Dne 14. března 2004 vystoupil na videonahrávce Abú Dudžana al-Afghání, údajný mluvčí al-Káidy v Evropě, který se přihlásil k odpovědnosti za útoky.
Španělská justice uvedla, že z provedení útoků je podezřelá volná skupina marockých, syrských a alžírských muslimů a dva informátoři Guardia Civil a španělské policie. Dne 11. dubna 2006 soudce Juan del Olmo obvinil 29 podezřelých z účasti na bombových útocích na vlaky.
Nebyly nalezeny žádné důkazy o zapojení al-Káidy, ačkoli v den útoků se k al-Káidě přihlásily brigády Abu Hafs al-Masri. Američtí představitelé poznamenávají, že tato skupina je „notoricky nespolehlivá“. V srpnu 2007 al-Káida prohlásila, že je na bombové útoky v Madridu v roce 2004 „hrdá“.
The Independent uvedl, že „ti, kdo vynalezli nový druh batohové bomby použité při útocích, se prý učili ve výcvikových táborech v afghánském Džalálábádu pod vedením členů marocké radikální islamistické skupiny Combat Group.“
Mohamed Darif, profesor politologie na Univerzitě Hassana II. v Mohammedii, v roce 2004 uvedl, že historie marocké Bojové skupiny je přímo spojena se vznikem al-Káidy v Afghánistánu. Podle Darifa „od svého vzniku na konci devadesátých let až do roku 2001 se úloha této organizace omezovala na poskytování logistické podpory al-Káidě v Maroku, vyhledávání míst k životu pro její členy, poskytování falešných dokladů, možnosti uzavírat sňatky s Maročany a falešné identity, která jim umožňovala cestovat do Evropy. Od 11. září, které přivedlo Marocké království na stranu boje proti terorismu, však organizace změnila strategii a rozhodla se pro teroristické útoky v samotném Maroku.“
Vědec Rogelio Alonso v roce 2007 uvedl, že „vyšetřování odhalilo spojení mezi podezřelými z Madridu a širším světem al-Káidy“. Scott Atran řekl: „Neexistuje sebemenší důkaz o jakémkoli spojení s al-Káidou. Důkladně jsme se tím zabývali několik let a byli jsme informováni všemi pod sluncem… a nic je nespojuje.“ Uvádí podrobnou časovou osu, která tomuto názoru dodává na věrohodnosti.
Podle Evropského strategického zpravodajského a bezpečnostního centra se jedná o jediný extremistický teroristický čin v dějinách Evropy, kdy mezinárodní islámští extremisté spolupracovali s nemuslimy.
Bývalý španělský premiér José María Aznar v roce 2011 uvedl, že Abdelhakim Belhadj, vůdce Libyjské islámské bojové skupiny a současný šéf vojenské rady Tripolisu, je podezřelý ze spoluúčasti na bombových útocích.
Obvinění z účasti ETAEdit
Bezprostřední reakcí na útoky v Madridu bylo několik tiskových konferencí španělského premiéra Josého Maríi Aznara, které se týkaly ETA. Španělská vláda tuto teorii udržovala po dva dny. Protože bomby byly odpáleny tři dny před parlamentními volbami ve Španělsku, měla situace mnoho politických interpretací. Také Spojené státy se zpočátku domnívaly, že je za ně zodpovědná ETA, a poté se ptaly, zda za ně nejsou zodpovědní islámští extremisté. Třetí největší španělský deník ABC okamžitě označil útoky za „nejkrvavější útok ETA“.
Díky vládní teorii byla v prohlášeních vydaných krátce po madridských útocích, včetně prohlášení lehendakari Juana José Ibarretxe, označena za hlavního podezřelého ETA, ale skupina, která se obvykle hlásí k odpovědnosti za své akce, jakoukoli účast popřela. Pozdější důkazy silně poukazovaly na zapojení extremistických islamistických skupin, přičemž v centru vyšetřování byla jmenována marocká Islámská bojová skupina.
Ačkoli ETA již v minulosti organizovala bombové útoky v Madridu, útoky z 11. března předčily všechny dosavadní pokusy o útok ze strany evropské organizace. To vedlo některé odborníky k tomu, aby poukázali na to, že použitá taktika byla typičtější pro militantní islámské extremistické skupiny, možná s určitou vazbou na al-Káidu, nebo možná na novou generaci aktivistů ETA, která si bere al-Káidu za vzor. Pozorovatelé také poznamenali, že ETA obvykle, ale ne vždy, vydává před svými masovými bombovými útoky varování a že před tímto útokem žádné varování nebylo. Ředitel Europolu Jürgen Storbeck poznamenal, že bombové útoky „mohly být dílem ETA…“. Máme však co do činění s útokem, který neodpovídá jejich dosavadnímu modu operandi.“
Političtí analytici se domnívají, že vina ETA by posílila šance PP na znovuzvolení, protože by to bylo považováno za smrtelnou ránu teroristické organizace, kterou silná protiteroristická politika Aznarovy vlády přivedla k zoufalým činům. Na druhou stranu by byl útok islámských extremistů vnímán jako přímý důsledek angažovanosti Španělska v Iráku, nepopulární válce, kterou neschválil španělský parlament.
VyšetřováníEdit
Všechna zařízení byla pravděpodobně ukryta v batohu. Policie vyšetřovala hlášení o třech osobách v lyžařských maskách, které mezi 7:00 a 7:10 několikrát nastoupily a vystoupily z vlaku v Alcalá de Henares. Před nádražím v Alcalá de Henares byla nalezena zaparkovaná dodávka Renault Kangoo s rozbuškami, audiokazetami s verši z Koránu a mobilními telefony.
Šéf provincie TEDAX (odborníci španělské policie na zneškodňování bomb) 12. července 2004 prohlásil, že škody ve vlacích nemohl způsobit dynamit, ale nějaký typ vojenské výbušniny, například C3 nebo C4. Nejmenovaný zdroj z Aznarovy administrativy tvrdil, že výbušninou použitou při útocích byl titadin (používaný ETA a zachycený na cestě do Madridu 11 dní předtím).
V březnu 2007 šéf TEDAX prohlásil, že věděli, že nevybuchlá výbušnina nalezená v dodávce Kangoo byla Goma-2 ECO právě v den bombových útoků. Rovněž tvrdil, že „není možné znát“ složky výbušniny, která ve vlacích vybuchla – i když později tvrdil, že šlo o dynamit. Soudce Javier Gómez Bermúdez na tato tvrzení odpověděl: „Nerozumím“.
Zkoumání nevybuchlých náložíEdit
V rozhlasové zprávě byla zmíněna plastická trhavina s názvem „Special C“. Vláda však uvedla, že výbušnina nalezená v nevybuchlém zařízení, které bylo objeveno mezi zavazadly považovanými za ztracená zavazadla obětí, byla výbušnina španělské výroby Goma-2 ECO. Nevybuchlé zařízení obsahovalo 10 kg výbušniny a 1 kg hřebíků a šroubů, které byly kolem něj nabaleny jako střepiny. Po útocích však hlavní koroner tvrdil, že u žádné z obětí nebyly nalezeny žádné střepiny.
Goma-2 ECO nebyla nikdy předtím al-Káidou použita, ale výbušninu a modus operandi označil deník The Independent za obchodní značku ETA, ačkoli deník Daily Telegraph došel k opačnému závěru.
Dvě bomby, jedna ve stanici Atocha a druhá ve stanici El Pozo, číslo 11 a 12, byly odpáleny náhodně společností TEDAX. Podle provinčního šéfa TEDAXu deaktivované batohy obsahovaly nějaký jiný typ výbušniny. Třináctá bomba, která byla převezena na policejní stanici, obsahovala dynamit, ačkoli nevybuchla, protože jí chyběly dva dráty spojující výbušninu s rozbuškou. Tato bomba používala mobilní telefon (Mitsubishi Trium) jako časovač, který vyžadoval SIM kartu k aktivaci alarmu, a tím k odpálení. Analýza SIM karty umožnila policii zatknout údajného pachatele. V sobotu 13. března, kdy byli za útoky zatčeni tři Maročané a dva pákistánští muslimové, bylo potvrzeno, že útoky pocházejí od islámské skupiny. Pouze jedna z pěti osob (Maročan Jamal Zougam) zadržených toho dne byla nakonec trestně stíhána.
Civilní garda vypracovala rozsáhlý akční plán na monitorování záznamů odpovídajících použití zbraní a výbušnin. V období od března 2004 do listopadu 2004 bylo po celé zemi provedeno 166 000 kontrol. Bylo zjištěno přibližně 2 500 porušení předpisů a zabaveno přes 3 tuny výbušnin, 11 kilometrů zápalných šňůr a více než 15 000 rozbušek.
Sebevražda podezřelýchEdit
Dne 3. dubna 2004 v Leganés, jižním Madridu, zemřeli při zjevně sebevražedném výbuchu čtyři teroristé, kteří zabili jednoho policistu Grupo Especial de Operaciones (GEO) (španělská speciální policejní útočná jednotka) a jedenáct policistů zranili. Podle svědků a médií toho dne uprchlo pět až osm podezřelých osob.
Bezpečnostní složky provedly řízenou explozi podezřelého balíčku nalezeného poblíž stanice Atocha a následně deaktivovaly dvě neodpálená zařízení ve vlaku Téllez. Třetí nevybuchlé zařízení bylo později převezeno ze stanice El Pozo na policejní stanici ve Vallecas a stalo se hlavním důkazem pro vyšetřování. Zdá se, že bomba v El Pozu nevybuchla, protože alarm v mobilním telefonu, který sloužil k jejímu spuštění, byl nastaven s dvanáctihodinovým zpožděním.
Konspirační teorieEdit
Sekretáři Lidové strany (PP) a některá média, například deník El Mundo a rozhlasová stanice COPE, nadále podporují teorie, které útok spojují s rozsáhlým spiknutím s cílem odstavit vládní stranu od moci. Podporu spiknutí vyjádřilo také Asociación de Víctimas del Terrorismo (AVT), největší španělské sdružení obětí terorismu.
Tyto teorie spekulují o tom, že se na atentátech podílela ETA a příslušníci bezpečnostních složek a národních i zahraničních (marockých) tajných služeb. Obhájci tvrzení, že se ETA nějakou formou podílela na útocích z 11. března, potvrdili, že existují nepřímé důkazy spojující islámské extremisty se dvěma členy ETA, kteří byli zadrženi, když jedenáct dní před bombovými útoky na vlaky projížděli předměstím Madridu v dodávce obsahující 500 kg výbušnin. Madridský soudce Coro Cillán pokračuje v projednávání případů konspiračních teorií, včetně případu obviňujícího vládní představitele z toho, že nařídili sešrotování vybombardovaných vlakových vagonů s cílem zničit důkazy.
Politika invaze do IrákuEdit
Veřejnost se zdála být přesvědčena, že madridské bombové útoky byly důsledkem spojenectví Aznarovy vlády s USA a jejich invaze do Iráku. Teroristé, kteří stáli za útokem 11-M, byli díky výsledku voleb do jisté míry úspěšní. Před útokem vedla úřadující Lidová strana v průzkumech o 5 %. Předpokládá se, že nebýt teroristického útoku, Lidová strana by volby vyhrála. Socialistická strana vedená José Luisem Rodríguezem Zapaterem nakonec vyhrála volby o 5 %. Socialistická strana během své kampaně vyzývala ke stažení španělských vojáků z Iráku. Zapatero slíbil stažení španělských vojáků do 30. června 2004 a vojáci byli staženi o měsíc dříve, než se očekávalo. Dvacet osm procent voličů uvedlo, že bombardování ovlivnilo jejich názory a hlasování. Odhaduje se, že po bombových útocích v Madridu přešel 1 milion voličů k Socialistické straně. Tito voliči, kteří změnili svůj hlas, již nebyli ochotni podporovat postoj Lidové strany k válečné politice. Bombové útoky také ovlivnily účast 1 700 000 občanů, kteří původně volit neplánovali. Na druhou stranu teroristické útoky odradily od hlasování 300 000 lidí. Celkově došlo k čistému nárůstu volební účasti o 4 %.
ProcesEdit
Soudce Juan del Olmo shledal za útoky z 11. března vinnými „místní buňky islámských extremistů inspirované prostřednictvím internetu“, nikoliv Ozbrojenou islámskou skupinu nebo Marockou islámskou bojovou skupinu. Tyto místní buňky se skládají z obchodníků s hašišem marockého původu, vzdáleně napojených na již dopadenou buňku al-Káidy. Tyto skupiny nakoupily výbušniny (dynamit Goma-2 ECO) od nízko postavených zlodějů, policistů a informátorů Guardia Civil v Asturii za peníze z drobného obchodu s drogami.
Podle listu El Mundo „poznámky nalezené u marockého informátora ‚Cartagena‘ dokazují, že policie měla vůdce buňky odpovědné za útoky z 11. března pod dohledem“. Žádná z poznámek se však netýká přípravy jakéhokoli teroristického útoku.
Proces s 29 obžalovanými začal 15. února 2007. Podle listu El País „soud postupně rozmetal všechny konspirační teorie“ a prokázal, že jakákoli souvislost s bombovými útoky ETA nebo její účast na nich byla buď zavádějící, nebo nepodložená. Během procesu obžalovaní odvolali svá předchozí prohlášení a popřeli jakoukoli účast. Podle listu El Mundo zůstávají otázky „kdo, proč, kdy a kde plánoval útoky na madridské vlaky“ stále „nezodpovězeny“, protože údajní strůjci útoků byli zproštěni viny. El Mundo rovněž tvrdí, že španělská justice dospěla k „vědecky nepodloženým“ závěrům o druhu výbušnin použitých ve vlacích a že nebylo zjištěno žádné přímé spojení s al-Káidou, čímž „vyvrátila klíčový argument oficiální verze“. Antropolog Scott Atran označil madridský proces za „naprostou frašku“ a poukázal na skutečnost, že „neexistuje sebemenší důkaz o jakémkoli operativním spojení s al-Káidou“. Místo toho „drtivá většina v Evropě nemá s al-Káidou nic společného kromě vágního ideologického vztahu.“
Přestože proces v prvních měsících probíhal hladce, 14 z 29 obžalovaných zahájilo v květnu hladovku na protest proti údajně „nespravedlivé“ roli politických stran a médií v soudním řízení. Soudce Javier Gómez Bermúdez navzdory stávce odmítl proces přerušit a hladovkáři 21. května hladovku ukončili.
Poslední jednání v rámci procesu se konalo 2. července 2007, přepisy a videozáznamy z jednání jsou k vidění na stránkách datadiar.tv.
31. října 2007 vynesla španělská Audiencia Nacional rozsudky. Z 28 obžalovaných v procesu bylo 21 shledáno vinnými z celé řady obvinění od padělání až po vraždu. Dva z obžalovaných byli odsouzeni každý k více než 40 000 letům vězení.
.