V Kapském Městě se z historického obilného sila stalo muzeum současného afrického umění. Architekti ze studia Heatherwick nechali betonové stěny sýpky rozřezat, čímž vzniklo atrium s téměř katedrálním charakterem. Nový beton zpevňuje staré stěny sila – teprve po ošetření betonem Keim Concretal splnil požadavky projektantů.
Je to skutečný magnet pro veřejnost: V prvním měsíci po otevření přišlo do Muzea současného afrického umění Zeitz (MOCAA) 70 000 lidí. Je pojmenováno po bývalém manažerovi společnosti Puma Jochenu Zeitzovi, který veřejnosti zpřístupňuje svou soukromou sbírku, několik tisíc děl afrických umělců 21. století. Zatímco podobná díla často putují do zámoří, Zeitz sleduje myšlenku udržet je na kontinentu a vystavovat je na místě. Vstup je proto pro místní obyvatele zdarma.
V souladu s velkým významem se muzeum tyčí vysoko nad okolními budovami v okolí kapského přístavu. Sídlí v budově starého sila, kde se kdysi dočasně skladovala kukuřice předtím, než byla rozvezena do celého světa. Budova postavená v letech 1921-24 se tyčí do výšky 57 metrů a je jednou z dominant panoramatu Kapského Města. Již několik let je tato budova památkově chráněna. Přestavbou budovy na muzeum byl pověřen Thomas Heatherwick a jeho tým architektů z Londýna. Kde ale začít se 42 vertikálními silážními trubkami? Jejich kruhové stěny jsou sotva vhodné pro zavěšení „plasťáků“, jak se v žargonu kurátorů ironicky říká obrazům.
Architekti vyvinuli dvojí strategii. Část budovy zcela vykuchali, aby vytvořili prostor pro 80 funkčních obdélníkových výstavních sálů. V nich jsou prezentovány obrazy, ale také sochy a videoart. V druhé části však zachovali strukturu betonových sil a využili ji k vytvoření působivého atria. Jako poctu minulosti budovy vzali architekti tvar kukuřičného zrna, tisíckrát jej zvětšili a tento objem z betonové konstrukce vyřízli. Výsledkem je jedinečný prostor s organickým tvarem. Stále jsou zde náznaky původního účelu sila, ale jsou součástí něčeho nového. Jejich střecha byla uzavřena sklem, takže 30 metrů vysokými trubkami proniká dolů denní světlo.
Každý, kdo vstoupí do prostoru na úrovni ulice, nevyhnutelně vzhlédne vzhůru a svými prvky usilujícími o dosažení oblohy téměř připomíná gotickou katedrálu. Ve dvou z bočních tubusů kloužou nahoru a dolů válcové výtahy, v ostatních vedou točitá schodiště do výstavních hal.
Výzva obnaženého betonu
Sila by s tloušťkou stěn pouhých 17 centimetrů po dokončení řezání nebyla dostatečně stabilní. Architekti je proto nechali zevnitř vyztužit další železobetonovou vrstvou o tloušťce 42 centimetrů. Betonování bylo všechno, jen ne snadné. Na jedné straně nebylo umístění bednění do úzkých sil dětskou hračkou, na druhé straně v Kapském Městě nejsou k dispozici ani betonářské znalosti Tadaa Ando, ani legendární precizní betonářské dovednosti švýcarských dodavatelů. V důsledku toho nebylo překvapením, že betonové povrchy bude nutné přepracovat.
V podstatě se na nich po rozebrání projevila celá řada závad. Na některých místech cementové lepidlo vyteklo a zanechalo kapsy štěrku. Na jiných místech se bednicí panely mírně sesunuly proti sobě, takže na povrchu stěn vznikly výstupky a prohlubně o velikosti 10 až 40 milimetrů. Vzhledem k tomu, že trubky sila jsou shora vždy zalité šikmým světlem, vrhaly tyto nerovnosti dlouhé stíny a byly obzvláště nápadné. Ani velmi rozdílná kvalita povrchu betonu v žádném případě nesplňovala požadavky architektů: na některých místech byl matný nebo mírně lesklý a na jiných místech vykazoval různé barevné odstíny. Kromě toho se zde vyskytovaly obvyklé známky stavebního procesu, jako jsou značky tužkou nebo křídou, mastné skvrny od bednění a svislé pruhy nečistot.
Postupně opraveno
Tyto problémy se tedy začaly řešit, přičemž na návrh architektů byla použita minerální řada výrobků KEIM. Nejprve byly nerovnosti vyrovnány. K tomu bylo třeba odstranit výstupky, vyplnit prohlubně, vyplnit štěrkové kapsy a menší dutiny, vyrovnat defekty větší než čtyři milimetry a vytvořit rovné plochy. Následně se řešil nerovnoměrný vzhled materiálu s různými stupni lesku. Stěny byly předem navlhčeny a poté byly odstraněny zbytky separačních prostředků nebo mastné skvrny.
Nakonec byl naplánován nátěr, který musel splňovat protichůdné požadavky: na jedné straně musel odpovídat různým barvám jednotlivých povrchů a na druhé straně si beton musel zachovat svůj kamenný charakter, místo aby zmizel pod krycí vrstvou barvy.
Tady mohla „KEIM Concretal-Lasur“, tenkovrstvá lazura nazývaná také minerální mořidlo, ukázat své silné stránky. Jako minerální nátěr zachovává viditelnou strukturu betonu s otevřenými póry, protože na povrchu nevytváří film. Za účelem dosažení vzhledu co nejbližšího vzhledu neošetřeného betonu bylo testováno několik povrchů vzorků. KEIM Concretal-Lasur lze ředit v libovolném poměru, aby se dosáhlo co nejlepší shody s původní barvou betonu. „Zkoušeli jsme různé typy lazur, někdy v silnějším, jindy ve slabším ředění. A z hlediska pigmentace jsme testovali několik odstínů šedé,“ vysvětluje Wolfgang Höger, jednatel obchodního zastoupení společnosti KEIM v Jihoafrické republice. „Nakonec jsme skončili u individuální směsi dvou odstínů 9546 a 9550 v poměru 1:1. V tomto poměru se nám podařilo vyrobit dva odstíny. Na většinu povrchů stačily dva nátěry Concretal-Lasur. Pouze obzvláště výrazné barevné změny v betonu natíral malíř několikrát“. Celkem bylo tímto způsobem ošetřeno 4 500 metrů čtverečních. Návštěvníci muzea dnes nemají o náročné, téměř restaurátorské následné úpravě silážních trubek ani ponětí. Beton působí naprosto přirozeně a vyrovnaně, jako by vyjel přímo z bednění tak, jak stojí nyní před našima očima. Záměr architektů pro tento prostor, který sází na vizuální sílu surového betonu, tak může nerušeně odhalit svůj účinek.
Textu: Christian Schönwetter, novinář zabývající se architekturou a designem