V březnu se moje nejlepší kamarádka přihlásila na půlmaraton u Disneyho a já se rozhodla, že půjdu s ní, protože jsem si myslela, že zvládnu 5 km (i kdybych celou dobu jen chodila) – nic hrozného. Když jsem se přihlásila, neuvědomila jsem si, že musím doběhnout do určitého časového limitu, dokud mě na to kamarádka měsíc před závodem neupozornila. Posrala jsem se (samozřejmě ne doslova) a rozhodla se, že jsem utratila příliš mnoho peněz na to, abych domů nepřišla se zářivou medailí.
Zvedla jsem své 335kilové já za velké dívčí kalhotky po babičce a začala se „brodit“ (chodit/běhat). Sotva jsem se dostala na stopku na konci bloku, a když jsem se po prvním oběhnutí bloku dostala zpátky domů, zjistila jsem, že moje průměrné tempo je asi 24 minut na míli. Měl jsem před sebou ještě dlouhou cestu, pokud jsem chtěl dosáhnout limitu tempa 16 minut na míli.
Druhý den jsem sotva chodil, ale přinutil jsem se obout si boty a vyrazit zpátky ven. Pak další den a další, až jsem nakonec uběhla celou délku ulice.
Stáhla jsem si aplikaci Couch to 5K a zaregistrovala se na StepBet, abych se posunula ještě dál, protože jsem na sobě nehodlala prodělat peníze. Díky povzbuzování mého manžela a zázraku od Boha na nebesích se mi podařilo dokončit závod přesně v časovém limitu (16:02 minuty na míli, ale podle mé aplikace jsem uběhla 3,6 míle a po dokončení jsem ji vypnula), ale hlavně jsem cítila to opojení, které určitě zažívá každý běžec, když protne cílovou čáru.
Za dva a půl měsíce tréninku jsem zhubla a našla si novou posedlost. Během prvních tří listopadových víkendů jsem nechtěně absolvovala tři různé pětikilometrové závody (Disney, Běh pro děti – abych získala peníze na tábor pro děti z pěstounských rodin – a virtuální Santa Hustle). Táta mi poslal esemesku, když jsem byla ve startovním koridoru u Disneyho, a řekl mi, že jsem běžkyně. Odpověděla jsem mu, že se chystám zvracet, na což mi odpověděl, ať se nejdřív ujistím, že se přesunu mimo trať, aby v ní nikdo neuklouzl. Ha!“
Běhání je komunita. Povzbuzování od ostatních lidí mě dovedlo tam, kde jsem dnes. Teď vyhledávám v posilovně lidi, kteří na sebe tlačí, ať už chodí, zvedají nebo cokoli jiného, a prostě jim dávám najevo, že jsou úžasní.
Teď trénuji na půlmaraton v říjnu 2017 (svatá prostoto!) a snažím se oslovit ty, kteří si myslí, že na to nemají. Jestliže já jsem začínal s více než 300 kg, každý může začít tam, kde je. Dokumentuji svou cestu na facebookové stránce, protože VÍM, že tam někde venku je někdo, kdo čeká, až bude moci začít svou cestu, ale myslí si, že na to nemá.
Nezáleží na tom, jak rychle jdete, hlavně že jdete.