Tak co teď, Jone?

Prozrazují ho ruce. Podívejte se pozorně a ruce Jona Hamma jsou zjizvené úspěchem.

Podívejte se přes jídelní stůl – jako právě teď GQ, v 35. patře hotelu Mandarin Oriental, v restauraci s výhledem na Central Park v New Yorku – a uvidíte, že kůže jeho rukou je posetá nebarevnými skvrnami jako sprej, který nelze odstranit, nebo jako ruce figuríny, které zůstaly nedokončené.

Tento stav není neobvyklý. Nazývá se vitiligo – mění pigment kůže a postihuje asi jednoho z 200 lidí. A přesto na něj ve skutečnosti neexistuje lék ani jasná příčina. Přichází jako mor a zůstává tak dlouho, jak dlouho zůstane. Někdy zůstane navždy.“

Nastaví ruce tak, abych si je mohla prohlédnout – roztáhne prsty doširoka, abych si je mohla prohlédnout, jako když dítě dokazuje matce, že si je umylo. „Neměl jsem je vždycky,“ říká. „Začalo to…“ Začne se smát. „No, není to ze stresu, je to autoimunitní situace, ale stres je spouštěč.“

Často to může vyvolat porod. V případě Jona Hamma šlo o porod jiného druhu. Začalo to Donem Draperem. „Začalo to poté, co jsem dostal roli v seriálu Mad Men.“ (Šílenci) Směje se. „Víte… Jen si nedokážu představit, jaký stres jsem v té době v životě měl…“

A od té doby ho to provází. Zkoumal to, hledal na internetu, ale nic, co se dočetl, nebylo pozitivní, nic, co by vypadalo jako lék. Na natáčení to maskéři z Mad Men zakrývali. Ale tady, teď, je to jasné – v mnoha ohledech připomínka role, která ho udělala, a úsilí, které do jejího natáčení vložil.

Za něco málo přes čtrnáct dní, říká, dostane do těchto rukou poslední scénář, celkem 92. v pořadí, poslední, kterého se tyto ruce dotknou. A tytéž ruce budou obracet tyto stránky, stejně jako předtím obracely stránky 91 scénářů, a on se dozví osud Dona Drapera. Svým způsobem malý život. Žádný mafiánský boss, drogový král, válčící král v bájném království ani žádný z dalších nadživotních osudů, které se staly stálicemi kabelových televizí. Jen člověk, který chodí do práce v reklamní agentuře. Jeho pití, jeho aféry, jeho rozvod a nové manželství; jeho vítězství a porážky, z nichž každá dokazuje, že malé životy nejsou nikdy malé pro ty, kdo je žijí; drobnosti všedního dne napsané ve velkém, rozprostřené v průběhu let, zvětšené jako tragédie.

A nějak to všechno rezonovalo, rostlo – stala se z toho vzácná věc: popkulturní fenomén, pořad o vodním chlazení o vodním chlazení. Kromě dobového zasazení a nostalgického fetišismu – začal v roce 1960, ale skončí, v posledních sedmi epizodách na jaře příštího roku, nejspíš v roce 1969 – to byl zkrátka seriál, který se postavil smrtelnosti čelem; který ukazuje každého z nás poznamenaného, v dobrém i zlém, každou volbou, kterou učiníme, možná jen na krátkou dobu, možná natrvalo. Fanoušci vědí jedno jistě – šťastné konce Man Men nedělají.

Hamm se ztiší, přestane otáčet rukama, složí je zpátky k sobě, opět úhledně, za svůj nyní prázdný talíř od oběda.

Jde to? „Ne, nezmizelo to.“

Ještě. „Zatím.“

Půjde to – až skončí představení? „Nevím… Myslím, že uvidíme.“

Právě teď je tahle otázka – tahle „Dokáže Jon Hamm setřást Dona Drapera?“. – se Hammovi hodně honí hlavou. Není to samozřejmě jen otázka medicínská, ale i praktická otázka z branže, na kterou je navázán dolar a studia čekají na výsledek.

V jeho první hlavní mužské roli Million Dollar Arm, která vychází koncem tohoto měsíce, Hamm podniká první kroky, aby Dona setřásl, a doufá, že lothario v ostrém obleku a s tvrdým alkoholem, kterého pomohl učinit kultovním, se ukáže být odrazovým můstkem, a ne pastí na medvědy.

Hraje v něm JB Bernsteina, sportovního agenta na dně, který se rozhodne přivést baseball do Indie prostřednictvím televizní reality show, a přitom objeví pokoru, přátelství a samozřejmě i lásku. Je to v podstatě Jerry Maguire zkřížený se

Slumdog Millionaire v Disneyho podání. Je to dobrý film, lehký, zábavný, takový, který si může užít celá rodina, a v době psaní tohoto článku jen v USA více než vydělal svůj rozpočet 25 milionů dolarů. Ale je to jen začátek a Hamm to ví. „Pro tohle neexistuje žádná cestovní mapa. Podívejte se na někoho, jako je Matthew McConaughey – před deseti lety byste neřekli, že z něj bude oscarový herec, víte? Ten chlápek z filmu Neúspěch na startu? To by se vám vysmáli. Když se podíváte na úspěch takového člověka, řeknete si: Bůh s vámi. A doufám, že dostanete příležitost. Je to těžké, protože“ – a tady je ten kámen úrazu – „Hollywood je hodně věcí, ale není to ten, kdo nejvíc riskuje.“

Jinými slovy, studia by byla ráda, kdyby Jon Hamm zůstal tím Jonem Hammem, kterého znají.

Podle svých slov dokonce odmítl možnost znovu spolupracovat s tvůrcem Mad Men Matthewem Weinerem, který Hammovi nabídl hlavní roli ve filmu, který napsal a který bude uveden po skončení seriálu. „Ano, požádal mě, abych hrál v jeho filmu. Vlastně několikrát.

A já jsem zdvořile odmítl, kvůli spojení. Je to těžké. Víte, vzdala jsem se příležitostí hrát s Lizzie . Protože ten titulek se píše sám – víte, ‚Don a Peggy jedou do Washingtonu‘, nebo tak něco.“

Nějakým způsobem se už nějakou dobu distancuje. Posledních několik let si budoval paralelní komediální kariéru, která zahrnovala účinkování v 30 Rock, trojnásobné moderování

Saturday Night Live a epizodní role ve filmech Bridesmaids a Friends With Kids.

Jeho kolegyně z Million Dollar Arm Lake Bell vzpomíná, jak se s Hammem poprvé setkala, když na něj číhala v zákulisí SNL po jeho vystoupení, „protože Jon je nejen skvělý v komediích, ale je to prostě komediální fanda“. Říká, že jednou z jeho oblíbených činností je doslovné recitování starých skečů ze SNL. Zná je téměř všechny.

Ještě větší ironií je, že Hamm – nyní 43letý – strávil začátky své kariéry brzděn právě tím, čím mu nyní hrozí, že bude typizován. V devadesátých letech, jak říká, se zúčastnil konkurzu do všech možných teenagerských seriálů („To bylo to jediné, co jsem mohl zkusit!“) a nedostal se ani do jednoho. Několikrát mu nabídli, aby hrál otce. Bylo mu kolem dvaceti. Jon Hamm byl vždycky dospělý.

Přepne zpátky do svého obvyklého barytonu Jona Hamma, tedy do barytonu muže, který permanentně dabuje akční film. „To jsem nebyl já. Musel jsem dospět k tomu, abych se dal najmout. Lidé mi říkali, jen počkej, až ti bude čtyřicet. Já na to: „Čtyřicet?“

Jak říká Bell: „Když se podívám na dnešní mužské filmové hvězdy, jsou sice velmi pohlední, ale i ve způsobu, jakým se nosí, se snaží vypadat mladší nebo se cítí mladší, případně jsou ve stavu zastaveného vývoje, takže i když dospějí, nedospějí jako muži.“

A teď, tady nahoře, v 35. patře, ho to trápí.

Protože ve světě spratků filmových hvězd konečně našel způsob, jak být dospělý. Konečně našel roli – a hele, někoho poškozeného, temného a zakomplexovaného – kde mohl bez ostychu být mužem. Nebo alespoň něčí představou o něm.

Ale tady nahoře, právě teď, ho to trápí, protože to, za co tak tvrdě bojoval, ho dost možná začne definovat.

Protože některé věci s tebou zůstanou.

Bude to jen rozptýlení, dokud to nebude,“ říká. „A čas zahojí všechny rány… abych tak řekl.“

„Toho člověka nevychovali rodiče.“

Tuto větu – dnes už téměř legendární – pronesl tvůrce seriálu Mad Men Matthew Weiner, když Jon Hamm odcházel z místnosti po konkurzu na Dona Drapera, jednoho slunečného odpoledne v Los Angeles na začátku roku 2007. Nikdo už vlastně neví, zda tato slova byla přesně řečena.

Ale nikdo je také nezpochybňuje. Co se týče Weinerova vyjádření: „Aniž by to znělo příliš kalifornsky, při castingu funguje jakési AM rádio, které vám dává intuici o člověku.

Měl jsem pocit, že Jon chápe jistý druh nezávislosti.“ A jak říká: „Měl zranění.“

V tom druhém se nemýlí. Hamm vyrůstal na Středozápadě, na předměstí St. Louis ve státě Missouri – jeho matka Deborah byla sekretářkou, otec Dan podnikatelem, který byl hrdým majitelem nákladní dopravy (Daniel Hamm Drayage Co), ale prodal ji a pak proplouval různými zaměstnáními, od prodejce aut po reklamní agenturu („Vystřídal spoustu zaměstnání, ale neměl kariéru. Všichni tátové mých kamarádů měli kariéru“). Rozvedli se, když byly Hammovi dva roky.

Z jejich společného života si toho moc nepamatuje. Jen pokoje, prostory, dojmy. „Pamatuji si jen dům.“

S matkou měl být pouhých deset let, než zemřela.

Paměť na to, jak říká, „je dost živá“. Jednoho dne ho vzala do Muzea umění v Saint Louis, aby pak zmizela na záchodě a už se nevrátila. Musel požádat cizího člověka, aby ji zkontroloval. Nikdo mu neřekl, když jí nedlouho poté diagnostikovali rakovinu; nikdo mu neřekl, když později šla do nemocnice, aby jí odstranili tlusté střevo i s dvěma metry rakovinného střeva. Musel na to přijít sám.

Nejjasněji si pamatuje, jak se chovali všichni dospělí. „Pamatuji si, jak jsem sledoval svého otce, babičku a dědečka, jak se úplně zbláznili,“ říká. „Tihle lidé, kteří byli obvykle tak vyrovnaní, tak vyrovnaní, tak dospělí. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že tohle nemůže být dobré.“

Za rok by byla pryč. „Bylo to velmi rychlé. Bylo neuvěřitelně těžké to sledovat. Život vás opravdu poznamená. Viděl jsem, jak máma chřadne, a to v 35 letech.

Byla to neuvěřitelně zdravá, krásná žena, a když zemřela, vážila 80 kilo a vypadala na 70.“

Nastěhoval se ke svému otci, který tou dobou žil s vlastní matkou, Hammovou babičkou a dvěma dcerami z předchozího manželství. Dříve byl Hammův otec – metr osmdesát, dvaadvacet kilo, známý s oblibou jako Velryba – společenský, plný života, ale situace se změnila. „Byl tak živý, můj táta. Měl schopnost bavit se s kýmkoli. Zajímal se o každého.“

Jeho první žena také zemřela mladá, tentokrát na mozkové aneurysma, a i když má Hamm dobré vzpomínky – většinou na společné sledování Johnnyho Carsona v televizi, na to, jak otec vzal svého trochu příliš mladého syna do kina na Animal House nebo na to, že se směl dívat na SNL až do konce – vzpomíná si hlavně na to, že se jeho otec cítil jako zlomený muž. „Byl prostě mnohem starší a smutnější. Život byl těžší.“

Zemřel na komplikace spojené s cukrovkou o deset let později, když bylo Hammovi dvacet a byl v prvním ročníku Texaské univerzity.

Byl Nový rok 1991. „Všechno se tím změnilo,“ říká. Hlavně „to byl hluboký pocit, že jsem sám. A to nějakou dobu trvalo. Byl jsem na vysoké škole a musel jsem začít znovu. Rozhodně to byl moment.

Byl jsem na rozcestí. Opravdu to mohlo dopadnout špatně.“

Brzy upadl do depresí, přestal ráno vstávat z postele „a začal jsem pít; bylo to těžké období“. Netrvalo dlouho a lidé si toho všimli a poslali ho na terapii, kterou s přestávkami – „i kvůli jiným životním věcem“ – absolvuje dodnes.

Ale většinou, jak říká, nebyla klíčová terapie, spíš laskavost lidí, kteří nemuseli být laskaví.

Od té doby, co mu zemřela matka, ho tři ženy – Maryanne Simmonsová, Susie Wilsonová a Carolyn Clarkeová, všechny matky jeho přátel – přijaly každá za svého a společně ho vychovaly. Vždycky to byl ten kluk, který věděl, kde je náhradní klíč, ten kluk, který byl věčně u večeře, ten kamarád, který věčně spal na gauči.

Je lákavé Hammovu výchovu zjednodušovat – prostupuje jím obnošené, až příliš otřepané vyprávění, které ho vidí jako selfmademana, který ve dvaceti osiřel a musel se vychovat sám; který ve 23 letech ujel 2000 mil na západ do Los Angeles v oprýskané Toyotě Corolle jen se 150 dolary v zadní kapse a jiskrou v oku; který po letech strávených obsluhováním v restauracích a barech strávil měsíc jako kulisák na natáčení soft-core porna („Bylo to pozdě večer na Cinemaxu, ne hard-core. Saxofonová hudba, pomalé nájezdy a rozpouštění…“) nakonec v šestatřiceti letech ztvární Dona Drapera, tu dokonalou ikonu, kterou si sám vytvořil, Gatsbyho televizního věku.

Sirotka, který ztratil rodiče a stal se mužem.

Ale pravda je taková: bez těch tří žen, které ho vedly, by teď neseděl naproti mně. A pravdou je, jak mi později řekne jeho dlouholetá partnerka, herečka a spisovatelka Jennifer Westfeldtová, že to byla nakonec zásluha jeho matky, která, přestože byla sekretářkou s mizerným platem, za svůj život našetřila a vyškrábala dost na to, aby mohla svého jediného syna poslat na nejlepší střední školu ve státě, na prestižní humanitní instituci Johna Burroughse, na takovou, která si klade vznešené cíle budovat člověka i vzdělávat ho; na takovou, možná jednodušeji, kde se o něj budou starat. „Je to úžasná věc,“ říká Westfeldt. „Posledním přáním jeho matky, než odešla ze světa, bylo, aby chodil do této školy, kde potkal všechny ty neuvěřitelné lidi. Nějak věděla, že si najde svou cestu; pokud bude na takovém místě a v takové komunitě, najde si svou cestu. A přesně to se stalo.“

V jídelně Johna Burroughse, říká Westfeldt, nemohli studenti každý den jednoduše sedět se svými kamarády – naopak, každý oběd byla přidělena místa, každý den jiný stůl, takže „nezáleželo na tom, jestli jste byli královna plesu, sportovec nebo šprt“. Mluvili jste s člověkem naproti.

Včas se naučil to, co se ho později snažil naučit jeho otec – zajímat se o každého, bez ohledu na to, kdo to je.

Protože karma sice může být mrcha, ale také požehnání.

Hamm to jednoduše říká takto: „Chovám se tak, jak chci, aby se chovali ostatní lidé.“

Na té cestě do Los Angeles ostatně Hamm nebyl sám. Ve skutečnosti se cestou několikrát zastavil, pokaždé u jiného stolu, u kterého byl vítán, u jiného náhradního klíče, u kterého byl vítán, majitelé se k němu chovali stejně jako on k nim.

Hamm má v domě ve středomořském stylu ze třicátých let, který sdílí s Westfeldtem v elegantní losangeleské čtvrti Los Feliz, v patře stále místnost téměř výhradně pro památky na Johna Burroughse. Rok předtím, než opustil St. Louis, tam učil, aby mu něco vrátil („jakkoli to zní otřepaně“).

Takže ne, Weiner to nepochopil úplně správně.

Ano, jak mi později řekne Elizabeth Mossová, ztráta obou rodičů jistě ovlivnila to, jak hraje Dona, protože jak by ne? „Jiní lidé by mohli hrát pohodáře, opilce nebo záletníka,“ říká. „Ale jeho zkušenost s tím, že ztratil v raném věku, je hlavním důvodem, proč je schopen vnést do Dona ten hluboký smutek.“

Ale aby bylo jasno: Jon Hamm byl vychováván svými rodiči.

Možná to vypadalo pomíjivě, možná ne tradičním způsobem, možná to bylo jen na pár let, a možná se to zúžilo jen na ten poslední akt lásky, když jeho matka ležela a umírala.

Protože když se Hamma zeptám, odkud pochází jeho smysl pro slušnost – kde se zformovalo jeho morální jádro -, vystřelí mi snadno nejrychlejší odpověď za ty dvě hodiny, které spolu strávíme. „Moje máma.“

Nedávno dokonce na škole založil stipendium pro studenty, kteří si nemohou dovolit platit školné. A založil ho na jméno své matky.

Protože některé věci, bez ohledu na to, jak pomíjivé se mohou zdát, zůstávají.

„Vždyť jen Aaron a Rich

měli každý dvě děti!“

To je šílené.“

Nebude mu chybět nepatřičná pozornost. Tak, jako když je v New Yorku, ženy chodí přímo k němu a dožadují se polibku. „Můžu se doslova procházet Central Parkem a každá třetí se mě zeptá: ‚Můžu dostat pusu? Ne! Rozhodně ne! A Jennifer bude hned u toho! To vám nedělá dobře. Říkám si: jak tě vychovali?“

Ale je samozřejmé, že se mu bude stýskat. „Všichni chceme vědět, co ten závěrečný díl řekne a jak to řekne. A bude to opravdu těžké. Deset let života nás všech. John Slattery zrovna nedávno večer říkal, co bychom si všichni bez tohoto seriálu počali? Tak hluboce nám změnil život.

A samozřejmě nevyřčené je: co budeme dělat dál?“

A na to nikdo nechce myslet.“

Podle jeho slov dostal nabídky na filmy o superhrdinech. Ale nejsou pro něj. „Chci říct, že po mně šli dost tvrdě kvůli Green Lanternovi. Nikdy neříkej nikdy, ale nejsou to filmy, na které bych rád chodil.“

Ale pak melancholicky dodává: „To je to, co chci dělat: „

Mluvíme o velikosti Caryho Granta („Dokonalý příklad!“); o genialitě George C. Scotta („Nedávno jsem se díval na Dr. Divnolásku – tak vtipné!“), o dvou hlavních představitelích staré školy, které by rád napodobil, o těch, kteří nikdy nehráli superhrdiny nebo zhulence, kteří byli vtipní a vážní zároveň; o mužích, kteří byli muži. Mluvíme o britské komedii, o práci Charlieho Brookera („Nedávno jsem viděl Black Mirror – jsem jeho velký fanoušek“) a Chrise Morrise („Brass Eye! Tak, tak dobré. Pro to byl YouTube stvořen“) a Partridge a o všem mezi tím.

Nejvíc mu ale budou chybět lidé. „Chybět mi budou lidé, se kterými jsem pracoval – to bude velmi reálný pocit. Zůstaneme přáteli, ale prostě se nebudeme vídat. Ale to je konec střední školy, konec vysoké školy.“ Odmlčí se. „To je konec toho, kým jste. A pak je tu ta nová věc.

A to je dospívání.“

V jistém smyslu to bude další skupina, které se Hamm držel jako rodiny, a bude to další, která skončí. Stejně jako škola. Stejně jako vysoká škola. Jako tři matky, které ho vychovaly jako vlastního. Ale pak si Hamm všechny tyhle lidi drží blízko. Ani tak neodchází, jako spíš prodlužuje. A pokud na manželství nikdy moc nedal – s Westfeldtovou je už 14 let, ale nikdy k němu nepocítil potřebu -, možná právě proto. Rodina pro něj vždycky znamenala mnohem víc. Proč škatulkovat? Život je málokdy tak úhledný.

Právě minulý týden, říká, ho jeho škola vyznamenala jako významného absolventa. Vrátil se do St. Louis na slavnostní ceremoniál a kdo jiný tam byl než Maryanne Simmonsová, Susie Wilsonová a Carolyn Clarkeová, každá z nich zářící pýchou („Nebo možná jen úlevou“). Jejich chlapec. Jon.

Prozatím nejsou žádné velké plány. Až to skončí, mimo to všechno pocítí, jak říká, „úlevu“. Konečně může Dona nechat za sebou. Podívám se mu na ruce. Chce, jak říká, na dovolenou a „na dva týdny si zdřímnout“. Vypadá unaveně.

Na chvíli je ticho. Dívá se na okno, než něco zahlédne, a říká mi: „Podívej se na ten výhled právě teď.“

Otáčím se, abych se podíval. „Podívej se nahoru na park – vidíš to?“ Vidím to. Z naší výšky vidíme, že na vzdáleném konci Central Parku právě začalo pršet. Ale vypadá to jako zeď – protože se teprve blíží naším směrem. „Jen se to k nám ještě nedostalo,“ řekne spíš sobě než mně. Díváme se na něj jako přikovaní. „Ježíši,“ říká, „není to nádhera?“ Během několika minut přišel déšť, a to, co bylo kdysi jasným výhledem na park, je teď jen mlha. „To byl déšť. Páni. To se právě bláznivě stalo. Bylo to krásné.“

Viděli jsme, kde to začalo. A teď nevidíme konec.“

Million Dollar Arm právě vychází.

Původně vyšlo v září 2014 v britském vydání časopisu GQ.