Všudypřítomným obrazem japonské kultury je samuraj, „veskrze mužný“ bojovník, který chladnokrevně setne hlavu nepříteli nebo spáchá seppuku, chce-li zachovat čest svého jména.
Přemýšlíme-li o japonských ženách z historie, častým obrazem může být gejša, žena představovaná jemná jako květina, vždy pěkně oblečená, dělající drobné krůčky vpřed, někdy dokonce vypadající tak křehce, jako by byla nemocná. Když je jaro, japonská žena se prochází uličkou pod třešněmi a možná si dává zmrzlinu.
Ještě stále však existují ženy z japonské historie, které mohou pomoci dekonstruovat tyto stereotypní genderové reprezentace, jedním ze skvělých příkladů je onna bugeisha, která v žádném případě neměla nic společného s decentní gejšou. Onna bugeisha byla, jak se tento termín prakticky překládá, žena bojovnice. Existovaly a některé z nich měly vynikající nadání pro boj s mečem, stejné, ne-li větší než jejich mužské protějšky.
Postavy slavných japonských bojovnic lze v časové ose vysledovat daleko zpět, až do doby kolem roku 200 n. l., což vyvolává jméno císařovny Jingū, ačkoli se zdá, že je spíše produktem starých japonských pověstí. Podle některých legend nosila sadu božských šperků, které jí propůjčovaly moc ovládat mořské přílivy a odlivy. S pomocí těchto drahokamů se císařovna údajně dostala až na Korejský poloostrov, kam vtrhla v tažení, při němž neprolila ani kapku krve.
Onna bugeisha byla vycvičena k ochraně celých vesnic a komunit
Do Koreje údajně vtrhla po smrti svého manžela a v době, kdy nosila v lůně jejich syna. Podle legendy navíc dítě zůstalo v císařovně asi tři roky, což jí poskytlo čas, aby dokončila své poslání v Koreji a vrátila se domů do Japonska. Její syn dostal jméno Ōjin a jeho postava je později mezi Japonci uctívána jako válečné božstvo a nazývána Hačiman.
Je těžké prokázat skutečnou existenci císařovny Jingū, přesto se má za to, že kolem roku 200 n. l. existovala v západní části japonských ostrovů prosperující matriarchální společnost.
Na rozdíl od císařovny není postava onna bugeisha zdaleka jen mýtem nebo legendou, ani není nejpřesnější tvrdit, že šlo o „ženské samurajky“. Toto druhé označení patřilo každé ženě vychované v samurajské rodině, bez ohledu na to, zda se naučila zacházet s mečem a chodit do boje jako muži v rodině.
V dávných dobách se od samurajky údajně očekávalo, že bude dohlížet na rodinné příjmy, starat se o finance a také se pasovat do tradiční ženské role péče o domácnost. Jediný rozdíl spočíval v tom, že byly také vycvičeny k boji s vetřelcem, pokud někdo náhodou vnikl na rodinný majetek, když v okolí domu nebyl žádný muž.
Nakano Takeko
Na rozdíl od žen samurajů byly onna bugeisha vycvičeny k ochraně celých vesnic a komunit, nejen rodinného majetku, především pokud byl nedostatek „mužské síly“. Když bylo vše v pořádku, zůstávaly tyto ženy v domácnosti a plnily také obvyklé role, které ženy v domácnosti měly.
Pokud například samuraj neměl syna, kterému by předal své znalosti, a místo něj dceru, vyhradil si otec právo vycvičit své dcery jako onna bugeisha na plný úvazek.
Japonci udržují starobylou tradici lukostřelby
Ačkoli ne příliš často, občas se stávalo, že se onna bugeisha skutečně chovala jako samuraj. Měly sílu bojovat se dvěma meči v rukou a také byly odváděny do služby v armádě daimjóa, po boku naprosté většiny mužských samurajů. V těchto případech nosily oděv a účesy, které běžně nosili muži v armádě. Příkladem takové onna-bugejši je Tomoe Gozen, i když četné prameny uvádějí, že byla spíše legendou než skutečnou osobou z historie.
Gozen údajně bojovala ve válce Genpei, střetu dvou soupeřících japonských klanů, jehož události se odehrály někdy v druhé polovině 12. století. Během bojů si získala pověst neohrožené bojovnice, která se poté stala symbolem ženské hrdinky v tradiční japonské kultuře. Mezi její činy patřilo například vedení armády čítající maximálně 300 samurajů v bitvě proti dvoutisícové armádě. Údajně byla mezi posledními přeživšími a podařilo se jí setnout hlavu významnému bojovníkovi z protivníkova klanu.
Zda skutečně žila, nebo byla jen součástí pověstí, je pravděpodobně otázka, která nebude nikdy zodpovězena se stoprocentní přesností, ale přesto je na seznamu více jmen, postav, které jsou napříč historickými zprávami více než dobře zdokumentovány. Takovými by mohly být Hangaku Gozen, Hódžó Masako a Nakano Takeko, z nichž poslední patřila k nejautentičtějším bojovnicím a svého času vedla armádu žen proti japonské císařské armádě.
Zprávy vyprávějí, že to byla žena s výjimečnou inteligencí, která ovládala umění boje s tradičním japonským mečem známým jako naginata. Na bitevním poli byla Nakano Takeko známá svými prudkými útoky, při nichž ohromujícími pohyby připravovala své protivníky o život. Její jméno se objevuje v novějších obdobích japonských dějin po revoluci ve výcviku bojovnic v 17. století.
Hangaku Gozen
Je známo, že v tomto období se politické klima v Japonsku radikálně změnilo a výcvik v bojových uměních a boji absolvovalo mnohem více žen než v předchozích stoletích. Takeko byla jednou z nejlepších, a proto byla také vybrána, aby se ujala vedení jako velitelka ženské armády bojovnic onna-bugejša. Když byla v roce 1868 během bitvy tragicky postřelena do hrudi, požádala údajně svou sestru Nakano Juko, aby zachránila její čest a setnula jí hlavu, aby si nikdo z nepřátel nemohl nárokovat její ostatky jako trofej.
Tady je další příběh od nás: „Apačská Johanka z Arku“ a další odvážné indiánské ženy 19. století
Její sestra její přání respektovala. Její hlava byla pohřbena pod borovicí na hranicích chrámu Aizu Bangemachi a na počest jejího jména je tam vztyčen pomník. Takeko patří k poslední generaci ženských bojovnic z japonské historie.