Ve věku 77 let zemřel Franjo Tudjman, první prezident nezávislého Chorvatska, na rakovinu žaludku a řadu chirurgických komplikací. Jeho odchod uvrhl jeho mladou, oslabenou zemi – a obecněji Balkán – do nové vlny nebezpečné nejistoty.
Z pohledu konce 90. let se Tudjman, národní otcovská postava, ukázal jako nepravděpodobný a nečekaný vítěz jugoslávských následnických válek z let 1991-99, nejhoršího krveprolití, které Evropa zažila od dob nacismu.
Tudjman, v mládí přesvědčený komunista, se vyvinul v horlivého chorvatského nacionalistu a za své kacířství si v komunistické Jugoslávii odseděl dva tresty ve vězení. Spolu se svým protějškem – někteří říkají, že zrcadlovým obrazem – v Bělehradě, srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem, stál v čele vlny nacionalistických nálad, která koncem osmdesátých let zachvátila znepřátelené části Jugoslávie, a hrál klíčovou roli při krvavém rozdělení Jugoslávie a Bosny.
Během čtyř let vojenských neúspěchů a něčeho, co se až do roku 1995 zdálo být politickým zmatkem, Tudjman předsedal dvěma katastrofálním válkám. Ty přinesly Chorvatsku mezinárodní uznání nezávislosti, ale zanechaly zemi ochromenou a rozdělenou srbskými povstalci, přičemž Tudjmanovy ambice v Bosně zmařily porážky bosenských muslimů jeho nacionalistických zástupců.
Náhlá a velkolepá série vojenských porážek Srbů v Chorvatsku a Bosně během několika měsíců v květnu 1995, která připravila půdu pro Američany zprostředkovaný mír v Bosně, však zanechala Tudjmanovi triumfální dojem. Vítězství si vychutnával s neskrývanou chutí, ať už na tenisovém kurtu, u volebních uren nebo na bitevním poli. Byl sice bystrý a rozhodný vyjednavač, ale zároveň nezvykle upřímný ohledně svých plánů a předsudků.
Jednoho svěžího rána v lednu 1991, šest měsíců před začátkem válek a necelý rok poté, co se stal prezidentem, mě přijal v šatně svého tenisového kurtu na předměstí Záhřebu. Tudjman právě vyhrál zápas ve čtyřhře. Nálada se nesla ve znamení poplácávání po zádech a dopoledního šampaňského u bedny. Stipe Mesič, tehdejší prezident Jugoslávie, se krčil v koutě před šatnou, kam ho Tudjman vykázal, protože Mesič byl řetězový kuřák. Mešič, tehdy blízký spolupracovník, se později s Tudjmanem rozešel, když viděl, že dogmatický vůdce nedokáže pochopit chorvatské národní zájmy, zejména díky společné věci s Miloševičem při snaze o rozdělení Bosny.
Když venku čekala flotila BMW a tým francouzských odborníků na bojová umění v černých kombinézách, Tudjman odhalil svou ideální vizi Jugoslávie. Země, smál se, bude reorganizována podle vzoru, který byl naposledy vyzkoušen v roce 1939, kdy Srbové a Chorvati uzavřeli dohodu o přeměně Jugoslávie na Velké Chorvatsko a Velké Srbsko. To samozřejmě znamenalo vymazat Bosnu z mapy a Záhřeb a Bělehrad si ji rozporcovat mezi sebou.
Bosenským muslimům by se tato myšlenka možná nelíbila, ale Tudjman jimi jen pohrdal a byl přesvědčen, že jsou to jen odpadlí katolíci a zbabělí Chorvati, kteří mu nakonec přijdou poděkovat. O dva měsíce později o tomto plánu jednal s Miloševičem na tajné schůzce v loveckém zámečku nedaleko srbsko-chorvatských hranic.
V těch dnech byl oběd v prezidentském paláci bohatým gulášem středoevropského a balkánského kýče – špatné, těžké jídlo, které uspávalo, doprovázené družinou nohsledů a návštěvníků, kteří prezidenta hladili a lichotili mu. Tudjman štěkal rozkazy, nesouhlasně vrčel a přerušoval toho, kdo mluvil. Později si neprospěl, když tuto hrubost opakoval s různými americkými státními tajemníky.
Snadno si z něj dělal legraci. Ale koncem roku 1995 už se smál naposled. V květnu téhož roku jeho jednotky porazily srbské povstalce ve středním Chorvatsku. V bleskovém tažení v srpnu následujícího roku dobyl zpět povstalecké centrum Knin na jihozápadě země. Chorvaté v nesnadném a vratkém spojenectví s bosenskými muslimy pak také smetli Srby z rozsáhlých oblastí západní a střední Bosny.
Výsledkem je nezávislé Chorvatsko se 4,5 milionu obyvatel, očištěné od 600tisícové srbské menšiny, prakticky územně nedotčené a s Tudjmanovými nacionalistickými dědici ovládajícími také oblasti západní Bosny a Hercegoviny, které de facto začlenili do Velkého Chorvatska.
Stejně jako zesnulý jugoslávský diktátor Josip Broz Tito, kterého se Tudjman v posledních letech stále více snažil napodobovat, pocházel prezident z kopcovitého kraje severně od Záhřebu, známého jako Zagorje. Jeho matka zemřela, když mu bylo sedm let. Bylo mu právě 19 let, když nacisté a Italové v roce 1941 obsadili Jugoslávii a podpořili vznik brutálního ustašovského státu zahrnujícího Chorvatsko a Bosnu. Tudjman se spolu se svým otcem připojil k rodícímu se partyzánskému odboji vedenému Titem, který bojoval proti Němcům a ustašovcům. Rychle stoupal v hodnostech, zejména díky své politické angažovanosti ve prospěch komunismu.
Rok po skončení války byl jeho otec a jeho druhá žena nalezeni doma zastřelení. Podezření na sebevraždu naznačuje děsivou paralelu s Miloševičem, jehož oba rodiče si vzali život.
Před dovršením 40 let byl Tudjman povýšen na generála, nejmladšího důstojníka tohoto typu v jugoslávské armádě. Jako jeden z jejích hlavních komisařů se významně podílel na komunistické indoktrinaci. Působil v srbském hlavním městě Bělehradě, kde se mu narodily tři děti a kde také paradoxně zastával funkci prezidenta Partizanu, srbského fotbalového a sportovního klubu, který byl napojen na jugoslávskou armádu. O několik desetiletí později jako prezident vyvolal vzpouru fanoušků, když nařídil přejmenování hlavního záhřebského fotbalového týmu.
Tudjman v roce 1961 opustil armádu a začal se věnovat historickým studiím, což vyústilo v jeho konverzi od komunismu k nacionalismu. Při studiu podrobností o druhé světové válce, které Tito nemilosrdně potlačil, nabyl přesvědčení, že hříchy ustašovců byly značně zveličovány a že Chorvatsko se stalo obětí komunistického a srbského spiknutí, jehož cílem bylo navždy potlačit jeho kulturní a politickou identitu a svobody. Jeho konverze odpovídala náladě doby v Záhřebu, který koncem 60. let prožíval národní – a liberalizační – obrození. V roce 1971 Tito tvrdě zasáhl proti takzvanému chorvatskému jaru. Jako jeden z předních představitelů tohoto hnutí byl Tudjman zatčen a uvězněn. Později byl vyloučen z komunistické strany a označen za fašistu za to, že zpochybňoval oficiální linii v partyzánsko-ustašovském konfliktu.
Potlačení v roce 1971 zahájilo dvě desetiletí chorvatského klidu, známého jako léta ticha a hrubě narušeného hlučnými výbuchy v letech 1990-1991. Tudjmanův rostoucí nacionalismus a přechod k pravici mu v 80. letech vynesl další vězení. Z vězení však vyšel v době, kdy v Bělehradě vládl Slobodan Miloševič, který byl zaneprázdněn využíváním srbského nacionalismu k maximalizaci své moci a k vyvolání rozpadu Jugoslávie.
Posilováni nekompromisním Miloševičem na východě a malým liberalizujícím se Slovinskem na západě, které toužilo po odtržení od Jugoslávie, museli Chorvati vystoupit z ohrady. To se nakonec stalo – a ještě před Tudjmanovým nástupem k moci – na posledním sjezdu komunistické strany v Bělehradě v lednu 1990, který byl klíčovou událostí při rozpadu Jugoslávie. Slovinci vystoupili, Miloševič se pokusil převzít kontrolu nad stranou a neuspěl, Chorvati se váhavě postavili na stranu Slovinců a také vystoupili. O tři měsíce později se chorvatští komunisté zhroutili v prvních svobodných volbách po zavedení volebního systému, který se jim vymstil a upevnil Tudjmana u moci.
V roce 1989 vznikl jeho pravicový Chorvatský demokratický svaz (HDZ), jehož pokladnu štědře plnila početná antikomunistická diaspora v Severní Americe, Německu a Austrálii. Tudjman zvítězil se ziskem 41 % hlasů, což mu zajistilo více než dvě třetiny mandátů. Poselstvím kampaně byl nekompromisní nacionalismus bez jakýchkoli gest dobré vůle vůči srbské menšině. Tudjman byl svým příznivcům vděčný za to, že se neoženil ani se Srbkou, ani s Židem. Tyto latentní antisemitské nálady se znovu objevily v jeho knize Pustiny, pracném a neproniknutelném díle, které se snažilo vysvětlit holocaust – a vyvolalo obvinění z rasismu a antisemitismu.
Když Miloševič zakotvil v Bělehradě a chystal se na válku a Tudjman, který nyní triumfoval v Záhřebu a každou svou chybou se snažil Miloševičovi pomoci, nezbylo bosenskému vůdci Aliji Izetbegovičovi než jízlivě poznamenat, že volba mezi nimi je jako volba mezi leukémií a nádorem na mozku. Navzdory křehkému spojenectví s bosenskými Muslimy, které mu vnutili Američané, Tudjman nikdy nepřestal Muslimy pohrdat.
Po prohrané válce v roce 1991 se srbskými povstalci podporovanými Bělehradem hrál Tudjman po získání diplomatického uznání obratnou vyčkávací hru, pašoval zbraně a budoval svou armádu, než s podporou Západu zahájil v roce 1995 údery s cílem získat zpět své území. Do roku 1997 také získal zpět od Srbů poslední cenný pruh území podél Dunaje na východě, známý jako východní Slavonie.
Tudjman byl nacionalistický fanatik, posedlý svým místem v dějinách. Jeho nacionalistické puzení ho přivedlo k očištění jazyka od cizích prvků a „jugoslavismů“, k přejmenování měny, ulic, náměstí a dokonce i fotbalových týmů, k odsouzení demokratické opozice jako zrádce a k předsednictví plíživé rehabilitace kverulantského ustašovského režimu.
V posledních letech svého života se zdál být stále více rozrušený, posedlý démony na smrtelné posteli a zahraničními spiknutími s cílem podkopat jeho úspěchy, které považoval za tisíciletou apoteózu chorvatských aspirací. Hlavním terčem jeho hněvu byli západní pozorovatelé lidských práv a filantropové jako George Soros, stejně jako americké ministerstvo zahraničí a další „budovatelé demokracie“, kteří, jak byl přesvědčen, usilují o obnovu nové Jugoslávie a začlenění Chorvatska do balkánské federace, ačkoli se právem jedná o vyspělejší a civilizovanější stát, který patří do střední Evropy.
Jugoslávský tribunál pro válečné zločiny v Haagu byl dalším středem jeho opovržení a on si zadělal na diplomatickou izolaci a ekonomické sankce tím, že rozvracel spolupráci s tribunálem a odmítal vydat podezřelé osoby.
Tudjman byl však složitou osobností, která rovněž zbožňovala komunistu Tita. Jeho rostoucí tendence napodobovat zesnulého jugoslávského diktátora zahrnovala převzetí Titových záhřebských a jadranských rezidencí, oblékání podobných zářivě bílých uniforem a výrok životopisce, že Tito byl „dosud největším chorvatským politikem“ – tedy až do Tudjmana.
Když v uplynulém měsíci ležel v záhřebské nemocnici, jeho pochlebovační mluvčí se chlubili, že „Tudjman vytvořil Chorvatsko“. Ve svém citovém a politickém vývoji ztělesňoval formu rozpolceného já, která prochází chorvatskými dějinami a nadále určuje politický život země. Historicky se země rozdělila na projugoslávské a pronacionalistické tendence. Během druhé světové války se tato dualita projevila v partyzánsko-fašistické občanské válce.
A Tudjmanova vládnoucí strana je i nadále rozpolcena mezi tvrdými nacionalisty a umírněnými smířlivci. Mnozí zastánci tvrdé linie, dříve seskupení kolem zesnulého ministra obrany Gojka Sušaka a nyní v čele s Ivicem Pašalićem, Tudjmanovým klíčovým poradcem, pocházejí z Hercegoviny nebo z diaspory – zarytí antikomunisté, kteří uprchli z Titovy Jugoslávie, nebo potomci starých ustašovských rodin, kteří unikli jeho pomstě na konci druhé světové války.
Tudjman je obojí. Nejprve komunistou a Titovým akolytem, poté chorvatským nacionalistou, antikomunistou a antijugoslávcem. Udržoval rovnováhu mezi oběma křídly vládnoucí strany, věčně stavěl jednu stranu proti druhé – a zároveň se je snažil usmířit. Považoval se za hybatele dějin. Jeho prvořadým úkolem bylo stát u zrodu chorvatské státnosti a nezávislosti. To splnil, byl posedlý uzdravením národního rozkolu osobnosti a smířením obou křídel.
Jeho nejznámější a nejnecitlivější pokus o to přišel koncem roku 1995, kdy navrhl doslova překopat minulost při hromadném ozdravném rituálu. Navrhoval, aby byly vykopány ostatky rodin ustašovců pohřbených v Bleiburgu poté, co je Titovi partyzáni zmasakrovali při vraždách z pomsty, a uloženy v Jasenovaci, nechvalně proslulém koncentračním táboře, kde ustašovci zavraždili desetitisíce Srbů, Židů a Cikánů. Tento návrh vyvolal nelibost a pobouření. Chorvatští novináři, kteří tento plán odsoudili, byli postaveni před soud za pomluvu.
Tudjman zemřel, aniž by dokončil svou chorvatskou ozdravnou misi. Nyní hrozí nebezpečí, že všudypřítomné rozpory budou znovu otevřeny, což ohrozí mír v Bosně a vyvolá nekonečné spory v Záhřebu. Jeho HDZ by se mohlo rozpadnout, přičemž umírnění kolem ministra zahraničí Mateho Graniče by se rozešli s jestřáby vedenými Pasaličem, který ovládá bezpečnostní a mocenský aparát. Parlamentní volby se budou konat 3. ledna a HDZ by v nich mohlo prohrát.
Paradoxem je, že jugoslávské války, které začaly jako Bělehradem podporovaná snaha o Velké Srbsko, přinesly Chorvatsko zbavené srbské menšiny. Pokud se však Chorvatsko v delším časovém horizontu vyvine v relativně stabilní, na cestovním ruchu založenou a prosperující demokracii, mohou i záhřebští liberálové a demokraté, kteří Tudjmanem opovrhovali, v něm začít vidět nezbytnou postavu při vytváření moderního Chorvatska.
Tudjman po sobě zanechal manželku, dva syny, z nichž jeden působil jako šéf chorvatské rozvědky a druhý je vysokoškolským učitelem, a dceru, která je bohatou obchodnicí.
Franjo Tudjman, politik, narozen 14. května 1922; zemřel 10. prosince 1999
{{horníLvice}}
{{{dolníLvice}}
{{horníPrava}}
{{dolníPrava}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- nekrology
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterest
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.