Válka, skandály, politické reformy, terorismus a občanská práva poznamenaly 90. léta 20. století. Studená válka (období zvýšeného napětí po druhé světové válce mezi bývalým Sovětským svazem a Spojenými státy) skončila zhroucením komunismu na počátku desetiletí. V reakci na to prezident George H. W. Bush vyzval k nastolení „nového světového řádu“, v němž bude globální bezpečnost založena na diplomacii a mezinárodním obchodu. Po skončení studené války byl však svět nebezpečný a nepředvídatelný. Americké vojenské a politické instituce musely bojovat s novými a neočekávanými hrozbami pro americkou a globální bezpečnost.
V srpnu 1990 irácký prezident Saddám Husajn zpochybnil zájmy USA v oblasti Perského zálivu, když jeho vojska napadla Kuvajt, iráckého souseda bohatého na ropu. Bush byl přesvědčen, že nechat takové chování bez kontroly jen vybízí k další agresi, a proto zmobilizoval americké síly a požadoval, aby se Irák z Kuvajtu stáhl. Bush také získal souhlas s vojenskými akcemi od Rady bezpečnosti OSN a vytvořil celosvětovou podpůrnou koalici, která získala spolupráci a pomoc od spojenců i bývalých protivníků. Když v lednu 1991 aliance vedená Spojenými státy v rámci operace Pouštní bouře vtrhla do regionu, irácký odpor se před drtivou vojenskou silou zhroutil. Kuvajt byl osvobozen, ale Husajn zůstal u moci po celý zbytek desetiletí.
Konec války v Perském zálivu neznamenal konec nepřátelství na celém světě. Dlouho doutnající etnické a náboženské napětí na Balkáně, na africkém kontinentu a v dalších oblastech světa propuklo v násilí a genocidu (systematické vyvražďování celé národnostní nebo etnické skupiny). Balkánský poloostrov, zejména bývalá Jugoslávie, se stal etnickým sudem střelného prachu, protože národní a náboženská identita se stala základem násilných střetů. Američtí vojáci se připojili k mnohonárodním mírovým silám, aby obnovili a udržovali mír po celém světě.
Amerika nebyla vůči šířícímu se násilí imunní. V průběhu desetiletí došlo k několika velkým teroristickým útokům na americké půdě, včetně bombového útoku na federální budovu v Oklahoma City ve státě Oklahoma v roce 1995. Došlo také k útokům na Světové obchodní centrum v New Yorku (1993), olympijské hry v Atlantě (1996) a sídlo Ústřední zpravodajské služby (CIA) v Langley ve Virginii (1993). Tyto útoky šokovaly veřejnost a přiměly donucovací orgány a vládní agentury po celé zemi zvýšit a aktualizovat bezpečnostní opatření. Federální a státní vlády začaly hledat nové způsoby, jak sledovat a stíhat činnost nenávistných skupin. V jednom takovém případě okrajová náboženská skupina ve Waco v Texasu zapojila federální policisty do jednapadesátidenního střetu, který si vyžádal téměř osmdesát mrtvých. Tento incident vyvolal veřejnou debatu a federální vyšetřování postupu vládních úředníků.
Zájem veřejnosti o etiku ve vládě se soustředil na prezidenta Billa Clintona ještě před jeho zvolením prezidentem v roce 1992. Clintonovo údajné zapojení do developerského projektu Whitewater, jeho veřejné popírání a následné přiznání milostného poměru s mladou stážistkou v Bílém domě a vysoce politický charakter jeho obžaloby Sněmovnou reprezentantů v roce 1998 a soudního procesu před Senátem v roce 1999 vedly Američany ke zpochybňování osobní a politické etiky výkonné moci i Kongresu.
Další procesy v průběhu desetiletí Američany dále rozdělovaly, zejména podle rasového klíče. Proces se čtyřmi bílými losangeleskými policisty v případu zbití afroamerického automobilisty Rodneyho Kinga skončil nevinným verdiktem, který vyvolal kruté nepokoje v jižní části Los Angeles. V procesu, který mnozí označovali za „proces století“, byl bývalý fotbalista O. J. Simpson shledán nevinným v případě vraždy své bývalé manželky a jejího přítele. Zatímco mnozí Afroameričané rozsudek oslavovali, mnozí bílí Američané seděli ohromeni a věřili, že vraždy spáchal Simpson.