Margiely, Comme des Garçons nebo Vetements. Velmi oceňuji, když si návrháři hrají s významovými znaky oblečení. Těchto návrhářů si nesmírně vážím, i když samozřejmě dělají svou práci na velmi vzácné úrovni, o kterou jsem celý život jako spotřebitel usiloval nebo se ji snažil napodobit. Chci originál, ale dostávám předělanou, podomácku vyrobenou verzi. Věčně jedu za vozem a sbírám kousky uhlí. Tak nějak si dělám svou vlastní věc.
Je v tom z mé strany trochu selhání, pokud jde o oděvy, které vyrábím, protože se k lidem nedostávají tak, jak bych si přála. Možná je to problém marketingu. Neoznačuji je značkou „Cheryl Doneganová“ nebo dokonce značkou, kterou bych si vymyslela, třeba „Vaše igelitová taška“. Víte, kdysi jsem měla účet na Tumblru, který se tak jmenoval. V roce 2005 jsme byli zase trochu na mizině a já jsem si hledala práci. V jednu chvíli jsem fantazírovala o tom, že si založím blog o osobním stylu, a trochu jsem v tom fušovala, než jsem si to rozmyslela. Uvědomila jsem si, že mi nejde ani tak o to, abych na tom vydělávala, ale spíš o hromadění obrázků a osobní estetiku. Brala jsem oblečení, které se mi líbilo na Ebayi, a protože jsem si nemohla koupit všechno, přesouvala jsem obrázky ze svého watchlistu a zveřejňovala je na blogu. Stal se z něj jakýsi myšlenkový skicář. Dělala jsem to opravdu nábožně pět let. Každopádně teď trochu odbočím. Jde o to, že chci, aby moje oblečení bylo známé a dostupné. Je dobře, že tyto kolekce vznikají pod záštitou Print All Over Me, a líbí se mi myšlenka tisku na zakázku a to, jak umožňuje spotřebitelům být kreativní. Ale chci, aby lidé věděli, že to oblečení jsem vyrobila já. To jméno musí být v povědomí lidí, jako je třeba „My Plastic Bag“ alter ego nebo značka Cheryl Doneganové. Chci, aby si lidé kolekce spojovali s mou uměleckou prací, a to velmi přímým způsobem. Je tu příležitost a možná je mým selháním, že jsem zatím nepřišel na to, jak ji využít.
Možná jeden ze způsobů, jak pokračovat v tomto konkrétním projektu, je přemýšlet o mé umělecké praxi jako o „domě“. Viděl jsi někdy film Paříž hoří? Mám na mysli ‚dům‘ ve smyslu plesové kultury. Dům má v sobě vždycky mnohost, protože je v něm tolik členů. Pohrávám si s myšlenkou ‚The House of Your Plastic Bag‘ – obrazy by mohly být z domu, oděvy by mohly být z domu a z domu bychom mohli dělat i ziny. Je těžké být domem, když jste jeden člověk, takže možná jde o to najít další lidi, se kterými bych na tomto nápadu mohla pracovat. Líbí se mi myšlenka diverzifikace versus monolit, což je asi důvod, proč se bráním myšlence „značky“. Pro mě je značka monolit – monopol s uzamčenou a pevnou identitou. Značky se musí držet určité uniformity, aby nebyly vnímány tak, že ztrácejí smysl pro sebe sama, nebo řečeno řečí značek, „DNA“. Raději přemýšlím o různých rozmanitých identitách, které mohou existovat pod stejnou hlavičkou.“
Když dnes přemýšlím o svém vztahu ke hře a oblečení, nemohu si pomoci, ale musím myslet na to, jak se s manželem oblékáme jako pár. Je v tom spousta komplikací. Oba se opravdu zajímáme o módu a vzhled, i když on se mnohem víc než já zajímá o chrastění krásou nebo genderovými normami. Je zvláštní, že jako žena mám vlastně větší svobodu nebo výsadu v tom, co nosím. Můžu si dovolit být méně didaktická. Můžu se oblékat kvůli vlastnímu pohodlí nebo kreativitě a nemít pocit, že tím musím něco zdůrazňovat. U něj může být sázka na oblékání velmi vysoká. Pro mě to tak být nemusí. Někdy mu vlastně říkám: „Kenny, teď jsi to pozlatil. Už jsi to přehnal. Kenny je rád venku, ale zároveň nechce být za hlupáka. Když se mi zdá, že to přehání, řeknu mu, že jeho oblečení příliš připomíná kostým a že si musí jednu věc odložit. Nemůže mít buřinku a hůl. Je sice v jakémsi kostýmu, ale nechce to dávat příliš najevo. Mně nevadí, že jsem trochu víc v pozadí, když jdeme spolu ven, i když se někdy musím trochu napumpovat, abych s ním lépe balancovala. Snažím se o rovnováhu mezi námi, ale upřímně mi nevadí hrát si na páva před jeho pávem. Získávat všechnu tu pozornost s sebou přináší i spoustu zodpovědnosti a může být docela úleva, když prostě trochu víc splynu s pozadím. Kenny je ale v módě nováček – teprve v posledních letech mu začalo záležet na tom, co má na sobě, a na tom, jaký to může mít dopad. Já naopak o vzhledu a oblečení přemýšlím celý život. Můžu kolem něj trochu měnit tvar a tolik se tím nezabývám. Dělám to celý život.“
Cheryl Doneganová je americká videoumělkyně. Její samostatná výstava GRLZ + VEILS je k vidění v Aspen Art Museum do 16. prosince 2018.
Anja Aronowsky Cronberg je šéfredaktorkou a zakladatelkou časopisu Vestoj.