Ukažte nám někoho, kdo se nechová jinak, když hraje golf sám, a my vám ukážeme lháře. V tomto vydání pořadu The Niggle diskutují Mark Townsend, Alex Perry a James Savage o svých slabostech při hře na jeden míček…
Mark: Tak nějak miluju hrát golf sám, což je jen dobře, protože 90 % mého golfu je na jeden míček. Špatné je, že se chovám ještě divněji než obvykle a průběžně komentuji ránu před sebou a ránu, která právě skončila. Málokdy puttuju a jsem ještě afektovanější než normálně.
Alex: Po KAŽDÉ ráně si povídám sám se sebou.
James: Proto to nemám rád. Hodně mluvit sám se sebou není dobrá věc.
Alex: „Ach, Alexi, to není klub!“
Mark: Raději si dávám dohromady film s nejzajímavějšími momenty:
James: „Lepší než většina“, „Buď ten správný klub“, „TADY!“ a tak dále: Vždycky, když hraju sám, vyzkouším nějaké nové nebo jiné věci. Jedna z nich zabere a já sám sebe přesvědčím, že jsem to „rozlouskl“. Uchopení wedgí dolů byla dnes moje věc a měl jsem pocit, že jsem dokončil krátkou hru.
Alex: „Jak to, že nejsem na tour?“
Mark: Dnes jsem byl jen dva centimetry od hole-in-one a hlavně se mi ulevilo, že to nešlo dovnitř, protože tam nebyl nikdo, kdo by se o ten moment podělil. Všechny věci, které mi jdou strašně špatně – 100 metrů a dál – mi jdou docela dobře samy o sobě, což naznačuje, že kromě nějakých chronických technických problémů nedokážu hrát před ostatními.“
Alex: Přijdu domů a vyprávím svému malému dítěti o svých nejlepších ranách – ano, v množném čísle – jen proto, že jsem tam neměl nikoho s sebou. A ona je ještě moc malá na to, aby mi řekla, že ji to nezajímá.“
Mark: Myslím, že právě proto tolik mluvím, dostává to ze sebe. Připadá mi to docela očišťující.
Alex: Po špatné ráně se otočím na místo, kde by normálně byl můj spoluhráč, a stále nasazuji přesně stejný výraz frustrovaného obličeje, zatímco se mi hůl opírá o rameno.
Mark: Také mě baví ten aspekt, že nemám pocit, že každá rána je příležitost. Dal bych cokoli za to, abych se mohl cítit jako při jednom míči, jako když s někým skutečně hraju.
James: Celkově mám tendenci hrát špatně, když jsem sám, stejně jako když nehraju závodně. Na skóre musí záležet, abych se dokázal pořádně soustředit.
Alex: Já jsem úplný opak. Jsem mnohem uvolněnější. Odstraňuje to z mé mysli nejméně čtyři takzvané švihové myšlenky, když adresuju míček.
James: Když hraji sám, nemám nic jiného než švihové myšlenky, a to mi škodí.
James: Věci, které při hře na vlastní pěst nikdy nedělám:
Alex: Věci, které vždycky dělám, když hraju sám: Hledám míčky, sundávám si rukavici při puttování, vytahuju praporek, značím si míček, vedu si skóre, trefuju cokoli jiného než driver, trefuju rány z bunkru:
Mark: Jednou jsem hrál sám v K Clubu dva týdny předtím, než se tam konal Ryder Cup. Na dvanácté jamce jsem zahrál birdie, došel jsem k okraji vody, přiložil ruku k uchu své imaginární evropské armádě fanoušků a pak jim pokynul, aby udělali trochu hluku. Pak jsem to pokynování zopakoval. Otočil jsem se a uviděl, že celý ten patetický incident sledoval greenkeeper.
James:
Mark: Kamarád vypráví skvělou historku o svém kamarádovi Walterovi, kterému táhne na šedesát. Walter, který stále hraje mimo šestku, má byt ve Španělsku a většinou hraje golf sám. Se svou ženou tam tráví zimu a paní Walterové bylo jejího manžela trochu líto, a tak si za ním odskočila, aby si s ním prošla pár jamek. Viděla ho, jak stojí nad puttem, a tak se zdržela a schovala se za strom. Pak sledovala svého třicetiletého manžela, jak stojí nad šestimetrovým puttem a nahlas říká: „Tak tohle je na Open Championship…“ Minul, vztekle vykřikl a pak zklamaně klesl na kolena…
Alex: To se mi líbí. To jsem rozhodně udělal. Určitě to děláme všichni? Vlastně to dělám, když hraju s lidmi.
James: Cítím se trochu nepříjemně, když přijíždím za jinou skupinou, protože si myslím, že si budou myslet, že budu naříkat, že mě nepustili dál. Budou si říkat: ‚Kdo je ten Billy bez kamarádů? Myslí si, že je na turné. Myslím, že musíš být dobrý, abys mohl hrát sám.
Mark: Prostě se držím zpátky, trefuju moc míčků do greenů. Když vidím greenkeepera, jdu do háje.
Alex: Já jsem zažil, že jsem hrál sám jen jako první člověk na hřišti. Při představě, že přijdu za fourball, se trochu zapotím, i když jsem ve skupině.
James: Je to hrozné. Schválně zpomalím a odpálím spoustu žetonů kolem greenu, abych je nechal utéct.
Mark: Hrát skrz je zvláštní, chovám se přehnaně nenuceně, stejně jako když mluvím s obchodníkem, taxikářem nebo kýmkoli, kdo ve mně vyvolává pocit nedostatečnosti.
Alex: „To je divné, celý den drtím driver. Každopádně díky, hraj dobře!“
James: Vždycky budu příliš zdvořilý a vděčný. Moje poděkování bude příliš úměrné gestu.
Mark: Co bych opravdu chtěl, je podepsat rukavici, která by souvisela s mým světem fantazie.
Alex: Zapózovat pro pár selfie.
Mark: Hodit jim míček.
Alex: Do pro shopu na rozhovor po kole? „Nechal jsem jich tam pár.“
Mark: „Je to proces. Mars a Powerade, prosím…“