Majitel baru se ironicky jmenuje Harry Hope. Ten už tak dávno opustil jakoukoli naději, že dvacet let ani nevystoupil ze svého podniku. Tohle místo je konec cesty, dno moře, říká Larry. Ale každý člověk kromě Larryho má nějaký „nesplnitelný sen“ – něco, co ho udržuje při životě. Zítra jeden z nich vystřízliví a získá zpět svou práci. Zítra si pomocník barmana vezme jednu z těch děvek a udělá z ní váženou osobu. Zítra. Eugene O’Neill ve své hře The Iceman Cometh (Ledový muž přichází) píše o člověku, který už téměř ztratil veškerou naději. Jedinými postavami, které v něm seberou odvahu k činu (ne k pozitivnímu jednání, ale k jednání vůbec), jsou Hickey, který zabije svou ženu, a chlapec Don, který se zabije sám. Larry, který je vždy nejinteligentnějším mužem v místnosti, dojde na konci hry k závěru, že smrti není třeba se vyhýbat, ale dokonce ji vítat.
A přesto hra zpívá vzdornou touhou žít. Derelikti, kteří obývají dva pokoje tohoto zaplivaného saloonu, jsou na sobě závislí se zuřivostí zrozenou z hlubokého poznání jeden druhého. Například dva staří vojáci, jeden Brit a druhý Búr z jihoafrické války, se téměř zamilovali, tak hluboce jsou závislí na své dávné nenávisti.
O’Neillova hra byla nejen tak zoufalá, ale také tak dlouhá (čtyři hodiny a jedna minuta ve filmové verzi), že byla na jevišti uvedena až v roce 1946, sedm let po jejím dokončení. Inscenuje se zřídka, přestože je považována za nejambicióznější hru „největšího amerického dramatika“. O to vítanější je její nastudování Americkým filmovým divadlem v režii Johna Frankenheimera. Hra byla zjevně příliš obtížná na to, aby mohla být natočena jako běžný komerční film, ale nyní byla zachována s řadou brilantních hereckých výkonů a virtuózním režijním počinem v něčem, co musí být definitivní filmovou verzí.
Ve filmu není špatný herecký výkon, ale jsou tam tři tak skvělé, že nás hypnotizují. Nejlepší je zesnulý Robert Ryan v roli Larryho a jedná se pravděpodobně o nejlepší výkon jeho kariéry. V jeho očích je tolik moudrosti a smutku a v jeho odmítnutí chlapce Dona (který je možná jeho vlastním synem) tolik bolesti, že díky němu je role téměř něžná i přes jazyk, který mu O’Neill dává. Bylo by poctou význačné kariéře, kdyby byl Ryan posmrtně nominován na Oscara.