Následující text je výjimkou z knihy Ha!:
Jsem příliš mladý na to, abych někdy viděl Lennyho Bruce vystupovat naživo, ale jeho dílo mám rád a často mě přivádí k zamyšlení: Proč nám věci připadají vtipné? Je to filozofická i vědecká otázka: Proč některé komentáře, včetně vtipů, vtípků nebo delších příběhů, vyvolávají radost a smích, zatímco jiné ne? Nebo, abychom byli konkrétnější, proč máme stejnou reakci na vtip Lennyho Bruce jako na vtip Hennyho Youngmana? Youngman byl komik, který pronesl nesmrtelnou hlášku „Vezměte si mou ženu… prosím“, která je dnes vzácná, ale ve své době vyvolávala u diváků výkřiky smíchu. Humor se možná přizpůsobil modernímu vkusu, stejně jako jiné formy zábavy, ale to nevysvětluje, proč něco, co je vtipné pro jednoho člověka, není vtipné pro druhého, nebo proč něco, co je vtipné v jednom desetiletí, je banální a vyčpělé v jiném.
Seriózní věda o humoru
Myslím si, že odpověď na tyto otázky spočívá v tom, že humor nakonec není o slovních hříčkách nebo jednohubkách. I když jsou dnes tradiční vtipy díky umělcům, jako je Bruce, vzácné, humor zůstává živý a dobrý, protože je to proces, který odráží dobu a potřeby svých posluchačů. Je to sociální nebo psychologické zpracování myšlenek, s nimiž si naše vědomá mysl neumí snadno poradit.
Jako kognitivní neurovědec s více než tuctem let zkušeností se studiem fungování mozku jsem se naučil, že pochopení humoru vyžaduje uznat obrovskou složitost lidského mozku. Kdyby byl mozek vládou, nebyla by to diktatura, monarchie, a dokonce ani demokracie. Byla by to anarchie. Říká se, že mozek je něco jako Reaganovo prezidentství – vyznačuje se nespočtem vzájemně se ovlivňujících modulů, které jednají nezávisle a mají jen zdání ústřední výkonné moci. Odhlédneme-li od politických názorů, většina vědců by s tímto hodnocením souhlasila. Mozek je skutečně masivně složitý: části jsou propojeny s jinými částmi, které jsou pak propojeny s dalšími, ale nikde v systému není nějaká „konečná část“, která by rozhodovala o tom, co řekneme nebo uděláme. Místo toho náš mozek jedná tak, že nechává myšlenky soutěžit a přetahovat se o pozornost. Tento přístup má své výhody, například nám umožňuje uvažovat, řešit problémy a dokonce číst knihy. Někdy však vede ke konfliktům, například když se snažíme udržet dvě nebo více neslučitelných myšlenek najednou. Když se to stane, náš mozek ví jen o jediné věci – zasmát se.
Ha!: Vědecké poznatky o tom, kdy a proč se smějeme
O lidské mysli často uvažujeme jako o počítači, který přijímá vstupní informace z okolí a jedná na základě našich bezprostředních cílů. Tento pohled je však chybný. Místo toho, aby mozek pracoval logicky a řízeně, pracuje víceúrovňově. Nezhroutí se tváří v tvář nejednoznačnosti, ale naopak využívá zmatku k dosažení komplexního myšlení. Když mozek dostane protichůdné cíle nebo informace, využije tento konflikt ke generování nových řešení a někdy vytvoří myšlenky, které ho nikdy předtím nenapadly. Humor je úspěšný, protože z tohoto procesu máme radost, a proto je znuděná mysl myslí bez humoru. Máme radost z toho, že můžeme pracovat se zmatkem, a smějeme se, když jsme přišli na řešení.
Jedním z problémů vyplývajících z pohledu na humor jako na sociální a psychologický jev je, že se nedá snadno měřit. Většina vědců se raději zaměřuje na smích, který je konkrétním chováním. V důsledku toho je smích poměrně dobře prozkoumán; průzkumy ukazují, že se častěji setkáváme se sdílením smíchu než s jakoukoli jinou emocionální reakcí. To znamená, že se v průměru smějeme patnáctkrát až dvacetkrát denně. Existují však velké rozdíly. Ženy mají tendenci se s přibývajícím věkem smát méně, muži však nikoli. A všichni máme tendenci smát se více odpoledne a večer, i když tato tendence je nejsilnější u mladých lidí.
Nemělo by tedy být překvapivé, že naše první pokusy o pochopení humoru zahrnovaly studium smíchu. Aristoteles tvrdil, že lidé jsou jediným druhem, který se směje, a že děti nemají duši, dokud nevydají svůj první chechot. Jako by to nestačilo, tvrdil dále, že každé dítě se poprvé zasměje až ve svém čtyřicátém dni. Friedrich Nietzsche popsal smích jako reakci na existenciální osamělost. Freud měl pozitivnější názor (což pro něj byla neobvyklá role) a tvrdil, že smích je uvolněním napětí a psychické energie. Problémem každé z těchto definic je ovšem to, že jsou k ničemu. Neexistuje žádný způsob, jak změřit psychickou energii nebo existenciální osamělost, a nikdy existovat nebude. Možná právě proto se Thomas Hobbes cítil pohodlně, když věci zcela popletl a smích nazval „slávou plynoucí z náhlého pojetí nějaké eminence v nás samých“. Smích, který můžeme skutečně pozorovat a měřit, je skutečně nekonečně zajímavý, ale humor prozrazuje více o naší lidskosti, o tom, jak myslíme a cítíme, a o tom, jak se vztahujeme k ostatním. Humor je stav mysli. A právě o tom je tato kniha.
Ukázka převzata se svolením z Ha!: The Science of When We Laugh and Why (Věda o tom, kdy se smějeme a proč), autor: Scott Weems. K dostání u nakladatelství Basic Books, člena The Perseus Books Group. Copyright © 2014.
Seznámení se spisovatelem
O Scottu Weemsovi
@ScottAWeems
Scott Weems je vědecký pracovník na University of Maryland a autor knihy Ha! The Science of When We Laugh and Why (Basic Books, 2014) v Little Rocku v Arkansasu.
.