od Jochen Markhorst
Za tenký, divoký, rtuťový zvuk vděčíme záblesku inspirace producenta Boba Johnstona. Po vyčerpávajících, neuspokojivých a většinou neúspěšných nahrávkách ve studiích Columbia v New Yorku navrhuje Johnston přesun do studií CBS v Nashvillu a návrat k nahrávání tam, tentokrát však s ostřílenými session muzikanty ze světa country. Mírně řečeno neortodoxní nápad.
Super cool newyorský hipík Dylan dělá hudbu s přátelskými verandami ve stetsonech a dřevorubeckých košilích? Manažer Albert Grossman předvídá imageovou katastrofu a posílá pro producenta: „Jestli se před Dylanem ještě jednou zmíníš o Nashvillu, jsi pryč.“
Ale Dylan se k tomu odhodlá a na Valentýna 1966 začíná natáčení. Hned první den se po „Fourth Time Around“ objeví „Visions Of Johanna“, píseň, která ho už měsíce zaměstnává – ale pro kterou nemůže najít je-ne-sais-quoi.
Na The Cutting Edge se proces tvorby stává téměř hmatatelným. Disky 9 a 10 obsahují nahrávky z New Yorku, z nichž jsme již slyšeli take 8 (ten z No Direction Home), a rozdíl je vskutku obrovský. V New Yorku zůstává kapela ostrá, ostrá, tvrdě rocková, ale také trochu rýpavá, ukňouraná.
Výjimečná třída písně je patrná od začátku, od první zkoušky, a od záběru 4 už je provedení mnohem více než přijatelné – co do drajvu a dynamiky jednoznačně ještě v rámci Highway 61 Revisited, s přídavkem stonesovské energie. Především v rytmické sekci, s výrazným, vzrušujícím, valivým basovým partem Ricka Danka a jedovatým, dravým řezáním bubeníka Bobbyho Gregga. Zlomyslné údery kytary Robbieho Robertsona se také podezřele podobají tomu, co občas předvádí Brian Jones se Stones. Dost báječné a na této cestě se vynořuje rocková klasika typu „Gimme Some Lovin'“ – jen samozřejmě trochu poetičtější.
Ale není to to, co Dylan slyší ve své hlavě. Podrážděně přeruší šestý záběr: „Ne! To není ten zvuk, to není ono.“ „Ne, to není ten zvuk, to není ono.“ Udeří do dalšího akordu a hledá slova, která by mu objasnila, čeho chce dosáhnout. „Není to hard rock. Jediná věc, která v tom je tvrdá, je Robbie.“
Kapela začne znovu hrát, ale teď si Dylan náhle všimne přinejmenším jednoho slabého místa: basy. Chce se té hybné, hektické laviny zbavit: „Místo bammbammbamm jenom baaahm.“
Danko zase bammbammuje.
„Ne, ne: baaahm!“
Danko jede baaahm jednou, Dylan je spokojený, tak jedeme znovu. A Danko prostě hraje pořád dokola to samé, jen o něco měkčeji. V Dylanově hlase je slyšet podráždění.
Od osmého záběru drsnosti pomalu ubývá. Cembalo je o něco výraznější, Robertson refrény, ale kupodivu teď Dylan zpívá uspěchaněji. Ve 13. záběru se píseň téměř úplně spoléhá na klávesy; cembalo je nyní turbínou, Al Kooper na varhany klade lyrické akcenty. Bubeník už zdomácněl, ale Rick Danko se nenechá omezovat. Až do posledního pokusu v New Yorku, čtrnáctého záběru, pokračuje basa v úderech o více než dva tóny na takt.
Dylan to vzdává.
O tři měsíce později novinář Shelton doprovází Dylana v dvoumotorovém Lockheedu Lodestar, soukromém letadle. V Nashvillu jsou úspěšně dokončeny nahrávky pro Blonde On Blonde. Při ohlédnutí za prakticky bezvýsledným natáčením v New Yorku Dylan analyzuje: „Byl jsem opravdu na dně. Chci říct, že za deset nahrávacích sezení, člověče, jsme nedostali ani jednu písničku… Byla to kapela. Ale víte, to jsem nevěděl. Nechtěl jsem si to myslet.“
Ale je to pravda a Bob Johnston to pochopil dokonale – po mizerném výsledku oněch deseti sezení je sklíčený Dylan otevřený jakémukoli návrhu, dokonce i tomu, aby šel do toho studia ve vnitrozemí, kde ti vidláci nahrávají své písně o cizoložných trampotách.
Hned od začátku v Nashvillu se snáší zasněná, rtuťovitá krása. Robertsonova elektrická kytara zatnula zuby nehty, Koopersovy varhany teď mají tenký, vibrující zvuk a především: Basa Joea Southa, tlukoucí srdce této Johanny, otřásá podkožní dramatickou silou písně.
Falešný začátek, neúspěšný pokus, další falešný začátek a hned první kompletní záběr je záběrem finálním (prvním, kde Dylan hraje své harmonikové intro). Dylanova úleva v posledních taktech je nezaměnitelná.
Poetická síla textu je nesporná. Ale na tom, co Dylan vyjadřuje, se ani po více než půl století neshodneme. Bohatost plnohodnotného textu samozřejmě srdečně vybízí k usilovné práci ambiciózních dylanovských interpretů. Podívejte se, říká Greil Marcus, topenářské trubky hotelu Chelsea dodnes kašlou. A tam skutečně vznikla revize Mony Lisy; „Ten s knírkem“ je od dadaisty Marcela Duchampa. Johanna je anglosaský překlad hebrejského slova pro peklo, Gehenna. A šperky a dalekohled na oslu už dosáhly téměř příslovečného statusu – ale nikdy se nedozvíme, co přesně toto přísloví vyjadřuje.
Biografický výklad zůstává nejoblíbenější. Diskuse se zaměřuje na otázky, kdo je Louise a kdo by mohla být Johanna. Joan Baezová a Sara Lowndsová? Edie Sedgwick a Suze Rotolo? V každém případě básník načrtává kontrast mezi smyslnou, přítomnou Louisou a nedosažitelnou, idealizovanou Johannou a náčrtek obkládá snovými obrazy, krásnou hrou s rýmy a impresionistickou atmosférou.
V týdnech geneze, v listopadu ’65, zní pracovní název písně „Seems Like A Freeze-Out“. To potvrzuje myšlenku, že Dylan zde chce vytvořit impresi – skicovité zobrazení, které zmrazuje prchavý okamžik z hektického života. Zcela v souladu s tím, co rok předtím slibuje v poznámkách k albu Bringing It All Back Home:
„I am about t sketch you a picture of what goes around here sometimes. tho I don’t understand too well myself what’s really happening“
„It’s so visual,“ dodává mistr (v bookletu s Biografem, 1985).
Především je to však pravá lyrika, básník vyjadřuje emoce. Vliv obdivovaného poète maudit Rimbauda je prokazatelný; dezorientace vypravěče, chaos a jeho osamělost, melancholické poznání, že ztrácí něco, co nikdy neměl. Podobně jako například Le bateau ivre, toto melancholické, osamělé, chaotické mistrovské dílo francouzského symbolisty:
Si je désire une eau d'Europe, c'est la flacheNoire et froide où vers le crépuscule embauméUn enfant accroupi plein de tristesses, lâcheUn bateau frêle comme un papillon de mai.
(If I want one pool in Europe, it's the coldBlack pond where into the scented nightA child squatting filled with sadness launchesA boat as frail as a May butterfly.)
A podobně jako Rimbaud ani Vize nelze interpretovat, ale nesou vůni vyprávění – text naznačuje, že se zde vypráví něco zajímavého, něco intimního. Básník Dylan je zde v nejlepší formě. Občas přestřelí s texty, které jako by byly napsány s jeho Dylan-O-Maticem na écriture automatique-pilot („I Wanna Be Your Lover“, abych jmenoval jen jeden příklad) – sice atmosférické, vizuální, ale bezobsažné sekvence nevyzpytatelných asociací, s extrémy do únavné mlhoviny. Visions však balancují mezi narativní lyrikou a surrealistickou hrou se slovy, balancují na hraně jasné, průzračné baladičnosti a hermetické, uzavřené poezie… což přispívá k nočnímu odcizení, které se dílu daří uchopit, k oněm Sinatrovým nočním hodinám.
Krátce řečeno, „Visions Of Johanna“ je fascinující mistrovské dílo, Renoir v Dylanově katalogu, oblíbená píseň fanoušků a znalců, jako je životopisec Clinton Heylin a anglický dvorní básník, laureát poezie Andrew Motion.
Pozoruhodně mnoho kolegů se odváží riskovat interpretaci Dylanova tour de force. Robyn Hitchcock tvrdí, že ho Johanna přiměla stát se písničkářem, a rozhodně není jediný, kdo píseň staví na piedestal – i když jeho vzdušná, jemná verze opravdu není jeho nejzdařilejší poctou. Jerry Garcia z Grateful Dead přistupuje ke skladbě při každém vystoupení jako k relikvii a občas se ztrácí v transu, který může trvat i více než patnáct minut, Marianne Faithfull se v roce 1971 vynořuje ze žumpy a nechává heroin a Micka Jaggera za sebou, aby nahrála skřípající, ale dojemnou „Visions Of Johanna“.
Zřejmě nejpovedenější coververzi má na svědomí Chris Smither na svém albu Leave The Light On (2006). Smither zpívá trochu nedbale, což působí spíše poeticky, hraje pod ním teskný, hladivý kytarový part, a zatímco se jemně vlní dál, producent David Goodrich do hypnotického valčíku přidává další kytary, mandolínu, akordeon, až melancholie odkapává z reprobeden. Zdaleka ne tenké, divoké a rtuťovité, uznávám, ale jisté jako Gehenna docela rimbaudovské.
Mohlo by vás také zajímat
Visions of Johanna: The Old Crow Medicine Show version of Dylan’s masterpiece has me in tears
Visions of Johanna: význam hudby, textů a přepisů