Vysadili mě před místem, kde se nahrává The Kirk Minihane Show. V tomto komplexu ve Watertownu ve státě Massachusetts se nachází také kostel. Kirk Minihane, jehož životopis na Twitteru zní „Podcast Jesus.“, v Boha nevěří.
Kirkův producent Steve Robinson v čepici Cleveland Indians mě pouští dovnitř. Ve druhém patře se podle Twitteru odehrává „Shukin‘ and Jivin'“.
V levé části studia se nachází Stevovo vybavení. Nahrává podcast a občas se ozve s nějakou hláškou, která Kirka naštve.
Na pohodlném černém křesle, v čepici New England Patriots a červené bundě na zip, sedí slepý Mike. Bývalý stážista Barstool Sports je právně slepý, ale měl dost rozumu na to, aby se stal Kirkovým pomocníkem. Na veřejnosti nosí sluneční brýle, ale uvnitř studia jsou jeho oči vidět pro celou místnost.
Kirkův stůl zabírá pravou stranu místnosti. Jeho štíhlé tělo zakrývá modrá mikina s kapucí. Na jeho téměř oholené hlavě se nacházejí šedé skvrny. Jeho oblíbená sluchátka jsou bílé pecky do uší s připojeným drátem. Pětačtyřicetiletý muž z Winchesteru ve státě MA sice vlastní brýle, ale ty potřebuje jen na čtení.
Sedám si na židli, která je zrcadlovým obrazem židle Slepého Mikea. Moje místo je mezi Kirkem a Slepým Mikem. Jsem od Kirka vzdálen asi pět stop. Dostávám mikrofon a pár černých sluchátek.
Je mi řečeno, že v rámci dnešního podcastu budu dělat rozhovor s Kirkem. Předpokládal jsem, že budu pořad jen pozorovat. Když budu mít štěstí, možná si pak pár minut popovídáme. Zatímco se snažím uklidnit své nervy, nemůžu si pomoct a přemýšlím o tom, jak je to pro Kirka Minihanea značkové.
Kirk si už dříve v rozhlase podřezával žíly a krvácel. (Měl bych předeslat, že to ve skutečnosti neudělal.) Když během šesti týdnů přišel o oba rodiče kvůli rakovině, Kirk o tom mluvil ve vysílání. Poté, co ho v nemocnici McLean hospitalizovali s myšlenkami na sebevraždu, vyjádřil Kirk své pocity ve svém pořadu. O jakémkoli zdroji obsahu se mělo mluvit na jediném místě – ve vysílání. Dělat s ním rozhovor nějaký vysokoškolský student kvůli třídnímu úkolu? Kirk to chtěl udělat ve svém podcastu.“
„Kirk Grants an Interview,“ The Kirk Minihane Show (audio)
Mám okamžitě k dispozici kompletní zážitek Kirka Minihanea. Když začnu vysvětlovat, jak dlouho Kirka poslouchám, odsekne: „Já s vámi rozhovor dělat nebudu.“
Kirk mě požádá, abych rozhovor začal, a zároveň přidá konstruktivní kritiku. „Tak se do toho pusťte. Jen do toho. Vypadá to, že máš spoustu poznámek. Až na jednu větu máš úplně prázdný papír.“
Kirk si své působení v Barstool Sports zatím užívá. Od 15. června chrlí až na výjimky pět podcastů týdně. Epizody se pohybují od hodiny a půl do čtyř hodin. I když má s Barstoolem určité problémy, dvě největší škatulky má zaškrtnuté.
„Jediné, co jsem chtěl, když jsem šel do Barstoolu, bylo, aby mi platili slušný plat a aby mě nechali úplně na pokoji,“ vysvětluje Kirk.
Kirk věří, že jeho posluchači chápou výhody, které přináší Barstool na rozdíl od WEEI, jeho bývalého zaměstnavatele.
„Myslím, že nejdůležitější epizoda, kterou jsme udělali, je zdaleka ta, kdy jsme hráli Murchisonovy věci.“ Kirk má na mysli Boba Murchisona. Jedná se o aktivistu, který na podzim roku 2017 začal kontaktovat inzerenty WEEI. Murchison se domníval, že Kirk a jeho rozhlasový partner Gerry Callahan pronášejí transfobní výroky. Vytrhával zvukové záznamy z kontextu a posílal je místním i celostátním inzerentům. Murchison nepřestal Kirkovy inzerenty kontaktovat ani poté, co odešel z WEEI do Barstoolu.
Kirk dal jasně najevo, že Murchisonovo jednání negativně ovlivnilo jeho duševní zdraví. V srpnu 2018 měl Kirk sklony k sebevraždě. Uvažoval o tom, že ukončí svůj život vlakem. „Cítil jsem se, jako bych měl infarkt. Všichni. Myslel jsem si, že to bude těžké, ale že to bude těžké. Time. Jako by mi někdo šlapal na hrudník,“ vyjádřil se Kirk loni v dubnu v podcastu WEEI Enough About Me.
Kirk také zdůraznil, že je důležité mluvit o jeho boji s duševní nemocí. „Myslím, že mluvit o tom je důležité,“ vysvětlil Kirk. „A já jsem ne . Nechal jsem to narůst (říká osmkrát), a pak jsem najednou byl na tom zkurveném nádraží.“
Krom toho Kirk popsal, že jako teenager si občas v noci pouštěl ve svém pokoji depresivní hudbu, například Nebrasku od Bruce Springsteena. Tato hudba ho občas přiváděla k slzám. „Ten pláč mi svým způsobem zlepšoval náladu,“ popsal Kirk. „Bylo to kupodivu terapeutické.“
Srpen 2018 byl pro Kirka druhým dnem, kdy se nechal hospitalizovat v psychiatrické léčebně. K první příležitosti došlo v létě poté, co dokončil střední školu. “ Několik dní jsem nevstal z postele a pak jsem se pohádal s rodiči,“ vzpomínal Kirk. „A šel jsem do svého pokoje a prostě jsem zdemoloval svůj pokoj, vyděsil se a řekl, že chci umřít. Ve skutečnosti jsem nechtěl, myslím, že ne. Vlastně vím, že jsem nechtěl. Ale věděl jsem, že se nechci cítit tak, jak jsem se cítil.“
Během podcastu z 2. října pouštěli ukázky z pořadu, které Murchison posílal inzerentům. Kirk, Slepý Mike a Steve byli vybraným zvukem překvapeni. Zesměšňovali Murchisonovy zvukové kousky a vysvětlovali, jak jsou jeho interpretace nesprávné.
„Myslím, že (jsme) ho ztrapnili a odhalili, co je zač,“ vysvětluje Kirk. „V ‚EEI by se to nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nestalo. Takže za to nemůžu Davidu Portnoyovi a Erice Kirkové Nardiniové dostatečně poděkovat za podporu.“
Když Kirk pracoval ve WEEI, nesměl o skutečné situaci kolem Murchisona mluvit. Kirk dokonce nesměl ve vysílání vyslovit ani jeho jméno. Jeho současní zaměstnavatelé nikdy neřekli, že by nějaké téma bylo v pořadu zakázané. Nejvíce v kariéře lituje osobního setkání s Murchisonem a toho, že se „těch pár měsíců, co jsem se o to pokoušel, snažil hrát s těmi korporátními p***mi v Entercomu“. Kirk zdůraznil, že by se do WEEI nevrátil ani za miliardu dolarů.
Kirk může být v Barstoolu sám sebou a jeho neuvěřitelně vášnivá fanouškovská základna se ho nemůže nabažit. Kirkovi fanoušci se hrdě titulují „Minifans“. Na Twitteru provozují nespočet parodických účtů souvisejících se seriálem. Existuje podcast věnovaný diskusi o Kirkovi a jeho pořadu. Na YouTube existuje pořad, který moderuje Blind Mike, kam mohou fanoušci přijít a prozkoumat vše, co se děje ve vesmíru Minifanů. Nemluvě o tom, že jejich příspěvky se často stávají obsahem seriálu. V podcastu občas zazní i parodické písně vytvořené fanoušky.
„Myslím, že tento podcast má pro posluchače důvěrný charakter, který nikde jinde neexistuje,“ věří Kirk. „Mám lidi, kteří říkají, že ho poslouchají dvakrát nebo třikrát. Pokud vám to pomůže přežít pracovní den, f**king awesome, nebo při běhu, nebo při f**king drive, to je celý smysl.“ Kirk pravidelně zásobuje své zběsilé posluchače úkoly.
V říjnu Kirk požadoval, aby zavolali žertem alespoň do jedné rozhlasové stanice v každém státě. Chtěl, aby Minifans do svých hovorů zahrnuli odkazy na seriál; čím obskurnější, tím lepší. Všech 50 států bylo pranýřováno před termínem Halloweenu, nebo spíš v tomto světě známým jako Kirkovy narozeniny.
„Myslím, že máme ty nejvtipnější k***y posluchače všech dob. Myslím tím, že někteří z nich jsou f**king géniové.“
– Kirk Minihane
Kirk si užívá mou další otázku týkající se toho, jak si vytvořil tak oddané fanoušky.
„Ach jo, nerad odpovídám na takové otázky,“ přiznává Kirk sarkasticky. Dodá svému hlasu dramatický nádech, jako by byl Gene Hackman přednášející repliky. „Nech mě přemýšlet. Nech mě dát si nohy nahoru a vyjmenovat důvody, proč, Chade.“
Steveova teorie zní: „Nejspíš jsou to zázraky, které jsi za ta léta vykonal.“
Kirk uznává, že to rozhodně patří k jeho půvabu. Pak se mě ptá, proč ho poslouchám. Vysvětluji mu, že mě baví poslouchat jeho brutálně upřímné názory na ostatní členy médií. Autenticita je důležitou součástí jeho osobnosti v éteru.
„Když jsem frustrovaný z Mika nebo Steva, nebo oni ze mě, nebo se hádáme s někým jiným, všechno to přeneseme do pořadu,“ říká Kirk. „Tohle je podle mě moje práce. A pokud si myslím, že Rob Bradford ke mně nebyl loajální, když já jsem byl loajální k němu, tak mu to vytknu. Takový je život.“
Kirkova touha po upřímnosti a dramatu často vytváří nepříjemné rozhovory. Dosud nejvypjatějším momentem pořadu The Kirk Minihane Show bylo, když Steve požádal Kirka, aby se v podcastu nezmiňoval o své rodině.
„To byl pro pořad zlomový okamžik,“ domnívá se Kirk. „‚No, nechám toho chlapa, aby to dělal, nebo to přinesu do vysílání? A já jsem to do vysílání přinesl. A Steve se toho ujal a byl to nejlepší producent, s jakým jsem kdy pracoval. A Mike patří mezi 25 nebo 30 nejlepších moderátorů, se kterými jsem kdy pracoval.“ Letmé rýpnutí do slepého Mikea bylo pro Kirka lajdáctvím.
Kirk dává více nahlédnout do své vysílací filozofie. „Myslím, že je také důležité, žerty stranou, najít to, co by někoho, s kým pracujete, nejvíc rozrušilo a rozcitlivělo, a ujistit se, že se toho budete snažit co nejvíc zbavit.“ Slepý Mike, který se nesčetněkrát stal obětí tohoto přístupu, se zasměje.
Protože se Steve a Slepý Mike s Kirkem v mnoha tématech shodují, pořad vyhledává hosty, kteří by poskytli odlišné názory. Ať už je to právník O. J. Simpsona nebo novinář, Kirk debatu vítá. Bohužel mají problémy s tím, aby tito lidé do podcastu skutečně přišli. „Věděl jsem, že to bude těžké, nemyslel jsem si, že to bude nemožné,“ přiznává Kirk. „Zatím to bylo prakticky nemožné.“
Když tedy Thomas Stackpole z Boston Magazine v prosinci 2018 Kirka oslovil s žádostí o reportáž, bylo v jeho DNA říct ano.
„Moje věc byla vždycky taková, že jsem vždycky chtěl odpovědnost,“ vysvětluje Kirk. „Takže když o mně někdo něco napíše, představa, že bych si řekl: ‚Nebudu s vámi mluvit,‘ nepřipadá vám to jako blbost?“
Kirk předvádí svou paměť a vzpomíná, že si Stackpole při každém rozhovoru ve Firehouse Subs objednal sendvič s masovými kuličkami. Pak se rozhovor ubírá cestou, kterou Kirk dobře zná; mimo vyšlapané cesty.
Kirk si všimne změny Stevova výrazu tváře. Steve říká, že objednat si v takovém prostředí masové karbanátky sub je neobvyklé. Investigativní novinář Kirk Minihane se pustí do pátrání.
„Je to asi nejběžnější k***a sub v Americe,“ prohlásí Kirk. Poté vyhledá na internetu nejoblíbenější sendvič v Subwayi a vysloví hypotézu, že masový sub bude „numero uno“. Kirk najde odpověď. Ve skutečnosti je to karbanátek marinara. Poté se vysměje svému producentovi, když řekne, že druhý nejoblíbenější je „šunkový italský“, jak se vyjádřil Steve. Vracíme se k profilu v Boston Magazine.
„Takže (Stackpole) napsal tenhle článek. A já na něj byl moc hodný a dal jsem mu spoustu času,“ vzpomíná Kirk. „Asi čtyři nebo pět rozhovorů. Udělal jsem jedno focení. A oni mě úplně převezli. A část mě, když to vidím, je naštvaná, ale pak si část říká: ‚Takhle nějak to chci, protože je to obsah. Můžu si toho chlapa přivést a nafackovat mu,‘ takže nemůžeš prohrát.“
Ptám se Kirka, jestli ho víc štve, když čte příběhy o něm, když s ním autor mluví, nebo nemluví.
„Řekl bych, že mě víc štve, když ho třeba Shirley nebo někdo neosloví. To je zbabělost,“ vysvětluje Kirk. „Tihle lidé s tebou aspoň mluví. Určitě bych řekl, když nemluví, protože o to vždycky žádáme.“
Když pořad končí, Kirk a Steve si krátce vymění názory. Shodnou se, že jedna část pořadu byla humorná, ale měla by být vystřižena. Kirk existuje v budově. Venku čeká jeho mercedes.
Ptám se Steva, jestli bych se mohl vrátit a jen pozorovat podcast. Říká, že to by opravdu nešlo. Steve vysvětluje, že kdybych byl ve studiu, byl bych součástí pořadu.
Chcete-li si poslechnout celou epizodu z 19. listopadu 2019, klikněte sem. Po krátkém popisu na začátku podcastu začíná rozhovor v čase 1:27:30. Sledujte @shutupchadjones na Twitteru.