Theodorik I., byl vizigótským králem v letech 418 až 451. Theodorik I. byl synem nebo spíše zetěm Alaricha I. Králem byl zvolen na všeobecném shromáždění svého lidu. Samotný fakt dlouhé vlády Theodorika I. naznačuje, že dokázal lavírovat mezi oběma frakcemi svého lidu. Na jedné straně byl dostatečně nepřátelský vůči Římu. Na druhé straně se mu podařilo zpacifikovat vizigótskou šlechtu a posílit její postavení jako zemědělské aristokracie a vládnoucí třídy. Z toho, co víme o jeho činnosti, vyplývá, že se k Římu choval selektivně a obezřetně. V letech jeho vlády byli Vizigóti ve vojenské síle stále výrazně podřízeni Římanům a Theodorich nikdy nepodnikl útok na římské území, aniž by se předtím ujistil, že Římané jsou zaneprázdněni jinde.
Počátek
Theodorichův nástup k moci se časově shoduje s kolonizací Vizigótů v provincii Akvitánii a v pohraničních částech sousedních provincií. Zpočátku byl zřejmě vizigótský kmen zcela zaměstnán rozvojem těchto zemí, neboť první zmínky o Vizigótech se v pramenech znovu objevují až v roce 422. V tomto roce se spolu s římským generálem Kastinem postavili proti vandalům, kteří se usadili v Bektiku. Když už bylo vítězství blízko, udeřili Gótové svým spojencům do týlu a Římané utrpěli zdrcující porážku. Rozkaz k tomu dal pravděpodobně sám Theodorich. Ať tak či onak, tato zrada neměla žádné následky.
Války o přístup ke Středozemnímu moři
Nejdůležitějším rysem, který určoval vizigótskou politiku v následujících desetiletích, byla snaha získat přístup ke Středozemnímu moři, která se zpočátku projevovala pokusy o dobytí měst Arles a Narbonne. Když byl po Honoriově smrti v roce 423 uzurpován císařský trůn. Theodorich I. využil tohoto rozrušení k rozšíření hranic svého státu. Pod záminkou ochrany legitimního panovníka proti uzurpátorovi zaútočil na Arles, nejdůležitější město všech sedmi galských provincií, místo každoročního setkání duchovních a světských prominentů Galie, klíč k údolí Rhôny. Theodorik ho oblehl, ale útok se nezdařil.
V roce 427 bojovali Gótové proti nepřátelům říše v Hispánii, ale brzy poté, s využitím války Říma s Franky, zopakovali Vizigóti pokus o dobytí Arles (430). Nový útok na Arles byl opět odražen Aetiem a velitel Vizigótů byl Římany zajat a jeho vojáci pobiti. I když je možné, že tento vizigótský oddíl jednal nezávisle na králi Theodorichovi I. a bez jeho výslovného souhlasu.
V roce 436, kdy se císařská vojska zapojila do bojů proti Burgundům a Bajoranům v Armorice, využil Theodorich příležitosti zbavit se svého nebezpečného protivníka Aetia, když uzavřel spojenectví s vládcem Afriky Bonifácem, který se snažil vyrvat Aetiovi prvenství v západní říši, a pokusil se zmocnit Narbonny. Sám vedl vojsko na Narbonne, kde zůstal až do roku 437 a město úspěšně obléhal.
Zahraniční a vnitřní politika Theodorika I.
Západořímská říše se rychle přehoupla do svého úpadku. Navzdory neustálému porušování smlouvy z roku 418 ze strany Vizigótů zůstávali formálně spojenci Říma. Návrat a zachování statu quo ve vztazích s barbary se však staly hranicí ambicí Římanů. Téměř po celou dobu Theodorikovy vlády byli Vizigóti považováni za federáty, uznávali nejvyšší moc císaře a podléhali odvodům do vojenské služby Říma. Za celou tuto dobu poskytli Římu vojenskou pomoc pouze třikrát nebo čtyřikrát, ale Římané proti Vizigótům nikdy nevedli vojenské operace, s výjimkou obranných, kdy poprvé zaútočili na města v údolí Rhôny.
Teodorik usiloval o širší cíle v oblasti zahraniční politiky. Zasnoubil jednu ze svých dcer s Hunerichem, synem krále Vandalů z Heiserichu. Smysl tohoto sňatku/politického svazku mohl být zaměřen pouze proti Římu. Společné úsilí Vizigótů a Vandalů pak mohlo říši zasadit poslední smrtelný úder.
Invaze Hunů
Vztahy s Římem zůstávaly napjaté. Římský vojevůdce Aetius se spoléhal na hunské žoldnéře, aby si udržel maximální nezávislost na Vizigótech. Brzy musel vizigótský král přemýšlet o spojenectví s říší, protože se od východu blížila divoká hunská horda, která hrozila vyhladit celý kulturní křesťanský svět. Honoria, dcera Galla Placidia a sestra císaře Valentiniana III, která byla nucena složit slib věčného panenství, se chtěla provdat za krále Hunů Attilu, který poté požadoval polovinu říše jako věno. Když pak byly jeho nároky odmítnuty, pokusil se Attila zatlačit Vizigóty a Římany.
Aetius, aby se vyrovnal divokým a nepočetným hordám Hunů a jejich spojenců, shromáždil bojovníky ze všech národů, které v té době žily v Galii. Kromě Římanů a Vizigótů měl pomocné oddíly rýnských Franků, Bretonců, sarmatských a germánských Letů, Burgundů a galských Sasů. Patřili k nim i orleánští Alané pod vedením svého krále.
Smrt Theodorika
15. července 451 se na Katalánském, či spíše Mauricijském poli odehrála velká bitva. Attilovo vojsko bylo navzdory úspěchu v centru svých pozic, kde výrazně tlačilo na Alany, Franky, Burgundy a další Aetiovy spojence, obklíčeno Vizigóty a v nepořádku ustoupilo do svého opevněného tábora. Nastala noc, která zachránila jejich situaci. Ačkoli žádná z bojujících stran nezískala konečné vítězství, tato historická bitva vyvrátila mýtus o Attilově neporazitelnosti.
Stárnoucí Theodorik padl v boji statečně vedený svými bojovníky. Theodorik vládl 33 let. Podstatně posílil královskou moc. Po jeho smrti již prameny o volbě krále nic neuvádějí.
Zdroje:
- Kronika vizigótských králů- M. Timofejev, V. Driachlov, Oleg Kudrjavcev, I. Dvorecká, S. Krykin.
- Jordán – O původu a činech Getů
- Herwig Wolfram. Gótové. Od pramenů do poloviny VI. století
- Claudet Dietrich. Dějiny Vizigótů
- Thompson EA Římané a barbaři. Pád západní říše
- Tsirkin Yu. B. Antické a raně středověké prameny k dějinám Španělska
- Západní Evropa . // Vládci světa. Chronologicko-genealogické tabulky k dějinám světa ve 4 svazcích. / Autor-kompilátor V. V. Erlichman
.