Shanna je dnes na Faces of Beauty! Určitě se zastavte!
Prosím, hlasujte pro mě, abych postoupila do 3. kola v Project Food Blog! 
Když jsem byla mladší, vždycky jsem snila o tom, jak bude vypadat 21 let. A pak 25… určitě 25 bude zlatý věk, kdy bude všechno na světě v pořádku a já budu mít všechno pohromadě. Život by byl dokonalý. Nikdy jsem nesnila o tom, jaké to bude, až mi bude 27.
Šok: nijak se to neliší od jiných věků 🙂 I když předpokládám, že jsem o rok starší a o rok moudřejší, že?“
Včerejšek začal skvěle! Nate mě vzal na snídani do Panera Bread, kde jsme si rozdělili skořicovou roládu velkou jako moje hlava:
A já si objednala svůj oblíbený sendvič, snídaňový power sendvič. Lidi, tím nechci říct, že ostatní snídaňové varianty Panery jsou špatné, ale tenhle je prostě TAK DOBRÝ. Ostrý vermontský čedar mě dostane pokaždé… vlastně se mi teď sbíhají sliny, jen si na něj vzpomenu.
Došli jsme do práce, kde na mě čekaly další skořicové rohlíčky a narozeninový dort (ČTĚTE: SUGAR OVERLOAD) a všichni milí lidé, se kterými pracuji, byli tak hodní a zastavili se, aby mě pozdravili a popřáli mi všechno nejlepší.
Ale kolem poledne mi zavolal táta, že se dědečkův zdravotní stav rapidně zhoršuje. Natolik, že táta se svými sourozenci a jejich manželkami odlétají do Kalifornie, aby byli s ním a s babičkou. Neměla jsem tušení, že se to děje, dokud nebyl skutečně v Kalifornii, což mě rozhodně vyvedlo z míry. Okamžitě jsem se přenesla do podobné situace před osmi lety.
Moje Mimi měla dlouho rakovinu tlustého střeva a všichni jsme věděli, že je to zlé, ale ona tak radostně oslavovala život v daném okamžiku. Líbilo se mi, že ležela v posteli a mluvila o naprosto nevhodných věcech, které viděla u Oprah, jako by o nic nešlo, že moje sestra chodila sotva na střední školu. Hej, byla to naše Mimi – koho zajímalo, o čem mluví?! Byli jsme prostě rádi, že ji slyšíme!“
O pár měsíců později (týden před mými devatenáctými narozeninami) nám zavolali, že jí dávají jen pár měsíců života, a tak jsme se s mámou sebrali a jeli do texaského Hill Country do nemocnice, kde ležela. Když jsme tu noc přijeli, Mimi byla vzhůru s úsměvem na tváři a všechny objímala. S manželem a dcerami jsme se kolem ní shlukli a nasávali všechno, co se dalo. Tu noc jsem spala na podlaze nemocnice před jejím pokojem.
Druhý den ráno jsem se probudila a slyšela její sténání a rozhlížela se po sestře, mamince nebo jejích sestrách. Nikdo. Šel jsem do pokoje. Mimi potřebovala na záchod, tak jsem přitáhla přenosný nočník a pomohla jí na něj. Nebudu popisovat, co jsem viděla, ale stačilo to k tomu, abych se dusila slzami, zatímco jsem jí pomáhala. A to si budu pamatovat navždy. V tu chvíli už byla nesvéprávná a odpoledne už mě hnali do jejího pokoje, abych se s ní rozloučila. Nevím, jestli mě slyšela, ale mluvila jsem o tom, jak jsem ji měla ráda, jak se mi líbilo, že křičela a nadávala jen tak, jak mi její burácející smích rozjasňoval den, jak jsem byla šťastná, že ji mám za Mimi, a jak její manželství s dědečkem bylo něco krásného na pohled. Sledovala jsem, jak máma, tety a dědeček kolem mě plakali a jak jsme si všichni oddechli, když Mimi odešla. Už se netrápila. Byla šťastná. A byla s Ježíšem.
Následujících pár týdnů bylo jako v mlze. A abych byla upřímná, myslím, že mi to, co jsem prožila, došlo až o několik měsíců později. Dodnes nemůžu slyšet „It Is Well With My Soul“, aniž bych nevzlykala a nevolala sestře. Byla to moje první opravdová zkušenost se smrtí, a i když vím, že Mimi je teď šťastná, chvíli mi trvalo, než se její místo v mém srdci znovu zaplnilo radostí.
Všechno to znamená, že mám zlomené srdce, když vím, že můj tatínek je teď v podobné situaci. Kéž by letenky do Kalifornie nebyly tak drahé. Kéž bych ho mohla jít obejmout, pro případ, že by to byla poslední příležitost. Přála bych si, abych ho mohla ještě jednou vidět, jak plácá moji babičku po zadku a říká o ní, že je kočka. Nevím, jestli se mi to někdy podaří, ale vím, že ho jeho rodina miluje a stará se o něj, zatímco spolu mluvíme. Takže tati: ať se stane cokoli, mám tě rád. Doufám, že se cítíš dobře a jsi šťastný a dokážeš se usmívat a radovat ze života kolem sebe. A věz, že až nás opustíš, ať už to bude kdykoli, opustíš skupinu lidí, kteří tě mají moc rádi. Ale my se budeme radovat z tvého neuvěřitelného života a děkovat, že jsme tě mohli poznat alespoň na vteřinu na této zemi. Mám tě ráda!“
Promiňte, lidi, byly to těžké narozeniny a já to prostě musela napsat. Prostě dokument. Jen si trochu vylít srdce. Díky bohu, že mám úžasného manžela, který byl ochotný změnit plány, protože jsem byla příliš smutná na to, abych se oblékla a šla do hezké italské restaurace, kterou jsme měli v plánu. Jediné, po čem jsem včera na konci dne toužila, bylo obléct si cvičební úbor a zajít do pivovaru Rock Bottom na nachos a ochutnat smažené mac ‚n‘ cheese se zeleným chile. Chtěla jsem sedět venku a povídat si s manželem. Chtěla jsem sníst něco známého. A on mě obdaroval tím, že mi dovolil vybrat si, co jsem chtěla. Děkuji ti, miláčku, jsi ten nejlepší manžel, o jakém jsem kdy mohla snít!“
Vím, že tento příspěvek je dost těžký, ale moje naděje a modlitba za každého člověka, který navštíví tuto stránku, je, abyste lidem, které máte rádi, řekli, že je MILUJETE. Že budete oslavovat život naplno. Že byste nepromarnili ani vteřinu svého času zde v bezvýchodné práci, mizerném vztahu, neuspořádaném myšlení a/nebo jídle. Že budete milovat, smát se, odpouštět, plakat a nikdy nezapomenete, že jste krásné, úžasné stvoření právě takové, jaké jste.
Mám vás ráda 🙂