Přestože je známý především díky svému 24letému působení u Nejvyššího soudu, mnozí právníci ho považují za nejvýznamnějšího právníka 20. století, protože se zasloužil o ukončení institucionální segregace ve Spojených státech.
Když Marshall, pravnuk otroků, vyrůstal v Baltimoru, nemohl se zapsat do místní státní školy, ani nemohl se svou rodinou nakupovat v obchodních domech v centru města.
Ačkoli byl dobrým studentem, nemohl se také zapsat na právnickou fakultu Marylandské univerzity. Jednoduše proto, že byl černoch, mu byly všechny tyto dveře uzavřeny.
Jako právní poradce NAACP Legal Defense Fund Marshall ve 30. a 40. letech 20. století napadal rasismus u soudů. Nakonec na počátku padesátých let jako šéf obranného fondu předložil tento problém přímo Nejvyššímu soudu USA, čistě bílému a mužskému senátu, který více než sto let bezstarostně ignoroval tvrzení o rasové nespravedlnosti.
Mohl by národ založený na zásadě, že „všichni lidé jsou si rovni“, ptal se Marshall, nadále upírat některým z nich základní lidská práva pouze kvůli barvě pleti? Odpověď přišla 17. května 1954 v případu známém jako Brown vs. Board of Education.
Souhlasným hlasováním nejvyšší soud zvrátil své rozhodnutí v případu Topeka, Kan. a rozhodl, že segregace je „ze své podstaty nerovná“, a tím porušuje ústavu. Toto rozhodnutí a desítky rozsudků, které po něm následovaly, změnily tvář národa a daly nové příležitosti milionům lidí – a to nejen černým Američanům.
Zásada rovného zacházení před zákonem vedla také k právním vítězstvím žen, příslušníků etnických menšin a zdravotně postižených.
V poctě Marshallovi prezident Clinton poznamenal jeho silný vliv na národ.
„Byl velikánem v úsilí o lidská práva a rovné příležitosti v celé historii naší země,“ řekl prezident. „Každý Američan by měl být vděčný za jeho přínos jako advokáta a soudce Nejvyššího soudu Spojených států.“
Profesor práva na Harvardově univerzitě Laurence H. Tribe označil Marshalla za „největšího právníka 20. století“. Pro právo byl tím, čím byli Mahátma Gándhí a Martin Luther King pro sociální otázky.“
Sám Marshall odmítal hrát roli velké šedé eminence práva. Místo toho byl ve svých pozdějších letech nevrlý a často mrzutý. Své advokátní koncipienty bavil jízlivými poznámkami k aktuálním problémům.
V den, kdy odešel z Nejvyššího soudu do důchodu, byl dotázán, jak by si přál, aby se na něj vzpomínalo.
„Že dělal, co mohl, s tím, co měl,“ odpověděl stárnoucí soudce.
Prostá přímočarost této poznámky se odrazila ve většině Marshallových právních prací. Na rozdíl od některých svých soudních bratrů, kteří se mohli vyžívat v rozebírání zákoníku o úpadku, se Marshall zabýval hlavními právními otázkami své doby a zastával jednoduché, přímočaré zásady.
Například v otázce potratů trval na tom, že rozhodnutí, zda přerušit těhotenství, či nikoli, náleží pouze ženě. Netoleroval žádné výjimky.
Stejně neústupný, ale méně úspěšný byl v odporu proti trestu smrti. Jeho dlouholeté zastupování černošských obžalovaných v jižanských soudních síních ho přesvědčilo, že trest smrti je prodchnut rasismem a je od základu nespravedlivý.
Jako soudce Nejvyššího soudu hlasoval proti každému rozsudku smrti, který mu byl předložen. Do svého odchodu do důchodu v roce 1991 tak činil sám.
Marshall nastoupil k soudu v roce 1967 na vrcholu liberální éry za tehdejšího předsedy soudu Earla Warrena. S pevnou většinou liberálních jmenovaných soud trval na desegregaci škol a státních vysokých škol, rozšiřoval práva obžalovaných v trestních věcech a široce chránil svobodu projevu a svobodu tisku.
O pouhý rok později však získal prezidentský úřad republikán Richard M. Nixon a brzy poslal k nejvyššímu soudu čtyři jmenované „zastánce zákona a pořádku“. Marshall se poté stále častěji ocital v roli disidenta u soudu, který se posouval doprava.
Jako silný kuřák, který se za každou cenu bránil fyzickému cvičení, začal mít Marshall počátkem 70. let potíže se srdcem. V roce 1971 se přihlásil do Námořní nemocnice v Bethesdě na lékařskou prohlídku a s překvapením zjistil, že Nixonovi asistenti si vyžádali kopie jeho zdravotních záznamů.
Překvapený Marshall řekl svým lékařům, že Bílý dům může mít záznamy, pokud k nim připojí krátkou poznámku. „Zatím ne!“, stálo v něm. U nejvyššího soudu země působil dalších 20 let.
Jeho místo obsadil Clarence Thomas, černošský konzervativec, kterého jmenoval prezident George Bush.
Marshall se narodil 2. července 1908 jako Thoroughgood Marshall a vyrůstal ve středostavovské čtvrti nedaleko centra Baltimoru. Jeho otec pracoval jako hlavní stevard v exkluzivním jachtařském klubu, zatímco matka učila na základní škole.
Jako student byl mladý Marshall něco jako třídní pořízek. Díky svému špatnému chování se však poprvé setkal s ústavou. Za trest se musel naučit části dokumentu nazpaměť.
„Než jsem opustil školu, znal jsem ji celou nazpaměť,“ řekl po letech. V té době si také změnil jméno na něco zvládnutelnějšího, Thurgood.
Po absolvování střední školy v roce 1925 se Marshall zapsal na Lincolnovu univerzitu, vysoce uznávanou černošskou vysokou školu v Pensylvánii. Mezi jeho spolužáky patřili bavič Cab Calloway a spisovatel Langston Hughes, který později Marshalla popsal jako „nejhlučnějšího jedince na koleji, dobromyslného, drsného, pohotového a neotesaného.“
Podle vlastního vyjádření se Marshall do knih nepouštěl s výjimečnou vášní. „Ve studijních pracích měl průměr B, zatímco mezi spolužáky vzbuzoval pevné přesvědčení, že nikdy nepřečte žádnou knihu,“ napsal autor Richard Kluger v knize „Simple Justice“, která se věnuje historii případu Brown vs. Board of Education.
V posledním ročníku se však Marshall oženil a usadil se. Protože právnická fakulta Marylandské univerzity v Baltimoru mu byla uzavřena, zapsal se místo toho na právnickou fakultu Howardovy univerzity ve Washingtonu, vzdálenou hodinu cesty vlakem.
Tam Marshall propadl kouzlu nového děkana s harvardským vzděláním, Charlese H. Marshalla. Houstona, který byl rozhodnut, že jeho studenti – ti nejlepší a nejchytřejší z mladých černošských právníků – budou nejen dobře právnicky vzdělaní, ale také využijí svých schopností k prosazování spravedlnosti.
Marshall byl v roce 1933 promován jako nejlepší ze třídy a v době hluboké hospodářské krize zahájil samostatnou advokátní praxi v Baltimoru. Tvrdil, že v prvním roce své činnosti vykázal čistou ztrátu 1 000 dolarů.
V roce 1936 se však naskytla příležitost. Nový Fond právní ochrany NAACP potřeboval generálního poradce a Marshall se přestěhoval do New Yorku, aby tuto funkci přijal. Následujících 25 let cestoval po celé zemi a zastupoval černošské klienty v nejrůznějších případech.
Po cestě se setkával se situacemi, které si později našly cestu do příběhů, jež pobavily a poučily jeho kolegy u nejvyššího soudu.
V jednom příběhu Marshall přijel do města, aby se dozvěděl, že jeho klient byl toho odpoledne lynčován. Jiná vyprávěla o tom, jak žena na poslední chvíli odvolala obvinění ze znásilnění, čímž svého klienta ušetřila podobného osudu.
V těch letech však také sestavil právní tým, který u soudů napadl segregaci. Pro Marshalla byl problém jednoduchý. V roce 1868 byl k ústavě přidán 14. dodatek, který měl nově osvobozeným otrokům zajistit „stejnou ochranu zákonů“. O téměř sto let později se tento příkaz stále nepodařilo prosadit.
Vyhrál rozsudky zakazující vyloučení černochů z politických primárek kvůli jejich rase a zakazující segregaci v mezistátních autobusech a vlacích. Spolu s dalšími právníky NAACP zastupoval Autherine Lucyovou v jejím úspěšném boji za přijetí na Alabamskou univerzitu a také černošské studenty, kteří v roce 1957 přes odpor guvernéra Orvala Faubuse získali vstup na střední školu Central High School v Little Rocku ve státě Ark.
V bouřlivých šedesátých letech patřili mezi jeho klienty také černošští studenti, kteří organizovali „sit-ins“ u obědových pultů a integrovali jižanské autobusové linky v rámci „jízd za svobodou“. V průběhu let vyhrál 29 z 32 případů, které se dostaly až k Nejvyššímu soudu.
V roce 1961 prezident John F. Kennedy jmenoval Marshalla členem 2. obvodního odvolacího soudu USA v New Yorku. O čtyři roky později jej prezident Lyndon B. Johnson jmenoval generálním advokátem USA, tedy vládním zmocněncem u nejvyššího soudu. Na sklonku života Marshall tuto práci označil za svou nejuspokojivější.
13. června 1967 se Marshall opět zapsal do historie, když ho Johnson nominoval jako prvního černocha do Nejvyššího soudu.
Jako člen nejvyššího soudu se Marshall mohl spolehnout na to, že se zastane slabších a bude hájit práva černochů, menšin a dalších lidí, kteří trpěli právním útlakem.
V soukromí i na veřejnosti rád popichoval některé své konzervativní, bílé kolegy. Warren E. Burger, předseda Nejvyššího soudu jmenovaný Nixonem, byl obzvláště oblíbeným terčem. Marshall ho na soudních chodbách zdravil slovy: „Co se třese, šéfe baby?“
V pozdějších letech Marshalla znepokojovalo, když se zdálo, že někteří jeho kolegové předpokládají, že černoši získali plnou rovnoprávnost s volebním právem a právem navštěvovat veřejné školy.
„Dnešní postavení černochů v Americe je tragickým, ale nevyhnutelným důsledkem staletí nerovného zacházení,“ napsal v disentu v případu University of California Regents vs. Bakke z roku 1978, který omezil používání „pozitivních opatření“ ve prospěch černochů. „Měřeno jakýmkoli měřítkem pohodlí nebo úspěchu, smysluplná rovnost zůstává pro černochy vzdáleným snem.“
V polovině 80. let, kdy u soudu převládli lidé jmenovaní prezidentem Ronaldem Reaganem, byl Marshall unaven. Měl silnou nadváhu a jeho zrak se zhoršoval. Už jen to, že každé ráno v deset hodin udělal pár kroků k soudní lavici, ho zanechávalo nadmutého vyčerpáním.
Ale když mu byl předložen případ nespravedlnosti, Marshallův hněv – a jeho energie – jako by ožily. V roce 1986 soud projednával případ Lillian Garlandové, mladé černošky z Los Angeles, která si vzala krátkou dovolenou, aby mohla porodit dítě, na což měla podle kalifornských zákonů nárok.
Když se však chtěla vrátit do práce, její zaměstnavatel, spořitelní a úvěrová instituce, jí sdělil, že její místo je obsazeno. Tím byl porušen kalifornský zákon, ale před Nejvyšším soudem právníci S&L; uvedli, že státní zákon by měl být zrušen, protože je v rozporu s federálním zákonem o diskriminaci v těhotenství z roku 1978, který požaduje rovné zacházení s těhotnými zaměstnankyněmi.
Protože muži neměli zaručeno, že se mohou po zdravotní dovolené vrátit do zaměstnání, kalifornský zákon podle nich zvýhodňoval ženy.
Marshall byl rozhořčen a údajně si stěžoval úředníkům na drahé právníky, kteří mají tu drzost používat zákon určený na pomoc těhotným ženám jako záminku k tomu, aby jim vzali práci.
Dvaadvacátého ledna 1978 Marshallův hřmotný hlas naplnil soudní síň, když četl rozhodnutí v poměru 6:3, které potvrdilo kalifornský zákon a zajistilo, že státy mohou poskytnout zvláštní ochranu pracujícím ženám, které otěhotněly.
Po odchodu svého liberálního kolegy a přítele Williama J. Brennana do důchodu v roce 1990 se však Marshall ocitl u soudu stále izolovanější a osamělejší.
„Jsem starý a rozpadám se,“ řekl při vysvětlování svého odchodu do důchodu v červnu 1991.
Jeho vliv u Nejvyššího soudu tím však neskončil.
Od jeho odchodu do důchodu hovořilo o jeho vlivu několik jeho kolegů, včetně klíčových republikánských nominantů.
Místo debat o právu u jednacího stolu Marshall často vyprávěl příběhy založené na jeho skutečných zkušenostech – a na tyto příběhy se podle nich jen tak nezapomíná.
Při vystoupení na Howardově univerzitě označil soudce David H. Souter Marshalla za „proroka naší doby“. Soudkyně Sandra Day O’Connorová v časopise Stanford Law Review napsala, že Marshallovy příběhy mě „hluboce ovlivnily“ během jejich desetiletého společného působení u soudu.
V tomtéž čísle napsal soudce Anthony M. Fisher, že Marshallovy příběhy jsou pro něj „nezapomenutelné“. Kennedy uvedl, že Marshall „nám připomíná naši morální povinnost jako národa čelit těm tragédiím lidského údělu, které stále pronásledují i ty nejbohatší a nejsvobodnější země.“
Možná není překvapením, že se tito tři soudci po Marshallově odchodu objevili a vytvořili umírněnější koalici ve stále konzervativnějším soudu. Jak řekl Kennedy, Marshallův hlas „zůstává u jednacího stolu mocným způsobem“.
Milníky
1940- Marshall se stává ředitelem Fondu právní obrany NAACP
1954–Vede právní tým, který vyhrál přelomový proces Brown vs. Brown. Board of Education
1961–Je nominován prezidentem Johnem F. Kennedyho do odvolacího soudu USA v New Yorku
1965–Je prezidentem Lyndonem B. Johnsonem jmenován generálním právníkem USA
1967–Je Johnsonem jmenován do Nejvyššího soudu
1991–Z důvodu zdravotních problémů odchází od soudu
.