PozadíEdit
Od 60. let 15. století se Francie a Nizozemská republika považovaly za spojence až do roku 1668, kdy Nizozemská republika uzavřela Trojspolek s Anglickým královstvím a Švédským císařstvím, aby se vzbouřila proti expanzi Ludvíka XIV. ve válce o devoluci na podporu Španělského císařství, které Francie vystřídala jako nejsilnější stát v Evropě. Ludvík se cítil Nizozemskou republikou zrazen a uvědomil si, že Nizozemská republika bude Francii bránit v dobytí Španělského Nizozemí.
V roce 1672 se Ludvíkovi podařilo přesvědčit Anglické království a Švédské císařství, aby bojovaly proti Nizozemské republice, protože Ludvík souhlasil s finanční podporou Anglie. Anglie již bojovala ve dvou válkách proti Nizozemskému císařství (první a druhá anglo-nizozemská válka v letech 1652-1654 a 1665-1667), a to ještě před jejich dohodou v rámci Trojspolku.
Francouzsko-nizozemská válkaEdit
Francouzsko-nizozemská válka se odehrála v letech 1672-1678, krátce poté, co Anglické království a Švédské císařství zradily Nizozemskou republiku a podpořily Francii, čímž došlo k rozpadu Trojspolku. Rok 1672 je Nizozemci považován za „rok katastrofy“ (Rampjaar).
K podpoře Španělského císařství se k Nizozemské republice připojilo Braniborské markrabství a Svatá říše římská, zatímco francouzská armáda se rozšířila díky spojenectví s münsterským a kolínským knížetem-biskupem. Před příchodem francouzské armády na Rýn vyhlásila Anglie Nizozemské republice třetí „plavební válku“ (třetí anglo-nizozemská válka) ve snaze o námořní útok, ale snahy byly zmařeny nizozemským admirálem Michielem de Ruyterem. Do června 1672 Francie vybudovala opevnění na Rýně, včetně Rheinbergu, Weselu a Utrechtu, a Münsterané začali útočit na severu, zejména na Groningen. Následující měsíc byl Vilém z Nassau (pozdější Vilém III.) prohlášen za stadtholdera. Po příchodu do oblasti Dolního Rýna začala francouzská armáda po svědectví císařských a braniborských vojsk ustupovat. Do prosince se Nizozemcům podařilo osvobodit řadu obsazených území na severu poté, co Francouzi ustoupili při překročení nizozemské vodní linie. Koncem roku 1673 se však francouzské armádě podařilo dobýt Bonn. V únoru 1674 podepsaly Anglické království a Nizozemské císařství spolu s münsterským a kolínským knížetem-biskupem Westminsterskou smlouvu, která ukončila třetí anglo-nizozemskou válku. V srpnu 1674 vstoupila nizozemsko-německo-španělská armáda pod velením Viléma III. oranžského na území severní Francie, kde se setkala s francouzskou armádou pod velením Ludvíka II. de Condé. U Seneffe Condé zablokoval nizozemsko-německo-španělskou armádu tím, že oddělil asi 500 jezdců, aby zaměstnal nizozemský předvoj, obklíčil nizozemsko-německo-španělskou armádu a výsledkem bylo taktické francouzské vítězství. Tato bitva se stala známou jako bitva u Seneffe. V roce 1675 vtrhla švédská armáda do Braniborska. V březnu 1678 vstoupila francouzská armáda do Španělského Nizozemí a oblehla Gent.
Koncem téhož roku až do roku 1679 byly podepsány Nijmegenské smlouvy mezi Francií, Nizozemskou republikou, Svatou říší římskou, Španělským císařstvím, knížecím biskupstvím v Münsteru a Švédským císařstvím, které ukončily francouzsko-nizozemskou válku s tím, že Franche-Comté a Španělské Nizozemí připadly Francii, která se tak stala nejsilnější evropskou mocností. Tato válka podnítila soupeření mezi Vilémem III. který později v rámci slavné revoluce dobyl Anglii, a Ludvíkem XIV. které se vyostřilo v následné devítileté válce (1688-97) a válce o španělské dědictví (1701-14), v nichž obě Nizozemská republika podporovala koalici proti Francouzskému království. Naneštěstí pro Nizozemskou republiku vedla tato válka také k úpadku dominance republiky v zámořském obchodu.
.