Panther Print

Proč by knihy neměly být zakázány

V průběhu školní docházky dostávají studenti mnoho témat a úkolů s různými názory a cíli. Některé mají procvičit matematické dovednosti, naučit důležitá přírodovědná pravidla nebo základy, které jsou pro daný předmět zásadní. V hodinách angličtiny je více než pravděpodobné, že studenti budou psát články od analýz až po názory, ale zdá se, že názorové a jiné anglické práce mají drobnou vadu; některé zásadní knihy jsou ve školách zakázány.

Myšlenka, že se knihy nesmějí číst, není nová a existuje už léta. I když to tu bylo, nemělo by to být normální. Helikoptérových rodičů je čím dál víc než kdy dřív a ochromuje to už tak selhávající školský systém.

Mluvím o tom, když učitel zadá knihu, ve které může být slovo na F, sex, násilí nebo něco, co je běžné v reálném světě, a pak přijde rodič a stěžuje si, že je to příliš reálné. Výsledkem je, že tato kniha nebo článek jsou zakázány v celém okrese, nebo v některých případech v celé zemi.

Nejenže je to špatně, ale omezuje to svobodu číst si ve třídě, co chcete, a může to studenty chránit před skutečným světem a z dlouhodobého hlediska jim to uškodí.

Mnoho studentů má dost těžké najít knihy, které by se jim opravdu líbily, ale když jim pak někdo řekne, že jsou zakázané, je to ještě horší. Knihy jsou svým způsobem stejně úžasné jako umění a neměly by být zakazovány jen proto, že je jeden rodič naštvaný.

„Neměli bychom zakazovat knihy bez ohledu na to, že jsou kritické nebo kontroverzní,“ řekl Anthony Luevano, „vědění je vědění a nemělo by být omezováno něčími představami nebo normami.“

Důležité je zmínit, že neříkám, aby studenti nutili číst „Americké psycho“ Breta Eastona Ellise, říkám, že knihy jako „Naprosto pravdivý deník indiána na částečný úvazek“ Shermana Alexieho, které mohou nabídnout vhled a poznání. Tyto typy knih by se měly vyučovat, přestože se v nich probírají věci jako masturbace nebo sex, neříká se tím studentům, aby šli a dělali tyto věci, je to jen příběh a v některých případech je to nutné pro zachování kontinuity s dobou.“

Myslím, že kořen tohoto problému lze připsat příliš starostlivým rodičům, kteří jsou častější než dříve.

Není neobvyklé slyšet o učitelích, kteří museli na poslední chvíli změnit hodinu, protože Bobova maminka nechtěla, aby se učil o genocidě během holocaustu.

Myslím si, že školy v celé zemi musí najít lepší řešení, než jen zakazovat určitá témata, aby se tomu zabránilo, politická korektnost a upřednostňování snadno zranitelných citů není řešením. Školy by měly mít nejen právo učit, jak chtějí, ale do učebních osnov by měla být zařazena určitá témata a nabídnuty úkoly, které by pomohly těm tišším studentům s hlasitějším projevem. Když se mluví o důležitých knihách, nemělo by se zakazovat mluvit o knihách jako „Naprosto pravdivý deník indiána na částečný úvazek“, protože se některému z rodičů zdál pro střední školu příliš dospělý. V článku týdeníku The Week se píše o knihách, které byly zakázány po celých Spojených státech, a v jednom případě byla kniha „Anna Franková: Deník mladé dívky“ napadena kvůli sexuálně explicitním pasážím a v roce 1983 vyzval Výbor pro státní učebnice v Alabamě k odmítnutí knihy, protože je to „opravdový poklesek“.

V seznamu nejčastěji napadaných knih od Americké knihovnické asociace z roku 2015 se pak píše o tom, že jeden z rodičů chtěl zakázat slavnou knihu „O myších a lidech“ od Johna Steinbecka kvůli „použití slova ‚Ježíš Kristus‘ jako nadávky, použití slova n k popisu Afroameričanů a výrazu ‚Japonci'“. Tvrdili, že tento typ jazyka podkopává hodnoty úcty, které se snaží dětem vštípit, a román by měl být stažen z učebních osnov.

Je sice pochopitelné, že to nemusí být příznivé, ale je důležité si uvědomit, že John Steinbeck je jedním z nejvyučovanějších spisovatelů ve školách. Nejen to, ale i urážky, sexismus a vulgarismy odpovídaly tehdejší době. I když to možná není hezké, takový byl tehdejší život a nelze se vracet zpět a měnit historii podle svých potřeb.