- Genetická analýza zbytků 14 nosorožců srstnatých ukazuje, že je před 14 000 lety pravděpodobně vyhubilo oteplování klimatu, nikoli lov.
- Počty nosorožců srstnatých zůstávaly konstantní až téměř do jejich vyhynutí, a to daleko poté, co se na jejich území na Sibiři přistěhovali lidé.
- Genetické mutace naznačují, že nosorožci byli natolik přizpůsobeni životu v chladných podmínkách, že nemohli přežít, když se klima rychle oteplilo.
V arktické tundře severovýchodní Sibiře leží pohřebiště dnes již vyhynulého druhu megafauny, nosorožce srstnatého, staré 50 000 let. Nová genomická analýza pozůstatků 14 těchto fantastických chlupatých žlutých tvorů nyní ukazuje, že pravděpodobným viníkem jejich vymizení byly klimatické změny – nikoli lov migrujícími lidmi, jak vědci předpokládali.
„Můžeme říci, že klima pravděpodobně skutečně hrálo velkou roli při vymírání a úbytku nosorožců srstnatých,“ uvedla paleogenetička Edana Lordová ze Stockholmské univerzity a Švédského přírodovědného muzea, hlavní autorka nejnovější studie v časopise Current Biology. Lordová a její kolegové však nemohou vyloučit, že se na posledních letech života nosorožců podílela i lidská činnost.
Nosorožci srstnatí (Coelodonta antiquitatis), předchůdci dnešního nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis), se před desítkami tisíc let potulovali po Sibiři. Příchod člověka do jejich areálu i období oteplování klimatu, známé jako interstadiál Bølling-Allerød, se shodují s vymizením těchto dávných zvířat velikosti SUV.
Vědci získali 14 exemplářů v podobě 12 kostí, biopsie mumifikované tkáně a vzorku srsti. Určením úplné sekvence DNA jednoho z těchto pozůstatků a sekvence mateřské DNA všech 14 pozůstatků vědci doufali, že odhalí klíčové části jejich historie.
Zaměřili se na mitochondriální DNA – DNA předávanou prostřednictvím matky -, která odhalila rozmanitý rodokmen nosorožců. Kdyby však lov nebo jiná lidská činnost zdecimovala jejich populaci, jejich genetická rozmanitost by se znatelně snížila, uvedl Lord.
Naopak početnost druhu zůstala konstantní až do doby blízké jejich vyhynutí, a to dlouho poté, co do jejich areálu migroval člověk. Vzorky týmu pocházejí z doby před 18 500 lety; druh přetrval dalších 4 500 let.
Další analýza genetických mutací nosorožců v průběhu času ukázala na evoluční adaptace vyvolané měnícím se klimatem. V 89 genech vědci našli změny, které pravděpodobně vedly ke vzniku znaků přizpůsobených chladu. Takové adaptace naznačují, že nosorožci srstnatí byli přizpůsobeni chladnému prostředí a nemohli se adaptovat na teplejší a vlhčí klima.
I přes tyto indicie nemohou vědci vyloučit, že svou roli sehrál i člověk. Zatímco se zdálo, že nosorožci srstnatí a lidé žili po tisíce let v harmonii, první lidští osadníci na Sibiři byli kočovníci. Jakmile kočovníci vytvořili stálá sídla, mohly změny ve zdrojích potravy a životním prostředí populaci nosorožců uškodit – ale samotná genetická data to pravděpodobně neprokáží.
„Zda byli skutečně zabiti nebo loveni lidmi, je velmi těžké říci,“ řekl genetik divoké přírody Alfred L. Roca z Illinoiské univerzity v Urbana-Champaign, který se na studii nepodílel.
Podle Rocy by vědci museli najít pozůstatky, které „vypadají, jako by byly zmasakrovány člověkem“, jako tomu bylo v případě mamutů srstnatých. „Zda měli lidé na konci něco společného, je otevřená otázka, už jen proto, že lidé měli tolik společného s vyhubením jiných druhů,“ poznamenal.
Rychlé období oteplování před 14 000 lety odráží současné vznětlivé teploty na naší planetě. Nález neporušených exemplářů zvířat z těchto dob poskytuje vodítko k tomu, co může čekat dnešní druhy – včetně nás. Objevení těchto vzorků je však vzácné a izolovat jejich křehkou DNA není snadné. Například úlomky kostí, jako jsou ty, které použila Lordová a její tým, často časem degradují a při rozkladu se kontaminují bakteriální DNA.
Přes tyto problémy je Lordová nadšená dopadem svého výzkumu na objasnění naší minulosti i současnosti. „Ráda tyto vyhynulé tvory oživuji,“ řekla. „To, jak minulé klima ovlivňovalo druhy, je nesmírně důležité pro to, jak bude klima ovlivňovat druhy v budoucnosti.“
Citace:
Lord, E., et al. Pre-extinction Demographic Stability and Genomic Signatures of Adaptation in the Woolly Rhinoceros. Current Biology, 30(19). 2020. https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.07.046
Poznámka redakce: text v tomto článku byl 1. prosince 2020 změněn, aby se upřesnilo rámování kolem citátu Alfreda L. Roca. V článku bylo původně uvedeno „Prokázat zapojení člověka…“, ale to bylo nahrazeno slovy „Dokonce i podezření na lidskou interakci.“
Carolina Cuellar Colmenares (@Wzrd_of_Lnlynss) je postgraduální studentkou v programu Science Communication na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz. Další příběhy pro Mongabay vytvořené studenty UCSC najdete zde.