HEJAZ (ar. Ḥijāz), oblast na SZ od dnešní *Saúdské Arábie, od zálivu ‚Aqabah na severu po ‚Asir na jihu podél Rudého moře. Úzký pobřežní pruh (Tihāmah) je suchá, neúrodná země, zatímco horský řetěz (2100-2400 m a vrcholy přesahující 3000 m) je díky dostatku srážek úrodný. Vzhledem k tomu, že se zde nacházejí *islámská svatá města *Mekka a *Medína, má význam v arabské a islámské historické a politické krajině. Název Hidžáz znamená sekvestrace, zátopa a označuje horskou hráz mezi mořem a vnitrozemím. Roztroušené oázy, které čerpají vodu z pramenů a studní v blízkosti vádí, umožňují určité usedlé zemědělství. Z těchto oáz jsou největší a nejdůležitější Medína a *Chajbar. Podle legendy židovského původu, která se však dochovala v muslimských spisech, přišli první Židé do Hidžázu, když Mojžíš vyslal vojsko, aby vyhnalo Amáleky ze země Jathrib (časem Medína). Podle jiné legendy se druhá židovská imigrace uskutečnila v roce 587 př. n. l. se zničením prvního chrámu. Židé se tehdy usadili ve Vádí al-Kurá‘, Tajmě, Jathribu a Chajbaru. Z nedávno vykopávaných epigrafických dokladů však vyplývá, že nejstarší židovské osídlení v Ḥijāz pochází z doby vlády Nabonida, syna babylonského krále Nabukadnezara (6. století př. n. l.). O pozdější době není nic známo, ale aramejské a židovsko-arabské nápisy v ‚Ullā (biblický Dedan) a Madā’in ṣālih (Ḥijrah) z konce 3. a počátku 4. století př. n. l. dokládají existenci židovských osad v Ḥijāz v té době. V Talmudu jsou citováni židovští mudrci jako ‚Anan b. Ḥiyya z Ḥijrah (Jev. 116a). Tyto komunity přísně dodržovaly židovská praktická přikázání a byly ještě mnohem pečlivější v otázkách čistoty a nečistoty.
Na počátku 7. století př. n. l. žily v Jatribu tři židovské kmeny: Banū *Qaynuqa‘, *Banū Naḍīr a Banū *Qurayẓa. Všechny tři kmeny byly bohaté a mocné a také byly civilizovanější než Arabové. Zatímco Arabové byli vesměs zemědělci, Židé byli podnikateli v průmyslu, podnikání a obchodu v Arábii a ovládali hospodářský život Jathribu. Dva arabské kmeny – Aws a Chazraj – byly Židům trvale zadluženy. Kromě Jathribu byly silnými centry Židů v Ḥijāz Chajbar, Fadak a Wádí al-Kurá‘ (Aylah, Maqnā, Tabūk). Půda v těchto údolích byla nejúrodnější v celé Arábii a jejich židovští pěstitelé byli nejlepšími zemědělci v zemi. Arabové usazující se mezi početnými židovskými komunitami v Medíně, Tajmá a Chajbaru navíc často přijali judaismus.
Vzestup islámu postupně vedl k úplnému vymizení Židů z Ḥijázu. Již v *Muhammadově době byly tři židovské kmeny v Jathribu zničeny, násilně konvertovány k islámu nebo vyhnány. Židovské osady v Chajbaru a Wádí al-Kurá‘, které Muhammad uznal za chráněný národ, existovaly jako zemědělská centra přinejmenším do 11. století, jak o tom svědčí dopisy, které posílali gaonovi v Iráku ohledně náboženských otázek zemědělství. Od té doby se v Ḥijāz žádné židovské osídlení nevyskytovalo. Islámská tradice dokonce vymyslela *ḥadīth připisovaný Mohamedovi, který před svou smrtí řekl své ženě: „V Ḥijāz nebudou dvě náboženství“. V následujících dnech, v 16. až 18. století, měl být tento výrok hlavním náboženským argumentem pro vyhnání Židů z *Jemenu na základě tvrzení, že o Jemenu by se v této věci mělo mluvit jako o Ḥijāzu.
bibliografie:
Baron, Social2, 3 (1957), 60-80; H. Z. Hirschberg, Jisrael be-Arav (1946), rejstřík; I. Ben-Zvi, The Exiled and the Redeemed (1958), rejstřík; eis2, 3 (1969), 362-4; Y. Tobi, in: Ben ‚Ever La-‚Arav, 2 (2001), 17-60; idem., „The Orthography of the Pre-Saadianic Judaeo-Arabic Compared with the Orthography of the Inscriptions of Pre-Islamic Arabia“, in: Proceedings of the Seminar for Arabian Studies, 34 (2004), 343-49; G.D. Newby in jqr, 61, 214-21; idem., A History of the Jews in Arabia (1988); M. Lecker, Jews and Arabs in Preand Early Islamic Arabia (1998).
.