Nestává se často, že bych viděl relativně moderní auto, které bych nepoznal. I když říct, že jsem pyšný na to, že umím rozpoznávat auta, by bylo špatně – hanba by byla možná vhodnější -, je nepopiratelné, že většinu aut poznám. Proto bylo výše uvedené auto tak trochu jednorožcem, když jsem ho viděl zaparkované před místním veterinářem. Výše uvedený příklad je pravděpodobně čistší, než kdy bylo auto přímo z tovární haly, a ten, který jsem viděl, byl (mnohem typičtější) o něco horší. Jak bylo řečeno, navzdory nečitelnosti/odstranění některých nápisů a laku, který vypadal jako lak kvality Dodge z minulých let, nevypadal nijak hrozně. Toto chybějící označení znemožňovalo rozpoznání zepředu kromě odznaku „Dodge“ a na bocích bylo pouze drobným písmem napsáno „Ram“. Teprve při odjezdu jsem si všiml nápisu ‚Raider‘, který sice v mém mozku nerozsvítil žádnou žárovku, ale rozhodně mi poskytl munici pro Google.
Jako člověk ovlivněný moderní reklamou jsem vygooglil ‚Ram Raider‘, což rozhodně nevyvolalo žádné výsledky připomínající automobil. Po upřesnění hledání na ‚Dodge Ram Raider‘ jsem začal dostávat užitečné výsledky. Raider existoval pouze tři roky a vznikl jako výsledek podivného spojení Mitsubishi a Dodge v 80. letech. Zatímco toto manželství přineslo pravděpodobně dobré věci, jako je přeplňovaný Starrion (jako Dodge Conquest), Raider neměl takové štěstí na dědictví. Raider začínal svůj život jako Mitsubishi Pajero (naše Montero) a byl přivezen poté, co Pajero mělo za sebou pět let vývoje, než se objevilo na našich březích jako Dodge.
Těchto pět let nepřineslo modelu Raider mnoho užitku. Na počátku svého života v Japonsku bylo Pajero vnímáno jako užitkový vůz, a aby to Mitsubishi napravilo (protože jde jednoznačně o osobní SUV), přidalo takové luxusní prvky jako vyhřívané přední sedadlo a „opěrky hlavy z pravé kůže“. V roce 1987 se tyto prvky dostaly i do modelu Raider, ale bez většího efektu. Základem byl stále třídveřový vůz s listovými pružinami a pohonem 4×4. Zatímco na ostatní nákladní vozy, které se řídily stejným vzorem – jako Chevy Blazer nebo Ford Bronco – se vzpomíná s láskou, příklad od Dodge je odsunut na okraj historie z dobrého důvodu: motory. Dodge Raider se nabízel se dvěma motory, oba s manuální nebo automatickou převodovkou, a to se čtyřválcem o objemu 2,6 l nebo šestiválcem o objemu 3,0 litru.
Agentura 2,6 l byla normálně nasávanou verzí turbodmychadla, které se nacházelo v modelu Starrion, a dosahovala sípavého výkonu 109 k a točivého momentu 142 Nm. Šestiválec 3,0 l na tom nebyl o mnoho lépe a dosahoval výkonu 143 k a točivého momentu 168 N.m. Zrychlení s jakoukoli kombinací motoru a převodovky bylo více než 12 sekund na stovku. Jediný způsob, jak tak pomalý motor v očích nadšenců zachránit, je udělat z něj bedrock-solidní jednotku: což ani jeden z motorů údajně není. Podle vždy spolehlivých (…) diskusních fór o Raideru/Monteru/Pajeru se většina lidí shoduje, že jediná věc, která je méně spolehlivá než Raider, je článek v Enquireru o Yettiovi. To je tak všeobjímající pověst, že Raider, který jsem viděl, byl zřejmě větší jednorožec, než jsem tušil, a měl bych se považovat za šťastného, že jsem ho vůbec viděl.
„Raider od Mitsubishi pro Dodge“ – skutečný název, který jsem našel použitý v reklamě – vydržel jen tři roky a podle ničího měřítka se na něj nevzpomíná rádo. Podle Googlu je to zločin, a to jsem ani netušil, že vůbec existuje. Teď, když už to vím, bych se na ten v mém okolí určitě rád podíval znovu a lépe si ho prohlédl. Co se týče jakéhokoli dědictví, které by Raider mohl mít, název skutečně žije dál, a to jako malý nákladní vůz prodávaný na různých světových trzích společností Mitsubishi pod názvem Mitsubishi Raider.
Líbí se vám článek? Dejte mi vědět! Nelíbil se vám článek? Dejte mi vědět! (Vidíte, co jsem udělal?)