Nesměju se, když vidím, jak se v nich probouzí vnitřní dítě
Tenisové roky jsou obdobím, kdy mladí lidé procházejí důležitým přechodem a chtějí být vnímáni jako dospělí. Dospívající bývají cyničtí a kladou velký důraz na to, aby byli „cool“. Odmítají se vzrušovat, když na ně v průvodu mávají postavičky od Disneyho, a rozhodně nechtějí, abyste je slyšeli, jak údivem lapají po dechu při krásném ohňostroji.
Jako máma si však někdy všímám, že nedokážou své vnitřní dítě zcela ovládnout. Jsou trochu hloupí a vlastně se dobře baví, když je jejich mladší sourozenci táhnou na vítání postaviček. Dají najevo, že se jim moc líbily nové plováky v průvodu nebo že jim jízda na Petru Panovi přinesla skvělé vzpomínky na dobu, kdy byli malí. Nikdy neříkám: „Vidíš, já ti to říkal! Říkal jsem ti, že se budeš dobře bavit.“ A rozhodně je neuvádím do rozpaků tím, že bych zveřejnil tu fotku, na které se přepadávají s Goofym s takovým nadšením jako šestileté dítě. Prostě si ty vzácné vzpomínky hýčkám sama a nechávám je, ať si udržují tu „cool“ fasádu.