Když nalezené fotografie vyprávějí nové příběhy

Pohled na instalaci v Pier 24 Photography Erika Kesselse, „24 HRS in Photos“ (2013), C-printy (všechny snímky se svolením Pier 24 Photography, San Francisco)

SAN FRANCISCO – Pier 24 Photography se nachází přímo pod Bay Bridge v San Franciscu a obývá sklad o rozloze 28 000 čtverečních stop, který byl původně postaven v roce 1935. Výstavní prostor – označovaný jako muzeum ani galerie – kombinuje původní architekturu mola s elegantními, neutrálními interiéry běžnými pro instituce současného umění. Přestavěný hybridní prostor vytváří náhodnou paralelu s aktuální výstavou Pier 24, Secondhand, která představuje třináct umělců, kteří používají nalezené fotografie k vytvoření kompozitních obrazů, jež zkoumají současnost prostřednictvím rekonstrukce minulosti.

Při přivlastňování starých fotografií tito umělci skládají naši představu o lineárním čase do jakési pevně stočené spirály; když je obraz recyklován, směřuje k nové identitě a zároveň si zachovává odkaz na svou původní podobu. Toto vrstvení obraz současně obohacuje i fragmentarizuje v závislosti na tom, co se umělci rozhodnou zachovat nebo vynechat.

Mnoho děl vystavených na výstavě Secondhand je umocněno jejich sochařskou kvalitou. Instalace Erika Kesselse „Photo Cubes“ (2007), „Album Beauty“ (2012) a „24 HRS in Photos“ (2013) patří k největším na výstavě, každá z nich je přehnaně velká nebo kvantitativní. Díla, která obsahují po pás vysoké plexisklové fotografické kostky, místnost plnou nástěnných fotoalb a výřezů a od podlahy ke stropu sahající vlnu lesklých fotografií 4×6 palců z drogerie, představují jen malou část z nespočtu nalezených fotografií, které Kessels nashromáždil při svém pátrání po vzpomínkách jiných lidí. V rozhovoru pro Pier 24 Kessels vysvětlil, že na lidových fotografiích hledá „krásné chyby“ a že „amatér je někdo, kdo se odváží tyto chyby udělat“. Kesselsova neutuchající zvědavost dala vzniknout sbírce, která odhaluje zázračné nedokonalosti – jako například upřímné, i když vždy neúspěšné pokusy jedné rodiny vyfotografovat svého černého psa, jejichž výsledkem je série snímků, z nichž každý obsahuje prázdnotu ve tvaru psa -, které se mohou stát, když lidé zaznamenávají svůj život.

Pohled na instalaci „Secondhand“ v galerii Pier 24 Photography

Nepředstírané a neúmyslné dary amatérských fotografů získávají zcela jinou podobu prostřednictvím projektu Larryho Sultana a Mikea Mandela „Evidence“ (1977). Černobílé snímky, vytěžené z více než 100 veřejných i soukromých archivů korporací, vládních, lékařských a vzdělávacích institucí, dokazují, že skutečný svět je často mnohem podivnější než jakákoli fikce. „Evidence“, uspořádané na stěně v narativním sledu, zdůrazňují Sultanovo a Mandelovo mistrovské vyprávění příběhů prostřednictvím střihu: obraz něčeho, co vypadá jako postele, popelnice a hasicí přístroje rozestavěné na otevřeném poli, visí na stěně vedle obrazu mužů a stromu se siluetou v poloprůhledném krychlovitém skleníku a vytváří rozpor vnitřních a venkovních prostor. Obrazy, které spolu dříve nijak nesouvisely, se náhle stávají neoddělitelně propojenými vizuálními nebo metaforickými vazbami.

Melissa Catanese používá podobný proces přivlastňování ve snímku „Dive Dark Dream Slow“ (2012), i když namísto drzého surrealismu „Evidence“ vytváří Catanese halucinační vyprávění prosycené strachem a touhou: ležící ženy v bikinách se mění ve strnulé mrtvoly nebo levitující těla; dvojitá expozice mění levý a pravý profil ženy v apatickou Janusovu masku; trofej plovoucí na zdi nabízí dvě možnosti: vyhrát, nebo prohrát. Cataneseho rukama se snímky stávají redigovanou básní zrozenou z masivního archivu vernakulárních fotografií, z něhož byly vybrány: jako velmi pečlivě umístěná okna v jinak neprostupné zdi.

Viktoria Binschtok, „Svět detailů“ (2011-2012), C-printy a inkoustové tisky (pohled do instalace)

Secondhand představuje také současné fotografy, kteří kombinují nalezené fotografie se svými vlastními, které jsou sice zakotveny v novějším časovém rámci, ale zároveň si pohrávají se schopností média pozastavovat a překračovat čas a prostor. Pro svou sérii „Svět detailů“ (2011-12) začala Viktoria Binschtok prozkoumávat ulice New Yorku prostřednictvím Google Street View ze svého berlínského ateliéru a pořizovat snímky digitálně zprostředkovaných setkání. Poté odcestovala do New Yorku, navštívila místa pořízených screenshotů a pořídila velkoformátové analogové barevné fotografie detailu v daném místě. Nakonec je sestavila do diptychů v podobě malých černobílých screenshotů a velkých barevných tisků, které visí v odstupňované výšce v jedné z místností Pier 24. Účinek Binschtokové intenzivního procesu cestování časem a prostorem je dvojí: extrémní psychologická izolace pohledů Google Street Image – pixilovaných, ve stupních šedi, s libovolným počtem rozmazaných lidských tváří – nese skrze barevné snímky polidšťující intimitu. Binschtok prostupuje chladným, digitálním zevnějškem a ukazuje divákům pozoruhodná specifika těchto jinak nevýrazných prostorů.

V podobné, i když více lokalizované kompresi času a místa Daniel Gordon a Matt Lipps přefotografovávají koláže nalezených snímků, aby odkazem na dějiny umění a reklamních médií vytvořili v rámci dvourozměrné fotografické roviny neobyčejně trojrozměrné prostory. Gordon vytváří trojrozměrné objekty v životní velikosti, které pak aranžuje jako hlučná a křiklavá zátiší, jež radostně podkopávají své tradiční kompozice jasnými barvami a střetávajícími se vzory. Lipps shromáždil snímky z časopisu Horizon, který vycházel v letech 1958-1989 a jehož cílem bylo představit Američanům vzor „dobrého vkusu“. Obrázky přeskupuje do vlastních kategorií, jako je „mládí“, „tvar“ nebo „ženské hlavy“, aby prozkoumal způsoby, jakými média reprezentují různé aspekty kultury.

Detail Daniela Gordona, „Kořenová zelenina a avokádová rostlina“ (2014), C-výtisk, 60 x 50″

Prohlížení nalezených fotografií v Secondhandu vyvolává nevyhnutelné svádění k prohrabávání se zaznamenaným životem cizího člověka a hledání intimních tajemství o tom, kým tento člověk byl. Umělci na výstavě zacházejí s celou historií snímků jako s jakýmsi rodinným albem lidského rodu a nabízejí divákům způsob, jak přehodnotit způsob, jakým se fotografie pohybuje mezi minulostí a přítomností.

Výstava Secondhand pokračuje na výstavě Pier 24 Photography (Pier 24 The Embarcadero,
San Francisco) do 31. května.

.