Verses 1-13
Tento žalm popisuje Davidovu zkušenost a jeho chování, když byl natažen na lůžku nemocného. Zdá se, že v něm působila netrpělivost, což je, bohužel, velmi častá nemoc většiny z nás, když na nás doléhá těžká Boží ruka. David však se svou netrpělivostí bojoval, ačkoli ji cítil, nechtěl o ní vědět, aby tím neotevřel ústa svých nepřátel a nezpůsobil, že budou o jeho Bohu mluvit špatně. Napodobujme jeho zdrženlivost, pokud se mu podobáme v pokušení netrpělivosti.“
Ps 39,1. Ať je to tak, jak je. Řekl jsem: Dám si pozor na své cesty, abych nehřešil jazykem:
Toto ovládání jazyka je nejdůležitější součástí našich cest; je to velmi podstatná součást svaté kázně, přesto jsme slyšeli o jednom světci, který řekl, že žil sedmdesát let a snažil se ovládat svůj jazyk, ale že tomuto umění začal rozumět, až když zemřel. David řekl: „Budu si dávat pozor na své cesty, abych nehřešil svým jazykem.“ –
Psalms 39,1. Budu si držet ústa na uzdě, dokud je přede mnou bezbožník.
Mají tak rychlé uši a jsou tak připraveni si naše slova špatně vyložit a překroutit, a pokud najdou jediné špatné slovo, hned nad ním pronesou dlouhé kázání, proto si dejme náhubek na ústa, dokud jsou nablízku. Zlá slova křesťanů často vytvářejí texty pro hříšníky, a tak se Bůh rouhá z úst svých vlastních milovaných dětí. Ať se tak nestane u nikoho z vás, milovaní.“
Ps 39,2. Ať se tak nestane u nikoho z vás, milovaní. Mlčel jsem mlčky, mlčel jsem i od dobrého, a můj zármutek se vzbouřil.
Všichni víme, že pokud náš zármutek nenajde výraz, bobtná a roste, až je naše srdce připraveno puknout. Slyšeli jsme o moudrém lékaři, který člověku ve velkém trápení nařídil, aby plakal, jak jen může. „Nebraňte svému zármutku,“ řekl, „ale dejte mu průchod.“ Měl pocit, že jen tak se srdce ubohého trpícího nezlomí. David si předsevzal, že před bezbožným nebude mít vůbec nic na srdci, a i když se v něm jeho zármutek vzedmul, přece jen ho na nějakou dobu zadržel, aby nepropukl.“
Ps 39,3. „Ať už je to jakkoli,“ řekl David. Mé srdce se ve mně rozhořelo, zatímco jsem přemýšlel, oheň hořel; pak jsem promluvil jazykem,
nemohl už mlčet; bylo by dobře, kdyby to byl udělal, neboť vyslovil nerozumnou modlitbu, když promluvil jazykem.
Psalms 39:4. Vždyť se mu to podařilo. Hospodine, učiň, abych poznal svůj konec,
To si my dva obvykle říkáme, když se dostaneme do nějakého maléru; chceme umřít a mít od toho všeho pokoj. Říkáme, že toužíme být s Kristem, ale obávám se, že je to často jen líné přání podělit se o kořist vítězství, aniž bychom bojovali v bitvě, přijmout mzdu svatých, aniž bychom konali práci svatých, a vstoupit do nebe bez námahy a nebezpečí poutnické cesty. Možná se nám to někdy stalo, když jsme si mysleli, že naše touhy jsou toho nejlepšího a nejsvětějšího druhu. Když se David modlil: „Pane, učiň, abych poznal svůj konec,“ nebyla jeho modlitba příliš moudrá, ale následující věty nebyly tak docela pošetilé:
Palms 39,4. A jaká je míra mých dnů, abych poznal, jak jsem křehký.
Oh, kéž bychom všichni mohli poznat, jak jsme křehcí! Ale počítáme s tím, že budeme žít léta, i když nám zbývá sotva ještě mnoho minut, myslíme si, že hodinové sklíčko našeho života je plné, i když písek už téměř vypršel, a přestože ručička velkých Božích hodin může být na úderníku, myslíme si, že naše krátká hodina teprve začala.
Ps 39,5 Hle, ty jsi učinil mé dny jako šířku ruky;
to je velmi běžná míra, šířka lidské ruky, a David říká, že toto rozpětí je mírou jeho života. Někteří z nás zde jistě strávili velkou část tohoto rozpětí ruky; ať jsou oni i my všichni připraveni na setkání s naším Bohem, až bude dosaženo hranice tohoto krátkého rozpětí.
Ps 39,5. A můj věk je před tebou jako nic:
Je to nevypočitatelně malá částečka ve srovnání s nezměrným věkem Věčného: „Můj věk je před tebou jako nic.“ Když se Alkibiadés chlubil svými velkými statky, filosof mu přinesl mapu světa a řekl mu: „Najdeš na této mapě své statky?“ „Ano,“ odpověděl. I samotné Athény byly jen jako špendlík; kde tedy byly Alkibiadovy statky? Nikde nebylo vidět. Když tedy před sebou vidíme rozprostřenou velkou mapu věčnosti, kde je celá historie tohoto světa? Je to pouhá skvrna, a kde je tedy tvůj a můj život? Před Bohem jsou jako nic.
Ps 39,5. Věru, každý člověk ve svém nejlepším stavu je úplně marný.
Jaký tedy musí být ve svém nejhorším stavu
Psalms 39:6? Vskutku každý člověk chodí v marném světle, vskutku se marně trápí:
Přemáhají se, vztekají se, třesou se a dělají si starosti, a to všechno kvůli čemu? O nic. Někdy říkáme: „Za sto let bude všechno při starém“. Ach! ale ono to bude všechno stejné mnohem dřív, až bude šest stop země naším dědictvím.“
Ps 39,6. Hromadí bohatství a neví, kdo je shromáždí.
„Zamysli se,“ říká jeden starý spisovatel, „pokaždé, když zavíráš své peníze do truhly, jak brzy tě smrt zavře do rakve.“ Zdá se, že někteří lidé jsou jako naše dětské pokladničky, do nichž se vkládají peníze, ale musí se rozbít, než se z nich něco dostane ven. Jak smutné musí být pro některé muže pomyšlení, že po celé své dny hromadí bohatství a nevědí, pro koho je shromažďují! Možná ho zdědí někdo cizí; nebo pokud ho získají jejich vlastní příbuzní, mohou ho promrhat stejně důkladně, jako ho hromadili lakomci.
Ps 39,7. A nyní, Pane,
jestliže všechny pozemské věci nejsou nic než prázdnota,
Psalms 39,7. Na co čekám?“
„Na nic tu nečekám, neboť tu není na co čekat.“
Psalms 39,7. A nyní, Pane,
jestliže všechny pozemské věci nejsou nic než prázdnota,
Palms 39,7. Na co čekám? Moje naděje je v tobě.
Ach, kvůli této naději stojí za to žít. Teď, když doufáme v Boha, teď, když víme, že zbývá jiný a lepší svět než tento svět stínů, dostává život opravdovou vážnost.
Psalmy 39,8-9. Všichni, kdo doufají v Boha, mají naději. Vysvoboď mě ze všech mých přestupků, neučiň mě potupou nerozumných. Byl jsem němý, neotevřel jsem ústa, protože jsi to učinil ty.
Vždycky je požehnaným důvodem k rezignaci, když můžeme o jakékoli ztrátě nebo trápení říci: „Hospodin to učinil.“ A když se nám to podaří, je to pro nás požehnaný důvod k rezignaci. Cožpak se svými neudělá, co se mu zlíbí? Pak řekněme spolu s Jobem: „Hospodin dal a Hospodin vzal, požehnáno budiž jméno Hospodinovo.“
Ps 39,10-12. Odstraň ode mne svou ránu: Jsem pohlcen úderem tvé ruky. Když pokáráním napravuješ člověka pro nepravost, jeho krásu zahubíš jako můru; každý člověk je jistě marnost. Sélah. Vyslyš, Pane, mou modlitbu a vyslyš mé volání, nemlč nad mými slzami:
Slzy mají u Boha vždy velkou převahu. Kristus použil tyto posvátné zbraně, když se „se silným pláčem a slzami“ modlil ke svému Otci v Getsemanech, „a my jsme slyšeli v tom, že se bál“. Hříšníku, v slzách kajícníka je taková síla, že můžeš u Boha zvítězit, pokud k němu přijdeš s pláčem nad svým hříchem a budeš prosit o drahocennou Kristovu krev. Tvé slzy si nemohou zasloužit nebe ani smýt tvé hříchy, ale budeš-li se nad nimi kajícně rmoutit a důvěřovat velké smírčí oběti Ježíše Krista, tvé slzavé modlitby dostanou milostivou odpověď v podobě pokoje. Pan Bunyan popisuje, že město Mansoul vyslalo pana Mokroočka jako jednoho ze svých vyslanců ke knížeti Emanuelovi, a on je stále nejpřijatelnějším vyslancem u Krále králů. Kdo umí vyplakat své srdce u paty kříže, nezůstane dlouho bez nalezení milosti. Slzy jsou diamanty, na které se Bůh rád dívá.“
Ps 39,12. Vždyť jsem u tebe cizincem a příchozím, jako byli všichni moji otcové.
„Nejsem ti cizincem, můj Bože! Požehnané buď tvé svaté jméno, dobře tě znám, ale ‚jsem u tebe cizincem‘. Ty jsi cizincem ve svém vlastním světě a já také. Svět nezná tebe a svět nezná mě; a když jednám tak, jak jednáš ty, svět mě nenávidí stejně jako tebe.“
Ps 39,13. Ušetři mě, ať se mi vrátí síla, než odejdu a už nebudu
.