Tradiční anglický výrobce MG Car Company se proslavil v roce 1928, kdy model Midget J1 definoval nabídku značky: rychlé, lehké a levné sportovní vozy oddané radosti z jízdy. Z něj vzešla řada P, řada T a MGA, ale žádný z nich nebyl tak úspěšný jako MGB, kterému od roku 1962 patří titul nejoblíbenějšího sportovního vozu, jaký kdy oxfordská firma vyrobila.
Vůz, který vymyslel John Thornley, generální ředitel MG, byl inspirován Aston Martinem DB2/4: mělo jít o uzavřené kupé s větším prostorem pro zavazadla. Se stylovou retuší od Pininfariny přišel na trh až v roce 1965 s přídomkem GT. Ale pro službu v USA byl prioritou roadster.
MGB byl dobrý, krásný a levný: měl jen 3,89 metru a byl to první MG s monoblokovou konstrukcí. Po modelu MGA zdědil mechaniku: zavěšení kol, brzdy (přední kotoučové) a zvukový motor s ventily v hlavě válců zvětšený na 1,8 litru se dvěma karburátory SU. Na zrychlení na 100 km/h tak 870 kg vážící vůz potřebuje pouhých 11,2 sekundy. Maximální rychlost byla 168 km/h, na svou dobu velmi dobrá.
Nebyl nejrychlejší ani nejrychlejší, ale patřil k nejžádanějším: žádný jiný nenabízel tolik zábavy za tak málo. Stejně jako jeho předchůdci stál zlomek ceny dražších a výkonnějších sportovních vozů a nijak nezaostával: ve zkušených rukou dokázal držet krok s Lotusem Elan, Austinem Healey a v závislosti na trati i s Jaguarem E-Type. Stal se senzací v USA, kde dělal velké problémy muscle cars a dokonce i Corvette. Pozice za volantem spolupracovala s řízením: punta-tacco bylo instinktivní díky širokému prostoru pro nohy a volant byl blízko hrudníku, jak to má u sportovního vozu být. Řazení čtyř rychlostních stupňů bylo potěšením: dobře umístěné, řazení bylo plynulé a následovalo lahodné kovové praskání. Nebylo zde servo brzdy, ale i přes snahu byla modulace brzd dokonalá.
Chrom se omezil na to nejnutnější: mřížku chladiče, nárazníky a vlysy, kromě půvabné středové podpěry v panelu pro zpevnění konstrukce čelního skla. Uvnitř jsou jen dva ústupky od luxusu: přihrádka na rukavice a výklopná okna. Zadní sedadlo bylo exkluzivní pro kupé GT, ale nemělo velký význam: sloužilo spíše k ukrytí dvou akumulátorů, umístěných tak, aby se vyrovnalo rozložení hmotnosti mezi nápravy.
Brzy se stal „Aston Martinem chudých“, v narážce na úroveň kvality a popularitu. Přezdívka dostala smysl v roce 1967, kdy vůz dostal nový šestiválec o objemu 2,9 litru a výkonu 145 koní: byl rychlejší a svižnější, přejmenoval se na MGC a z 0 na 100 km/h zrychlil za 10 sekund a dosáhl maximální rychlosti 193 km/h. Přesto nebyl příliš úspěšný a vydržel jen dva roky.
Lepší výkony přišly až v roce 1973 s příchodem hliníkového osmiválce Rover: s objemem 3,5 litru měl menší výkon než šestiválec MGC, ale mnohem větší točivý moment. Exkluzivně pro kupé GT si zachoval maximální rychlost 193 km/h, ale umožnil razantní zrychlení: 1100 kg vážící vůz zrychlil z 0 na 100 km/h za pouhých 8,3 sekundy. Přesto se prodával jako teplý chléb: USA spotřebovaly 80 % produkce, zatímco Britové 15 %.
MGB na fotografii patří sběrateli Danielu Castaldellimu a je to model z roku 1980 z poslední série: výroba byla v tomto roce ukončena. Navzdory dobrým prodejům byl provoz ztrátový, což způsobilo konec továrny, strategie plánu obnovy společnosti British Leyland, vlastníka MG od roku 1968.
Příznivci značky se zmobilizovali, aby udrželi její odkaz při životě, což přivedlo zpět na trh společnost, která vyrobila ne méně než 500 kusů.000 MGB za 18 let na silnicích.
Vyrobeno ve Velké Británii
MGMG6 se v osmdesátých letech vrátila k podnikání v rukou Roveru, ale v roce 2005 opět zavřela své dveře a později ji koupila čínská skupina Nanjing. Místo sportovních vozů dnes vyrábí, stále ve Velké Británii, kompaktní MG3 a rodinu MG6, která se skládá z hatch a sedanu (na obrázku), přičemž druhý jmenovaný se v letech 2011 až 2014 prodával v Brazílii.