Deník Pasadena Star-News informuje o tom, že Caltrans zahajuje proces rekonstrukce a znovuotevření části dálnice CA-39, která je již 30 let uzavřena.
CA-39 je silnice, po které jste pravděpodobně nejeli příliš daleko. Na Mapách Google se objeví až téměř ve Street View – ale kdysi to byla důležitá severojižní trasa do Angeles National Forest, která vedla z Azusy proti severnímu rameni řeky San Gabriel, obcházela velké vrcholy jako Mount Islip a South Mount Hawkins a pak se klikatila k tábořišti Crystal Lake a v sedle Islip se spojila s dálnicí Angeles Crest Highway.
Čtyřmílový úsek silnice jižně od sedla je od roku 78 uzavřen kvůli požárům, sesuvům půdy a erozi a oblast od Crystal Lake dolů k East Fork od požáru Curve Fire v roce 2002, takže jsem na silnici ještě ani nevystoupil – a viděl jsem ji jen z dálky na Kratka Ridge.
Celá oblast je vlastně tak trochu zemí zákazu vjezdu aut – cesta Angeles Crest od sedla Islip po Vincent Gap je už 4 roky uzavřená kvůli sesuvům půdy, vymývání a ohrožené žábě (i když se proslýchá, že se znovu otevře letos na jaře).
Najednou Caltrans zkoumá, jaký dopad na životní prostředí by mělo opětovné otevření celé cesty, hlavně proto, aby se hasičům a záchranářům usnadnil přístup do hlubších částí San Gabriels. Odpůrci tvrdí, že aktivní silnice v oblasti by byla nebezpečná pro regionální populaci ovcí tlustorohých.
… a tak začíná dilema milovníků přírody. Usnadnění přístupu do hor je skvělé – a určitě by se mi líbilo, kdybych se mohl dostat ke Crystal Lake a vypořádat se s Mount Islip, místo abych musel parkovat na Angeles Crest a jít několik kilometrů po chodníku… ale tato oblast lesa byla tak dlouho klidná, že bych nerad viděl, aby byla převálcována jako Runyon, Switzer’s nebo Santa Anita Canyon jen proto, že se k ní stal snadný přístup. Aneb jak varoval Edward Abbey:
„Ti tlustí růžoví flákači, kteří se prohánějí krajinou v těch předražených nadměrně velkých mechanických mastodontech, jsou lidé příliš líní na to, aby šli pěšky, příliš nevzdělaní na to, aby osedlali koně, příliš lakomí a nemotorní na to, aby pádlovali na kánoi. Stejně jako dobytek nebo ovce cestují ve stádech, k smrti se bojí jít někam sami a zanechávají po sobě stopy a zplodiny po celé krajině: Plechovky od piva Coors, polystyrenové kelímky, plastové lžičky, papírové kapesníčky, balíčky toaletního papíru, vyhořelé nábojnice, rozdrcené sysly, rozbité sagebrush, polámané stromy, mrtvé veverky, zraněné jeleny, vymleté stezky, prostřílené petroglyfy, nasprejované podpisy, vandalsky poničené indiánské ruiny, znečištěné studánky, znečištěné prameny a doutnající táborové ohně navršené z nehořlavého alobalu, špiček filtrů, rozbitých lahví. Atd.“
Takže víme, kde by asi stál pouštní anarchista. A co ty? Měla by být devětatřicítka otevřená jen pro záchranná vozidla za Crystal Lake? Nebo vás vyhlídka na kratší cestu k výchozímu bodu stezky láká víc?