V letech 1945-1952 žilo v táborech a městských centrech v Německu, Rakousku a Itálii více než 250 000 židovských vysídlenců. Tato zařízení spravovaly spojenecké úřady a Správa OSN pro pomoc a obnovu (UNRRA).
Mezi problémy, kterým tito židovští DP čelili v letech po holocaustu, patřily problémy každodenního života ve vysídleneckých táborech, sionismus a emigrace.
Každodenní život
Brzy po osvobození začali přeživší hledat své rodiny. UNRRA zřídila Ústřední pátrací kancelář, která měla přeživším pomoci najít příbuzné, kteří přežili koncentrační tábory. Veřejné rozhlasové vysílání a noviny obsahovaly seznamy přeživších a místa jejich pobytu. Snaha o znovusjednocení rodin šla ruku v ruce s vytvářením nových; v táborech DP se konalo mnoho svateb a narodilo mnoho dětí.
Brzy byly založeny školy a z Izraele a Spojených států přijeli učitelé, aby učili děti v táborech DP. Začalo také znovuzrození ortodoxního judaismu, neboť v několika táborech včetně Bergen-Belsenu, Foehrenwaldu a Feldafingu byly založeny ješivy (náboženské školy). Náboženské svátky se staly významnými příležitostmi pro setkání a oslavy. Židovské dobrovolnické agentury dodávaly náboženské předměty pro každodenní i sváteční použití.
Tábory DP se také proměnily v aktivní kulturní a společenská centra. Navzdory často bezútěšným podmínkám – mnohé z táborů byly bývalé koncentrační tábory a tábory německé armády – se brzy rozrostly společenské a zájmové organizace. Žurnalistika ožila a vzniklo více než 170 publikací. Tábory navštívily četné divadelní a hudební soubory. Sportovní kluby z různých středisek DP mezi sebou soupeřily.
Sionismus
Sionismus (hnutí za návrat do židovské vlasti v tehdy Brity kontrolované Palestině) byl snad nejpalčivější otázkou židovské éry DP. V letech 1945-48 si přeživší Židé, jejichž nacionalismus byl umocněn nedostatkem autonomie v táborech a tím, že měli k dispozici jen několik málo destinací, ve stále větším počtu vybírali jako nejžádanější destinaci Palestinu kontrolovanou Brity. DP se stali vlivnou silou v sionistické věci a v politické debatě o vytvoření židovského státu. Odsuzovali britské překážky otevřenému přistěhovalectví do Palestiny.
V mnoha táborech DP vznikaly zemědělské výcvikové farmy a komuny, které připravovaly DP na pionýrský život. Sionistické skupiny mládeže vštěpovaly mladým lidem náklonnost k Izraeli. David Ben-Gurion, vůdce židovské komunity v Palestině, navštívil tábory DP několikrát v letech 1945 a 1946. Jeho návštěvy pozvedly morálku DP a mobilizovaly je k podpoře židovského státu. Židovská agentura (faktická židovská autorita v Palestině) a židovští vojáci ze židovské brigády britské armády dále upevňovali spojenectví mezi DP a sionisty a často napomáhali pokusům o ilegální imigraci. Masové protesty proti britské politice se v táborech DP staly běžným jevem.
Emigrace
Po osvobození byli spojenci připraveni repatriovat židovské vysídlence do jejich domovů, ale mnozí DP se odmítli vrátit nebo se cítili neschopni návratu. Spojenci dlouhá léta zvažovali a otáleli s řešením emigrační krize, ačkoli někteří spojenečtí představitelé navrhovali řešení již několik měsíců po osvobození. Earl Harrison ve své zprávě prezidentu Trumanovi ze srpna 1945 doporučil masový transfer obyvatelstva z Evropy a přesídlení do Palestiny kontrolované Brity nebo do Spojených států. Zpráva ovlivnila prezidenta Trumana, který nařídil, aby byli v rámci imigračních kvót do USA upřednostňováni DP, zejména vdovy a sirotci. Velká Británie však tvrdila, že Spojené státy nemají právo diktovat britskou politiku, pokud jde o přijímání Židů do Palestiny.
Truman sám nemohl zvýšit restriktivní imigrační kvóty USA a Británie, ale podařilo se mu přimět Velkou Británii ke sponzorování Anglo-amerického vyšetřovacího výboru. Návrhy této dvoustranné delegace zahrnovaly přijetí 100 000 židovských DP do Palestiny. Odmítnutí zprávy Velkou Británií posílilo odhodlání mnoha Židů dostat se do Palestiny a v letech 1945-48 organizace Brihah („útěk“) přesunula více než 100 000 Židů kolem britských hlídek a ilegálně do Palestiny.
Britští námořníci zajali mnoho lodí použitých při těchto operacích a cestující internovali v táborech na ostrově Kypr. Britský útok na jednu z takových lodí, Exodus 1947, přilákal světovou publicitu a posílil podporu boje DP za emigraci.
14. května 1948 Spojené státy a Sovětský svaz uznaly Stát Izrael. Kongres také v roce 1948 přijal zákon o vysídlených osobách, který povolil vstup 200 000 DP do Spojených států. Ustanovení zákona byla zpočátku pro židovské DP nepříznivá, ale Kongres zákon pozměnil zákonem o DP z roku 1950. Do roku 1952 se za podmínek zákona o DP a s pomocí židovských agentur přistěhovalo do Spojených států více než 80 000 židovských DP.
S více než 80 000 židovskými DP ve Spojených státech, asi 136 000 v Izraeli a dalšími 20 000 v jiných zemích, včetně Kanady a Jihoafrické republiky, emigrační krize DP skončila. Téměř všechny tábory DP byly uzavřeny do roku 1952. Židovští vysídlenci začali nový život ve svých nových domovinách po celém světě.