Teokracie je pojem odvozený z řeckého složeného slova, které lze přeložit jako „vláda Boha“. Tento pojem označuje vládu, kterou vykonává božstvo přímo nebo prostřednictvím nějakého zástupce.
V teokracii tedy vládnou úřady ve jménu Boha. Náboženský vůdce je tedy zároveň politickým vůdcem. Tyto systémy nezajišťují oddělení státu od náboženské instituce.
Příkladem teokracie je starověký Egypt. Faraóni byli nejen nejdůležitějšími politickými vůdci, ale byli také považováni za zástupce božstev a byli dokonce kněžími.
Tibet byl až do roku 2011 dalším příkladem teokracie. Vůdce této exilové oblasti má titul dalajláma: je nejvyšším náboženským vůdcem a do roku 2011 i nejvyšší politickou autoritou. V roce 2011 se Tändzin Gjatso (14. dalajlama) rozhodl odmítnout všechny politické funkce.
Vatikán je mezitím plně funkční teokracií. Papež (nyní František) je hlavou státu i nejvyšší náboženskou autoritou.
Je důležité si uvědomit, že teokracie nejsou demokratické: lid nevolí své zástupce. Na druhou stranu jednotlivci nemohou kandidovat, aby zastupovali své spoluobčany, protože hlavním rysem teokracie je, že vládci jsou buď emanací Boha, nebo jeho zástupci na zemi. Tato zvláštnost zase popírá možnost uplatnění opozice, protože pokud je vládcem Bůh nebo jeho zástupce, nikdo ho nemůže nahradit.
V dnešních západních vládách, i když existuje mnoho zvláštností a rozporů, není běžné, aby stát vnucoval praktikování nějakého náboženství: vládci musí svým občanům zaručit naplnění jejich práv a zajistit jim stálý rozvoj země bez ohledu na jejich víru.
Co se týče původu teokratického systému, je třeba se vrátit k nejstarším kmenovým společnostem, v nichž velmi často existoval šaman, který plnil roli kmenového náčelníka i duchovního vůdce, případně měl moc vyšší než náčelník. Později se v Pentateuchu (prvních pěti knihách Bible, které jsou připisovány Mojžíšovi) hovoří o systému podobných charakteristik.
Teokracie představená v Pentateuchu popisuje kněžskou kastu, tedy společenství, v tomto případě kmen, přísně zasvěcené duchovní praxi a službě náboženství; izraelští králové jsou naproti tomu pozdější institucí.
Se vznikem státu ve starších civilizacích se začala oceňovat tato zvláštní dualita náboženské a politické moci, která se často spojovala, ale nakonec byla jasně vymezena zákony a stavbami (chrámy a paláce jsou jasným příkladem snahy „udržet“ každou moc v odlišném prostředí). Ve starověkém Řecku neexistovalo jednoznačné duchovenstvo ani dogmata, a proto politické úřady zahrnovaly i náboženské funkce.
V islámské říši až do zrušení osmanského chalífátu v roce 1924 vykonával nejvyšší státní správu a zároveň představoval nejvyšší hierarchii islámu (byl „knížetem věřících“); Je však třeba upřesnit, že ho neuznával lid jako celek, ale skupina muslimů známá jako sunnité, která je celosvětově nejpočetnější a vyznačuje se oddaností skutkům a výrokům připisovaným proroku Mohamedovi.