Kázání:

Písmo sv: 1 Petr 2,9-10

Úvod

Říkejme jí Bonnie, ale existuje mnoho lidí, kteří by mohli odpovídat jejímu popisu. Byla nápadně krásná. Byla inteligentní. Byla dobře oblečená. Přesto měla vzhled vyplašeného ptáka. Mluvila o své osamělosti a touze najít lásku. Zoufale toužila po někom, kdo by jí dal lásku.

Když jsem poslouchal její vyprávění, pomyslel jsem si: „Jistě, tak hezká žena musí mít spoustu schůzek a mnoho příležitostí se zamilovat.“

Jak je možné, že Bonnie měla tolik navenek krásných vlastností, ale chybělo jí sebevědomí, aby přitahovala muže? Pocházelo to z jejích dávných vzpomínek na odmítnutí. Když bylo Bonnie devět let, vyrostla o pět centimetrů a na střední škole byla vždy nejvyšší dívkou ve třídě. V metru osmdesáti přestala růst a nyní, jako žena, její výška vyzdvihuje její dobrý vzhled. Nemůže tomu však uvěřit a z hlavy se jí nevytratí vzpomínky na školní plesy, kdy si všechny její kamarádky vybíraly a ona zůstávala sama. Vybaví se jí urážlivá slova spolužáků, kteří jí nadávali. „Možná nevíš, jaké to je,“ řekla, „být ve skupině a být jediná, která není vybrána. Člověk si pak připadá jako kus hadru.“

Mnoho studií z posledních čtyřiceti let ukazuje, že to, jak sami sebe vnímáme, do značné míry určuje způsob, jakým v životě jednáme a reagujeme. Že vnímání sebe sama, vlastní hodnoty, sebeúcty bývá řídícím faktorem našeho života. Pokud sami sebe vnímáme jako poraženého, nakonec se jako poražený do značné míry i chováme. Pokud se vnímáme jako oběť, máme tendenci nechat se lidmi viktimizovat. Pokud se považujeme za netvořivé, nikdy nepřijdeme s žádným tvůrčím nápadem. Pokud se vidíme jako kus odpadu, začneme si myslet, že jsme odpad. Pokud se vidíme jako úspěšní, máme tendenci opakovat úspěchy, kterých jsme dosáhli v minulosti. Stejně jako Bonnie se nastavujeme. Naše přesvědčení o sobě samých určují naše chování.

Jak naznačuje Bonniin příběh, přesvědčení, která o sobě máme, mají svůj původ v dětství. Bohužel některá nebo mnohá z těchto přesvědčení jsou mylná. Mnoho lidí má na sebe negativní názor kvůli mylným informacím, které ve svém životě získali z nesprávných a neautorizovaných zdrojů.

Potřebujeme se na sebe podívat z jiné perspektivy. Potřebujeme slyšet informace z informovaného a autorizovaného zdroje. Student architektury se přihlásil do celostátní soutěže o návrh budovy. Její návrh, posuzovaný porotou složenou z architektů, získal čestné uznání. Byla naprosto sklíčená. Věřila, že její návrh byl nejlepší. Poslední den soutěže seděla u oběda nad nedojedeným sendvičem a dívala se na svůj výtvor. Díval se na něj i nějaký starý muž. Nakonec poznamenal, aniž by věděl, kdo budovu navrhl: „Myslím, že tahle je z celé řady nejlepší.“ Porotci udělili jejímu dílu pouze čestné uznání, ale jednomu starému muži se líbilo. Mladá studentka odcházela domů nadšená. Proč? Protože ten starý muž byl Frank Lloyd Wright, pravděpodobně největší architekt své doby.

Když nám autorita něco řekne, můžeme se na to spolehnout. Bůh je autoritou v tom, kdo jsme. On je náš Stvořitel. On nám dává správné informace. On je ten, komu bychom měli naslouchat ohledně toho, kdo jsme. Petr v první kapitole říká, co pro nás Bůh udělal. Ve druhé kapitole mluví o tom, co o nás říká Bůh. Jako věřící v Ježíše Krista nás informuje o tom, kdo jsme.

I. Jste přijatelní (v. 9, „vyvolený rod“)

Eugene Petersen parafrázuje: „Vy jste ti vyvolení Bohem… z ničeho se stali něčím, z odmítnutých se stali přijatými“ (1Pt 2,9-10, The Message). Většina z nás se celý život snaží zasloužit si přijetí. Usilujeme o něj u svých rodičů, vrstevníků, partnerů. Usilujeme o přijetí od lidí, kterých si vážíme, i od těch, kterým závidíme. Naše touha po přijetí ovlivňuje druh oblečení, které nosíme, druh auta, které řídíme, druh domu, který si koupíme, a dokonce i povolání, které si zvolíme.

Proč nás přijetí tolik pohání? Protože milujeme pocit přijetí. Milujeme vědomí, že si nás někdo vybral a přijal. Vzpomínáte si, jak jste v dětství hráli baseball a rozdělovali si týmy? Obvykle byli kapitány dva nejlepší hráči, a když se vybíraly strany, říkali jste si: „Doufám, že si mě vybere tenhle tým, protože je to vítězný tým.“ A pak jste si řekli: „Tohle je ten nejlepší tým. Pokud si vás tento tým vybral, vzpomínáte si, jak skvělý jste měli pocit, že si vás vybral nejlepší hráč? Na druhou stranu, vzpomínáte si, jak špatně jste se cítili, když se dostali až k posledním dvěma nebo třem a vy jste stále nebyli vybráni?“

Když jste vybráni, přijati, zvedne vám to sebevědomí.

Někteří rodiče na východním pobřeží dostali během korejské války telefonát od svého syna. Byli nadšeni, protože se jim mnoho měsíců neozval. Říkal, že je v San Francisku na cestě domů.

„Mami, chtěl jsem ti jen říct, že si s sebou domů beru kamaráda,“ řekl. „Dost ošklivě se zranil a má jen jedno oko, jednu ruku a jednu nohu. Určitě bych chtěl, aby bydlel s námi.“

„Jistě, synku,“ odpověděla mu matka. „Vypadá jako statečný muž. Na nějaký čas pro něj najdeme místo.“

„Mami, ty tomu nerozumíš. Chci, aby bydlel s námi.“

„No dobře,“ řekla nakonec. „Mohli bychom to zkusit tak na půl roku.“

„Ne, mami, já chci, aby zůstal navždy. On nás potřebuje. Má jen jedno oko, jednu ruku a jednu nohu. Je na tom opravdu špatně.“

Teď už matka ztratila trpělivost. „Synku, ty se k tomu stavíš nerealisticky. Jsi přecitlivělý, protože jsi byl ve válce. Ten kluk ti bude na obtíž a pro nás všechny to bude neustálý problém. Buď rozumný.“

Telefon cvakl do ztracena. Druhý den dostali rodiče telegram: jejich syn spáchal sebevraždu. O týden později rodiče obdrželi tělo. S nevýslovným zármutkem hleděli na mrtvolu svého syna – který měl jedno oko, jednu ruku a jednu nohu.

I s naším postižením, charakterovými vadami, nedostatky, nejistotou a nezralostí nás Bůh přijímá takové, jací jsme. Zve nás domů. Žádné podmínky. Ani omezení. Vybírá si nás do svého týmu. Nemusíme se dát do pořádku, zašít nebo upravit, aby nás Bůh přijal. Přijímá nás s jedním okem, jednou rukou, jednou nohou – s pocitem, že jsme kus odpadu.

II. Jsi cenný (v. 9, „lid pro jeho vlastnictví“)

Jakou máš podle tebe cenu? Nemluvím o čisté hodnotě, ale o vlastní hodnotě. Nikdy bychom neměli zaměňovat cennosti s hodnotou člověka. Abychom mohli odpovědět na otázku, kolik si myslíš, že máš hodnotu, musíme si položit další otázku: Co určuje hodnotu? V životě jsou dvě věci, které určují hodnotu: Hodnota závisí na tom, kolik je někdo ochoten za něco zaplatit. Dům, auto, umělecké dílo nebo baseballová kartička mají jen takovou hodnotu, jakou je za ně někdo ochoten zaplatit. Hodnota závisí na tom, kdo danou věc v minulosti vlastnil. Nedávné aukce osobních věcí Jacqueline Kennedyové a princezny Diany ukazují, že hodnotu zvyšují předchozí majitelé.

Na základě těchto dvou kritérií, jaká je vaše hodnota? Jakou máte hodnotu? Písmo říká: „Byli jste koupeni a zaplaceni Kristem, takže mu patříte“ (1K 7,23 NIV). Komu patříte? Co za vás bylo zaplaceno? Vlastní vás Kristus a zaplatil za vás svým životem. Bůh za vás vyměnil svého vlastního Syna. Kříž dokazuje vaši hodnotu. Bůh říká: Tolik tě miluji. Ježíš za tebe dal svůj život. A Ježíš nezemřel pro haraburdí.

Vyděšená žena našla své místo v záchranném člunu, který měl být spuštěn do rozbouřeného severního Atlantiku z Titaniku. Náhle si vzpomněla na něco, co potřebovala, a tak požádala o svolení vrátit se do své kajuty, než ji odloví. Dostala tři minuty, jinak by museli odplout bez ní.

Přeběhla po palubě, která už byla nakloněná v nebezpečném úhlu. Běžela přes hernu se všemi penězi, které se po kotníky válely na jedné straně. Došla ke své kajutě a rychle odstrčila diamantové prsteny a drahé náramky a náhrdelníky, když se natáhla k poličce nad postelí a popadla tři malé pomeranče. Rychle našla cestu zpět k záchrannému člunu a nastoupila do něj.

Tak jako věřící v Ježíše jsme byli zachráněni do jeho záchranného člunu spásy. Stejně jako se žena vrátila pro pomeranče, i Ježíš šel pro nás na kříž. Proč? Protože pro něj máme tak neuvěřitelnou hodnotu a cenu. Člověk ani nedokáže pochopit, jakou neuvěřitelnou hodnotu pro Ježíše máme. V hodnotovém systému společnosti se můžeme zdát, že ve srovnání s diamantem nejsme nic víc než pomeranč. Pro Ježíše jsme však tím nejcennějším pokladem na celém světě.

III. Jste schopní (v. 9, „královské kněžstvo“)

Tohle nám může znít trochu děsivě. Kněz. Ale Petr říká, že dvě výhody, které mají kněží, jsou nyní dostupné každému, kdo věří v Ježíše Krista. Za prvé, máme přímý přístup k Bohu. Máme právo jít přímo k Bohu. Nemusíme se modlit prostřednictvím někoho jiného. Nemusíme vyznávat své hříchy nikomu jinému. Nemusíme zakoušet Boha prostřednictvím někoho jiného. Můžeme jít přímo k Bohu. Za druhé, máme povinnost sloužit potřebám druhých lidí. Každý křesťan je služebníkem. Ne pastorem, ale služebníkem. Bůh říká, že ty i já jsme byli obdarováni ke službě, abychom sloužili druhým lidem. Jsme „Božími nástroji, abychom konali jeho dílo a mluvili pro něj, abychom druhým vyprávěli o tom, že pro nás udělal noc a den.“ (1. Petrova 2,9, The Message)

Latinské slovo kněz znamená most. Kněz je stavitelem mostů mezi Bohem a člověkem. Nebo jak říkal starý kazatel: „Jsme spaseni, abychom sloužili“. Pokud nesloužíme, k čemu jsme proboha byli zachráněni?“

Bill Hybels to vyjadřuje takto: „

Dovedete si představit pocity úcty, když si člověk uvědomí, že Bůh nám svěřil své dílo?“

IV. Je ti odpuštěno (v. 9-10)

Jinými slovy, je ti odpuštěno. Neexistují tři slova, která by vyjadřovala větší sebeúctu než: Jsi odpuštěn. Bůh tvé hříchy neotírá, on je otírá. Nepřetřásá tvé hříchy, jako to děláme my, on je uvolňuje.

Když přijdeme ke Kristu, naše hříchy jsou smazány. Nebudeme se za ně zodpovídat. Jsou zapomenuty. Jsou pryč. Vymazány. Zachází se s nimi, jako by nikdy neexistovaly.

Bůh se zabývá odpuštěním hříchů. Může vzít všechny naše hříchy a vymazat náš štít. Okamžitě může být naše minulost očištěna.

Jeden bohatý anglický obchodník byl velmi výstřední a spokojil se jen s tím nejlepším. Proto přirozeně musel jezdit v kupé Rolls-Royce. Byla to jeho pýcha a radost. Jednoho dne však po letech dokonalé služby najel do hlubokého výmolu a zadní náprava se mu zlomila. Tento Angličan poslal vůz zpět do továrny Rolls-Royce a byl překvapen, když byl vůz přes noc opraven a vrácen mu bez účtu. Přestože mu skončila záruka, nebyl účtován žádný poplatek. Vůz byl dokonale opraven, a to zcela zdarma.

Majitel zavolal do společnosti a zeptal se na opravu. Odpověď zněla: „Nemáme absolutně žádný záznam o tom, že by se náprava vašeho vozu Rolls-Royce někdy zlomila. Nemůže být účtován žádný poplatek.“ Závazek společnosti k dokonalosti by nedovolil, aby se o závadě vědělo. Proto nechali poškození okamžitě a bez poplatku opravit. Jako by se nikdy nic nepokazilo.

Tak je to i s Božím milosrdenstvím. Když vyznáme svůj hřích, Kristus nám okamžitě a bez poplatku odpustí. Jako by se nikdy nic nepokazilo.

Závěr

Tak tady to máte. Čtyři pilíře sebeúcty. Jsem přijatelný. Jsem cenný. Jsem schopný. Dá se mi odpustit. Díky tomu, co pro nás Bůh udělal, můžeme „hlásat chválu toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1 Petr 2,9). Jsme Boží dílo, jeho mistrovské dílo, jeho stvoření. Proto mu hlásáme chválu za to, kým jsme. Petr dále říká: „Kdysi jste nebyli lidem, ale nyní jste lidem Božím; nepřijali jste milosrdenství, ale nyní jste přijali milosrdenství“ (1 Pt 2,10). Jsme jeho vlastní – jsme vyvolení, máme hodnotu, jsme shledáni schopnými, je nám odpuštěno. Když to máme a víme, že na systému posuzování světa prostě nezáleží. Víme, že nejsme odpad. Jsme Boží.

Rodinný terapeut Paul Faulkner vypráví o muži, který se rozhodl adoptovat problémovou dospívající dívku. Člověk by zapochyboval o otcově logice. Dívka byla destruktivní, neposlušná a nepoctivá. Domníval se, že je rozhodnutá taková být, a svým chováním uskutečňovala falešné a mylné myšlenky, které o sobě měla. Jednoho dne přišla ze školy a prohledávala dům a hledala peníze. Když dorazil, byla už pryč a dům byl v troskách.

Když se dozvěděl o jejím jednání, přátelé na něj naléhali, aby adopci nedokončoval. „Nechte ji jít,“ říkali. „Vždyť to vlastně není tvoje dcera.“ Jeho odpověď byla prostá. „Ano, já vím. Ale já jsem jí řekl, že je.“

I nám Bůh řekl, že jsme jeho děti, pokud mu věříme a důvěřujeme. Můžeme se bouřit a zneužívat svá práva a výsady, ale Bůh nám stále říká, že jsme jeho.“

Připomínám si humornou historku o návštěvě prezidenta Spojených států v domově důchodců. Prezident vstoupil do zařízení se svým doprovodem a starší obyvatelé ho s radostí přijali. Když v obytné části chodil od osoby k osobě, všiml si ženy na invalidním vozíku, která vypadala poněkud nezúčastněně. Měsíce předvolební kampaně ho naučily, jak „pracovat s místností“, a nechtěl urazit někoho, kdo by mohl být nablízku a volit v příštích volbách. Přistoupil k ní, usmál se, poplácal ji po rameni a jemně jí stiskl křehkou ruku. Oplatila mu úsměv, ale nic neřekla. „Víte, kdo jsem?“ zeptal se prezident. „Ne,“ odpověděla, „ale když se zeptáte támhle té paní u sesterny, tak vám to řekne.“

Víte, kdo jste? Když se zeptáte Ježíše, řekne vám to. Jako věřící v něj jsme přijati, oceňováni, schopni a je nám odpuštěno. Co víc si můžeme přát?“

.