Věřili byste případně na mimozemšťany, kdyby existovala možnost, že nějaký sestoupil na Zemi a dostatečně se přizpůsobil našim zvyklostem – přestože v hloubi duše ví, že se sem nikdy nevejde – a zároveň nás předčil a odhalil, jak hloupá je lidská rasa? Pokud je odpověď záporná, pak byste možná měli za pravděpodobného kandidáta považovat Franka Zappu. Byl mnoha věcmi, včetně složitých, nepolapitelných a možná i mimozemských; kdybychom ho měli definovat jedním slovem, bylo by to slovo obrazoborecký.
Frank Zappa byl pro hudbu tím, čím byl William Burrough pro literaturu. Poslech jeho nahrávek může být velmi drásavým a někdy nepříjemným zážitkem. Právě to částečně zamýšlel některými svými díly: Zappa se pokusil vytrhnout ze stagnace poddajné lidstvo, které příliš dlouho živořilo ve starých špinavých vodách společenského pokrytectví. K některým z nich patří i hippie kontrakultura, včetně jeho alba We’re Only In It for the Money z roku 1968, jehož obal vnitřního obalu desky odhaluje zjevnou satirizovanou verzi obalu alba The Beatles Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band. Jiní naopak viděli, že Zappa posunul umění na hranu.
Zappa neustále překonával hranice hudby, úspěšně kombinoval rock, jazz, jazzovou fúzi a orchestrální hudbu (je jedním z mála, ne-li jediným skladatelem, který dirigoval hudebníky pro rockové skladby). Kromě dekonstrukce a kolážování těchto hudebních žánrů využíval také tuto burroughsovskou techniku s Musique Concrete, což je termín používaný pro samplování nahraných zvuků jako surového materiálu. Nejčastěji jsou pak tyto zvuky natolik zmanipulovány, že se zdroj zvuku stává nejasným.
Jeho alba jsou také velmi tematická a představují řadu menších koncepčních skladeb, které se skládají do většího obrazu. Ve své oficiální biografii The Real Frank Zappa Book o tom Zappa hovoří podrobněji: „Projekt/Objekt je termín, který jsem používal k popisu celkové koncepce své práce v různých médiích. Každý projekt (v jakékoli sféře) nebo rozhovor s ním spojený je součástí většího objektu, pro který neexistuje žádný ‚technický název‘. Představte si spojovací materiál v projektu/objektu tímto způsobem: Románový autor vymyslí postavu. Pokud je postava dobrá, začne žít vlastním životem. Proč by měl jít jen na jeden večírek? Může se kdykoli objevit v budoucím románu. Nebo: Rembrandt získal svůj „vzhled“ tím, že do každé jiné barvy přimíchal jen trochu hnědé – nedělal „červenou“, pokud v ní nebyla hnědá. Hnědá sama o sobě nebyla nijak zvlášť fascinující, ale výsledkem jejího obsedantního začlenění byl onen ‚look‘.“
V případě Projektu/Objektu můžete najít tu trochu pudla, tu trochu kouření atd. atd. Nejsem však posedlý pudlem ani kouřením; tato slova (a další stejně bezvýznamná) se spolu s obrazovými obrazy a melodickými motivy opakují na všech albech, v rozhovorech, filmech, videoklipech (a v této knize) jen proto, aby sjednotili „sbírku“.
Níže se ohlédneme za deseti alby tohoto velikána a nejlepšími signifikanty této vize. Ačkoli Zappovo dílo sahá daleko za nastíněné roky, je těžké nepovažovat období mezi lety 1968 a 1981 za jeho nejplodnější. Za něco málo přes deset let si Zappa vytvořil charakteristický zvuk a navždy ovlivnil celý rock’n’roll.
- Deset nejlepších alb Franka Zappy:
- We’re Only In It for the Money (1968) – Mothers of Invention
- Cruising with Ruben and The Jets (1968)
- You Are What You Is (1981)
- Over-Nite Sensation (1973)
- Freak Out! (1966) – Mothers of Invention
- One Size Fits All (1975)
- Sheik Yerbouti (1979)
- Apostrophe (‚) (1974)
- Uncle Meat (1969)
- Hot Rats (1969)
Deset nejlepších alb Franka Zappy:
We’re Only In It for the Money (1968) – Mothers of Invention
Pokud Frank Zappa něčím opovrhoval, byla to rozhodně hippie kontrakultura 60. let. Od zesměšňování obalu alba The Beatles Sgt. Pepper’s implementujícího prvky Musique Critique až po jeho obecný odpor ke komercializaci kultury – Zappa nebyl jejím fanouškem. Satirizoval mír a lásku přímo z toho, co viděl jako tyto „povrchní hippies“ sledující prázdné trendy, podle něj se nijak nelišili od utlačovaných konzervativců 50. let.
Across We’re Only In It For The Money Zappa a Mothers of Invention dávají jasně najevo své pocity. Přicházejí sice také se silným názorem, ale zvuky, které se linou z reproduktorů, byly v roce 1968 zatraceně revoluční. Při poslechu v roce 2020 je těžké neuznat Zappu za génia.
Cruising with Ruben and The Jets (1968)
Frank Zappa má mnoho tváří. Kromě toho, že je to spirálovitý hudebník, který je schopen převrátit i ty nejčistší zvuky, je tu překvapivě i jeho doo-wopová stránka, ke které přistupuje lehce jazykově a sarkasticky, ale přesto ji provádí s poctivou upřímností.
Ještě je tu samozřejmě patrná typická Zappova svéráznost. Na obalu alba se objevují kreslené postavičky – což vás při poslechu alba nemůže nenapadnout, že by to někdy mohlo být rozmarné satirické představení, které by člověk zastihl na Broadwayi? Při poslechu je těžké nepřenést se na takové místo a nesledovat takové představení, ale snad tím nejsměšnějším způsobem.
You Are What You Is (1981)
Toto je Zappa ve své nejlepší satirické formě a hudebně jedno z jeho přístupnějších alb, textově však velmi zprofanované a nemilosrdně si bere na mušku Republikánskou stranu. Videoklip k titulní skladbě byl na MTV zakázán, protože zobrazoval Ronalda Reagana na elektrickém křesle.
Osmdesátá léta byla pro většinu rockové smetánky šedesátých let těžkým obdobím. Možná vytyčily cestu mnoha tehdejším kapelám, aby mohly vystupovat s takovou kreativitou, ale to neznamenalo, že se jim nutně dostalo takového uznání. Pro Zappu to však byla jen další dekáda, ve které mohl pracovat, a vydal jednu ze svých nejlepších desek. ‚Gold Mine‘ je bezpochyby nejvýraznějším momentem alba a zaslouží si návrat při každé možné příležitosti.
Over-Nite Sensation (1973)
Toto album předcházelo jednomu z jeho komerčně úspěšnějších alb, Apostrophe. Obě alba byla nahrána s velmi malým časovým odstupem, takže jsou jistě zvukově příbuzná. Over-Nite Sensation je rockovou klasikou, která kombinuje prvky rock’n’rollu raných 70. let s jeho obvyklým zappovským avantgardním přístupem.
V Zappově přístupu k hudbě, kypícím kreativitou a s nádechem příležitosti, bylo cosi zapouzdřeného a právě v této době tento hudebník pravděpodobně dosáhl svého vrcholu. ‚Fifty-Fifty‘ je jedním z nejzářivějších momentů na LP a dalších šest skladeb je stejně překvapivých.
Freak Out! (1966) – Mothers of Invention
Složenina nostalgického doo-wopu a jeho charakteristického sarkasmu skutečně zní, jako by sem spadl mimozemšťan a rozhodl se, že napíše psychedelií inspirovaný garážový rock a možná si z něj udělá trochu legrace a přihodí do toho pár klíčů. ‚You’re Probably Wondering Why I’m Here‘ je toho dobrým příkladem. Album nahrála jeho první kapela Mothers of Invention.
Druhé album po trháku Boba Dylana Blonde on Blonde, které vyšlo jako dvojalbum, pozitivně překypuje potenciálem. Mothers of Invention si pomalu získávali pověst artové volby pro rock’n’roll a toto LP toho bylo důkazem.
One Size Fits All (1975)
Někdy může být člověk při poslechu dosud neslyšeného alba zcela a naprosto zmaten. Vlastně, když jde o Franka Zappu, je to téměř zcela očekávatelné.
Šílená amalgámie různých žánrů rocku sloučených s jazzem, One Size Fits All je docela výlet. Úvodní skladba ‚Inca Roads‘ je vesmírná podivnost, která mapuje cestu kalným inkoustem vesmíru. Za účasti Captaina Beefhearta a Johnnyho (Guitar) Watsona je to rockové mistrovské dílo poloviny 70. let, které pozitivně hoří intenzitou.
Sheik Yerbouti (1979)
Jedním z nejlepších albových titulů, které jsme kdy slyšeli, je bezpochyby Sheik Yerbouti, kterým se Zappa blíží svému uměleckému vrcholu. Z velké části proto, že se odmítl nechat omezovat uměním, které už vytvořil, a místo toho povstal s odhodláním nenechat se zařadit.
Tato deska je také Frank Zappa ve své nejzábavnější podobě, ale to neznamená, že to zároveň nebyla jeho nejupřímnější snaha hnát se za komerčním úspěchem. Při pohledu na ostatní jeho tvorbu je relativně velmi přístupná. Z alba vzešel do jisté míry hit „Bobby Brown Goes Down“. Upozorňujeme, že některé písně, jako například ‚I Have Been In You‘, vám zvednou obočí.
Apostrophe (‚) (1974)
Nikdy nebylo v plánu, aby se Frank Zappa stal mega rockovou hvězdou. Zpěvák se samozřejmě nikdy nestyděl být středem pozornosti, od mládí byl součástí showbyznysu. Ale jeho skutečnou vášní byla hudba. O to zajímavější je pak vrátit se k jeho nejúspěšnějšímu albu.
Zappovo první album, které se stalo zlatým, především díky hitu z tohoto alba, „Don’t Eat Yellow Snow“ a, jak známo, na tomto albu hraje na baskytaru Jack Bruce z Cream. Tato deska skutečně ukazuje Zappovu práci s kytarou a on ji opravdu umí strhnout. Pokud byste hledali ideální startovací LP pro rockového génia, pak je tohle jedno z těch, které mu můžete ukázat.
Uncle Meat (1969)
Toto je pravděpodobně jedno z nejextrémnějších Zappových alb, a že jich rozhodně nebylo málo. Album bylo údajně natočeno pro vědeckofantastický film založený na sexuálních snahách kapely. Film však naštěstí nikdy nevznikl. Alespoň ne do roku 1987, kdy Zappa zveřejnil některé záběry z této akce.
S tímto albem se Zappa skutečně začal pouštět do dalších experimentů s overduby a manipulací s rychlostí pásku. Je to zajímavý průsečík, kde se avantgarda a free-form jazz setkávají s tvrdými rockovými rytmy, které měly Zappovi udělat jméno.
Hot Rats (1969)
Toto album je možná jeho nejupřímnější skladbou; většina skladeb je instrumentální, s výjimkou „Willie the Pimp“, kde opět zpívá Captain Beefheart. Jedná se o Zappův první sólový počin po rozpadu jeho skupiny Mothers of Invention.
Nahrávka představuje počátek jeho zkoumání jazzu, projektu, který je meditativní a zároveň divoký a svobodný. Když to spojíte s rock’n’rollovým étosem, který začal pronikat do země, Zappa jednoduše vyjadřoval slovo kultury mladých. Myšlenky se chystaly promíchat a děti měly lžíci v ruce.
.