POSELSTVÍ SVATÉHO PÁPEŽE FRANTIŠKA
K SVĚTOVÉMU MISIJNÍMU DNI 2020
Tady jsem, pošli mě (Iz 6,8)
Drazí bratři a sestry,
chtěl bych vyjádřit svou vděčnost Bohu za nasazení, s jakým církev na celém světě uskutečnila v říjnu loňského roku mimořádný misijní měsíc. Jsem přesvědčen, že podnítil misijní obrácení v mnoha společenstvích na cestě naznačené tématem: „
V tomto roce poznamenaném utrpením a výzvami způsobenými pandemií Covid-19 pokračuje misijní cesta celé církve ve světle slov obsažených ve zprávě o povolání proroka Izaiáše: „Zde jsem, pošli mě“ (6,8). To je stále nová odpověď na Pánovu otázku: „Koho mám poslat?“ (tamtéž). Toto pozvání z milosrdného Božího srdce je v současné světové krizi výzvou jak pro církev, tak pro celé lidstvo. „Stejně jako učedníky v evangeliu nás zaskočila nečekaná, bouřlivá bouře. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni jsme křehcí a dezorientovaní, ale zároveň důležití a potřební, všichni jsme povoláni veslovat společně, každý z nás potřebuje utěšit toho druhého. Na této lodi… jsme my všichni. Stejně jako ti učedníci, kteří úzkostlivě mluvili jedním hlasem a říkali: ‚Hyneme‘ (v. 38), tak i my jsme si uvědomili, že nemůžeme dál myslet sami na sebe, ale že to dokážeme jen společně“ (Meditace na Svatopetrském náměstí, 27. března 2020). Jsme skutečně vyděšení, dezorientovaní a vystrašení. Bolest a smrt nám dávají zakusit naši lidskou slabost, ale zároveň nám připomínají naši hlubokou touhu po životě a osvobození od zla. V tomto kontextu se výzva k misii, výzva k vykročení ze sebe sama z lásky k Bohu a bližnímu představuje jako příležitost ke sdílení, službě a přímluvné modlitbě. Poslání, které Bůh svěřuje každému z nás, nás vede od strachu a introspekce k obnovenému poznání, že sami sebe nacházíme právě tehdy, když se dáváme druhým.
V oběti kříže, kde se Ježíšovo poslání plně naplňuje (srov. J 19,28-30), nám Bůh ukazuje, že jeho láska je určena každému z nás (srov. J 19,26-27). Žádá nás, abychom byli osobně ochotni nechat se poslat, protože on sám je Láska, láska, která je vždy „na misii“, vždy se natahuje, aby darovala život. Ze své lásky k nám Bůh Otec poslal svého Syna Ježíše (srov. J 3,16). Ježíš je Otcův misionář: jeho život a služba zjevují jeho naprostou poslušnost Otcově vůli (srov. J 4,34; 6,38; 8,12-30; Žd 10,5-10). Ježíš, ukřižovaný a vzkříšený pro nás, nás zase vtahuje do svého poslání lásky a svým Duchem, který oživuje církev, z nás činí své učedníky a posílá nás na misii do světa a k jeho národům.
„Misie, ‚církev v pohybu‘, není program, podnik, který se má uskutečnit pouhou silou vůle. Je to Kristus, kdo nutí církev, aby vyšla sama ze sebe. V evangelizačním poslání se pohybujete, protože vás Duch svatý tlačí a nese“ (Senza di Lui non possiamo fare nulla: Essere missionari oggi nel mondo. Una conversazione con Gianni Valente, Libreria Editrice Vaticana: San Paolo, 2019, 16-17). Bůh nás vždy miluje jako první a s touto láskou k nám přichází a volá nás. Naše osobní povolání vychází z toho, že jsme Božími syny a dcerami v Církvi, jeho rodině, bratry a sestrami v té lásce, kterou nám Ježíš ukázal. Všichni však mají lidskou důstojnost založenou na božském pozvání být Božími dětmi a stát se ve svátosti křtu a ve svobodě víry tím, čím v Božím srdci vždy byli.
Sám život jako svobodně přijatý dar je implicitně pozváním k tomuto darování sebe sama: je to semeno, které v pokřtěných vykvete jako odpověď lásky v manželství nebo v panenství pro Boží království. Lidský život se rodí z Boží lásky, roste v lásce a směřuje k lásce. Nikdo není vyloučen z Boží lásky a ve svaté oběti Ježíše, svého Syna, na kříži Bůh přemohl hřích a smrt (srov. Řím 8,31-39). Pro Boha se zlo – dokonce i hřích – stává výzvou k odpovědi ještě větší láskou (srov. Mt 5,38-48; Lk 22,33-34). Ve velikonočním tajemství Boží milosrdenství uzdravuje naše zraněné lidství a vylévá se na celý vesmír. Církev, univerzální svátost Boží lásky ke světu, pokračuje v Ježíšově misii v dějinách a posílá nás všude, aby Bůh naším svědectvím víry a hlásáním evangelia nadále projevoval svou lásku a tímto způsobem se dotýkal a proměňoval srdce, mysl, tělo, společnost a kulturu na každém místě a v každé době.
Mise je svobodná a vědomá odpověď na Boží volání. Toto volání však rozeznáváme pouze tehdy, když máme osobní vztah lásky s Ježíšem přítomným v jeho církvi. Ptejme se sami sebe: Jsme připraveni přijmout přítomnost Ducha svatého ve svém životě, naslouchat povolání k misii, ať už v životě manželském, zasvěceném či povolaném k zasvěcené službě, tak ve všech každodenních událostech života? Jsme ochotni nechat se kdykoli a kdekoli vyslat, abychom svědčili o své víře v Boha, milosrdného Otce, abychom hlásali evangelium spásy v Ježíši Kristu, abychom sdíleli božský život Ducha svatého budováním církve? Jsme stejně jako Maria, Ježíšova Matka, připraveni dát se zcela do služeb Boží vůle (srov. Lk 1,38)? Tato vnitřní otevřenost je nezbytná, chceme-li Bohu říci: „Tady jsem, Pane, pošli mě“ (srov. Iz 6,8). A to nikoliv abstraktně, ale v této kapitole života církve a dějin.
Pochopení toho, co nám Bůh říká v této pandemické době, představuje také výzvu pro poslání církve. Nemoc, utrpení, strach a izolace jsou pro nás výzvou. Bída těch, kteří umírají sami, opuštěných, těch, kteří ztratili práci a příjem, bezdomovců a těch, kteří nemají dostatek jídla, je pro nás výzvou. To, že jsme nuceni dodržovat sociální odstup a zůstávat doma, nás vybízí k tomu, abychom znovu objevili, že potřebujeme sociální vztahy i náš společný vztah s Bohem. Tato situace zdaleka nezvyšuje nedůvěru a lhostejnost, naopak by nás měla přimět k ještě větší pozornosti vůči našemu způsobu vztahování se k druhým. A modlitba, v níž se Bůh dotýká našich srdcí a hýbe jimi, by nás měla učinit ještě otevřenějšími vůči potřebě důstojnosti a svobody našich bratří a sester, stejně jako vůči naší odpovědnosti za péči o celé stvoření. Nemožnost shromáždit se jako církev ke slavení eucharistie nás vedla ke sdílení zkušenosti mnoha křesťanských společenství, která nemohou slavit mši každou neděli. V tom všem se objevuje Boží otázka: „Koho mám poslat?“ je znovu adresována nám a čeká na velkorysou a přesvědčivou odpověď: „Tady jsem, pošli mě!“ (Iz 6,8). Bůh stále hledá ty, které by mohl poslat do světa a k národům, aby vydávali svědectví o jeho lásce, o jeho vysvobození z hříchu a smrti, o jeho osvobození od zla (srov. Mt 9,35-38; Lk 10,1-12).
Slavení Světového misijního dne je také příležitostí k tomu, abychom si znovu potvrdili, jak modlitba, rozjímání a materiální pomoc vašich obětí jsou tolika příležitostmi k aktivní účasti na Ježíšově misii v jeho církvi. Dobročinnost vyjádřená sbírkami, které se konají během liturgického slavení třetí neděle v říjnu, je zaměřena na podporu misijní činnosti, kterou v mém jménu vykonávají Papežské misijní společnosti, aby uspokojily duchovní a materiální potřeby národů a církví na celém světě pro spásu všech.
Nejsvětější Panna Maria, hvězda evangelizace a utěšitelka trpících, misionářská učednice svého Syna Ježíše, ať se za nás i nadále přimlouvá a podporuje nás.
Řím, Svatý Jan Lateránský, 31. května 2020, Slavnost Seslání Ducha svatého
.