V roce 1872, ve věku šestnácti let, se Charles Blair Macdonald plavil z Chicaga přes Atlantik na pádlovém parníku, aby žil u svého dědečka v St Andrews a studoval na univerzitě Auld Grey Toon’s University. Rychle se zdokonalil ve hře golfu a během jednoho roku hrál zápasy se starým Tomem Morrisem a jeho synem Young Tomem. Jeho milé vzpomínky jsou zaznamenány v knize Scotland’s Gift – Golf (Skotský dar – Golf).
V roce 1874 se vrátil do Chicaga, aby našel svou vlast ve finanční krizi. Trvalý vliv krize omezil Macdonaldovy golfové ambice až do roku 1892, kdy ho přítel (zeť senátora Farwella) požádal, aby na pozemcích tchánova panství Lake Forest vybudoval základní hřiště se 7 jamkami. Golf v oblasti Chicaga byl konečně otevřen, ale Macdonalda krátké hřiště rychle omrzelo a přesunul se do Belmontu, kde se v létě 1893 hrálo 18 jamek.
Dnes je na tomto místě devítijamkové hřiště, které patří golfovému klubu Downer’s Grove, a pět z původních jamek zůstalo ve hře. Jedna z nich, osmá jamka, je volnou interpretací jamky Redan v NorthBerwicku, takže se pravděpodobně jedná o jeden z prvních případů, kdy Macdonald přenesl slavný aspekt skotské architektury golfových hřišť do Ameriky.
V roce 1894 navrhl Theodore Havemeyer a členové newportského klubu, aby se nové národní mistrovství konalo na Rhode Islandu. „C. B. Macdonald byl nadšený,“ napsal George Bahto v knize The Evangelist of Golf… „Příležitost předvést své golfové umění před svými vrstevníky a vyhrát první americké mistrovství se zamlouvala jeho obrovskému egu“. Macdonald tehdy prohrál o jediný úder s W. G. Lawrencem: „Rozpoutalo se peklo. Macdonald v dětinském záchvatu vzteku nadával turnajovému výboru Newport Clubu za způsob, jakým byl turnaj veden… Přesvědčen Macdonaldem, nebo možná v zájmu jeho uklidnění, výbor souhlasil s uspořádáním match-play na novém místě.“
O měsíc později, v St Andrew’s Golf Clubu v Yonkers, Macdonald prohrál finálový zápas. „Zkormoucený Charles B. Macdonald získal stříbrnou medaili,“ pokračuje George Bahto, „a Larry Stoddart byl oceněn zlatou a diamantovou medailí jako první amatérský mistr Spojených států. Opět špatně. Ke zděšení všech se Macdonald opět pustil do tirády, řečnil a zuřil, diskreditoval Stoddarta stejně jako Williama Lawrence… Nyní byla dvě mistrovství v troskách kvůli hulvátské a panovačné osobnosti tohoto vytěsněného chicagského občana a bylo třeba něco udělat… Už toho bylo dost a bylo zřejmé, že je třeba vytvořit silný řídící orgán, který by udržoval pořádek a zabránil podobným událostem v budoucnu… Dne 22. prosince 1894, necelých osm týdnů poté, co Macdonald zmařil první dva turnaje, se v New Yorku konalo historické setkání… Základní kluby, které stály v čele hry v Americe, se oficiálně spojily a daly vzniknout Amatérské golfové asociaci Spojených států.“
I přes Macdonaldovy záchvaty vzteku golf rychle získával na popularitě a nově vznikající Chicago Golf Club brzy přerostl svůj pozemek v Belmontu a přestěhoval se na místo ve Wheatonu, kde Macdonald, Henry Wigham a James Forgan vytyčili nové hřiště, které bylo otevřeno pro hru v roce 1895, v témže roce, kdy Macdonald konečně vyhrál první „oficiální“ turnaj U.S.A.S. Amateur Championship v Newport Country Clubu až na třetí pokus.
Macdonald se pokoušel soutěžit na vyšších golfových úrovních, ale další amatérské mistrovství už nevyhrál. Fascinoval ho článek v časopiseGolf Illustrated, který napsal Horace Hutchinson z Royal Liverpool Golf Clubu, s názvem: „Které jamky na světě jsou nejtěžší?“. Odpovědi přišly od řady šampionů British Open a uváděly mimo jiné jamky Redan v North Berwicku, Alpy v Prestwicku a Maiden na hřišti Royal St George. „Tyto diskuse jistě zaujaly Charlieho Macdonalda,“ píše George Bahto. „Proč by se Amerika nemohla rovnat golfu na Britských ostrovech?“
Macdonald v roce 1901 vymyslel výraz „golfová architektura“ a prohlásil se za „otce americké golfové architektury“. V následujícím roce Macdonald podnikl první z několika cest do Evropy, kde studoval a skicoval nejlepší britské golfové jamky. Jeho plán spočíval nejen v kopírování jamek, ale také v jejich vylepšení, aby mohl v Americe postavit „ideální golfové hřiště“.
Po návratu do USA v roce 1907 Macdonald získal 70 členů, z nichž každý zaplatil 1 000 dolarů, a pustil se do nákupu vhodného pozemku pro své ideální hřiště. Nejprve se neúspěšně pokusil koupit Shinnecock Hills – k velkému pobouření členů – a nakonec se spokojil s přilehlým pozemkem o rozloze 450 akrů, který měl výhled na Peconickou zátoku. Poté najal místního geodeta Setha Raynora. Vyzbrojen Macdonaldovými náčrty Raynor „určil potenciální místa a výšky pro greeny, odpaliště a otočné body na fairwayi,“ pokračuje Bahto, „Macdonald si donekonečna pohrával s plánem trasy. Nakonec, po měsících plánování, byl připraven přejít k dalšímu kroku.“
Macdonald si k realizaci Raynorových map a Macdonaldových nákresů přizval Henryho Wighama (amatérský šampion USA z let 1896 a 1897) a řadu dalších pomocníků, včetně Devereuxe Emmeta (dalšího průkopnického amerického architekta golfových hřišť). V roce 1908 byla založena společnost National Golf Links of America, ale trvalo ještě tři roky, než bylo hřiště oficiálně otevřeno.
Macdonald a Raynor se stali dobrými přáteli a jejich spolupráce trvala téměř dvě desetiletí, než Raynor v roce 1926 ve věku 51 let předčasně zemřel. Dvojice spolupracovala pouze na deseti dalších projektech, z nichž tři již bohužel neexistují – Lido Club, Links Club a Ocean Links. Kromě National Golf Links of America patří k nejvýznamnějším společným projektům Macdonalda a Raynora (které stále existují) Piping Rock a Sleepy Hollow.
Dva roky před Raynorovým odchodem najal akademika Charlese „Joshe“ Bankse, aby mu pomohl s narůstajícím objemem práce. V té době bylo Macdonaldovi 68 let a jeho společné projektování s Raynorem začalo již v roce 1923 v klubu Mid Ocean na Bermudách. V roce 1924 navštívil Charles Banks Bermudy a pomáhal Raynorovi s výstavbou hřiště. Předpokládá se, že Mid Ocean je jediné hřiště, na kterém tito tři spolupracovali.
Macdonald si s National Golf Club Links pohrával ještě dlouho do svých 70 let. V roce 1939 „otec americké golfové architektury“ zemřel v Southamptonu, nedaleko svého milovaného linksu.
Střípky:
Světová golfová síň slávy: „Příběhů je mnoho, ale ten, který vyniká, se týká jeho milovaného National Golf Links. Když se jeden z členů nového klubu zmínil Charliemu, že by klub měl na hřišti postavit větrný mlýn podobný těm, které byly na tomto konci Long Islandu posety od konce 16. století, aby poskytovaly energii pro mletí obilí, Charlie souhlasil a nechal ho postavit. A když byl hotový, poslal pak finančníkovi účet za jeho stavbu! Dodnes stojí pohledný větrný mlýn mezi druhým greenem Nationalu a sedmnáctým odpalištěm.“
V profilu C. B. Macdonalda v časopise GolfWorldmagazine ze září 2019 řekl Michael Hurdzan o architektově uctivém titulu „Fatherof American Golf Course Architecture“ nebo dokonce „Father of AmericanGolf“ toto:
„Je mnoho lidí, kteří mu chtějí tyto tituly udělit. Je tak známý jako kterýkoligolfový architekt ve Státech a často se na něj odkazuje. „Osobně tomu nevěřím. Jsou i jiní – Tom Bendelow, bratři Duncanové, Willie Park, Donald Ross – kteří měli obrovský vliv.
Byli to tito lidé, kteří přinesli hru lidem – Macdonald vytvořil 19 golfových hřišť. Bendelow asi 600. Macdonald byl arogantní, nesympatický, měl rád třídní rozdíly. Kdybychom to nechali na něm, byl by golf královskou hrou, ne hrou pro veřejnost.“
Úryvek
Z knihy Příběh amerického golfu od Herberta Warrena Wind: „Počátky golfu v Chicagu jsou příběhem jednoho muže, Charlese Blaira Macdonalda, kterého všichni, kdo ho znali, i Charles Blair Macdonald uznávali jako velmi pozoruhodnou osobnost. Macdonalda bylo možné brát jen dvěma způsoby. Buď jste ho měli velmi rádi, nebo jste ho neměli rádi. Neexistovala žádná střední cesta.
C. B. Macdonald, obdařený mohutnou postavou a velkou silou, přirozenou sebedůvěrou podpořenou značným osobním majetkem, tvrdohlavý, loajální, bez humoru a inteligentní, se až do své smrti v roce 1928 oháněl všemi kontroverzemi, které americký golf zažil. Pro své obdivovatele byl „starý Charlie“ génius, jehož mysl si nikdy nepřipouštěla omyl. V očích jeho odpůrců Macdonaldovy zásluhy daleko převyšovalo jeho záškodnické ego.
Jedním z důvodů, proč si Charles Blair Macdonald získal zaryté nepřátele, byl dojem, který vnucoval ostatním mužům, zvyklým na vlastní vůdcovství a toužícím mít podíl na rozvoji golfu, že on a pouze on byl božsky určen, aby dohlížel na šíření hry v Americe.
Museli uznat, že ten velký muž s velkým knírem hrál hru velmi dobře, pravděpodobně lépe než kterýkoli jiný amatér v zemi, ale jeho postoj ke golfu ostatních lidí je rozčiloval. Proč trval na tom, že je takový puntičkář, a proč hartusil na své protivníky, aby odhalil sebemenší přestupek proti pravidlům St Andrews?“
Tady byla Amerika, ne Skotsko. Věřili, že golf by se měl v Americe nechat přirozeně rozvíjet, a pokud osobnost hry prošla v nové lokalitě mírnými revizemi, bylo to zdravé znamení. Macdonaldova slepá oddanost způsobu, jakým ho hře učili v St Andrews, nepomůže tomuto sportu najít v Americe své kořeny.
Charlie Macdonald byl mimořádně výřečný člověk a v průběhu let jeho slova i činy poskytovaly dostatek údajů těm, kteří ho označovali za arcireakcionáře. Kdykoli se s rozvojem hry objevily nové předpisy, Macdonald se nechal slyšet, že golfu bylo mnohem lépe za starých časů, kdy se hra řídila původními třinácti pravidly a žádnými dalšími.
Pozdější národní, sektorová a místní pravidla jen vnášela zbytečný zmatek a byla zbytečná, pokud „převládl duch hry“. Byl proti všem tahům, které umožňovaly otírání míčků na zablácených greenech, proti „přednostnímu ležení;“ za jakýchkoli podmínek. Dotýkání se míčku rukou pro něj bylo anatématem.
Když byla kampaň za zrušení stymie tématem dne, Macdonald se důrazně vyslovil proti změně, která by „zřetelně snížila morálku hry“. Mračil se na zápasy se čtyřmi míčky jako na „degradaci“, když hrozilo, že tato forma zápasu vytlačí foresome, typ soutěže, v níž partneři dvoučlenných týmů hrají střídavé rány a driving ze střídavých odpališť.
Byl zarmoucen, když starý červený plášť, odznak golfisty, nahradilo liché sako a nakonec svetr. Ke konci svého života, kdy golfisté nosili v bagu až pětadvacet holí, hrál na protest proti nadbytku pouze se šesti.“
Bibliografie:
Příběh Charlese Blaira Macdonalda – Evangelisty golfu – od George Bahta je poutavá kniha, která hluboce proniká do díla Macdonalda, Raynora a spolupracovníka Charlese Bankse.
Příběh Charlese Blaira Macdonalda – Evangelisty golfu – od George Bahta.