Když čteme 1 Korintským, čteme doslova cizí poštu – v tomto případě dopis, který Pavel poslal v roce 55 n. l. „Boží církvi, která je v Korintu“ z Efezu (1 Kor 16,8), tedy několik let poté, co církev založil (viz Sk 18,1-17).
Korint byl městem strategicky umístěným na vysoké náhorní plošině na západním konci Korintského průlivu, čtyři míle širokého pásu pevniny, který spojoval řeckou pevninu s Peloponésem, velkým výběžkem pevniny vyčnívajícím do Středozemního moře. V Pavlově době kontrolovala obchod, který se odehrával jak na cestě, která tudy procházela, tak (zejména) po moři ve dvou námořních přístavech (jeden na severu, druhý na jihu). Bylo to prosperující hospodářské centrum, které obývali lidé z celého středomořského světa. Stejně jako přístavní města v dějinách mělo i toto město pověst neřestného města, a to do té míry, že pro něj někteří lidé vymysleli sloveso korinthiazesthai, což znamenalo „smilnit“. I když pověst může být přehnaná, je pravděpodobné, že Korint trpěl morálními problémy, které jsou charakteristické pro mnoho přístavních měst s velkým množstvím peněz a přechodným obyvatelstvem, z nichž mnozí byli daleko od domova.
Čtení pro tuto neděli obsahuje pozdrav (1,1-3) a poděkování (1,4-9) listu, což jsou standardní části starověkého dopisu. Má připravit stůl pro list, který má být výzvou pro církev v Korintu, aby žila věrně v kontextu města (a širší kultury), které ztěžovalo věrný život před Bohem. Dopis se skutečně zabývá celou řadou problémů, které trápily roztříštěnou Boží církev v Korintě. Rozdělení uvnitř společenství se projevovalo v mnoha konkrétních aspektech jeho života, například v příklonu k různým lidským vůdcům (viz 1,10-17), v rozdílném posuzování toho, co Pavel považoval za skandální sexuální chování jedné významné osoby v církvi (5,10-17):1-13), vzájemné žaloby členů církve u veřejných soudů (6,1-8), nerovné zacházení s lidmi s vyšším a nižším postavením při slavení společného jídla (11,17-22) a různé soudy o darech Ducha a praktikách při bohoslužbě společenství (12,1-14,40).
Na začátku listu, který se ukáže jako někdy obtížný a který je pro korintské posluchače hlubokou výzvou, připomíná Pavel církvi věci, které pro ni Bůh učinil. Za prvé, Bůh je povolal. Byli „posvěceni v Kristu Ježíši, povoláni za svaté“. Slova „posvěcení“ a „svatí“ (nebo „svatí“) jsou v řečtině příbuzná slova, obě odkazují na téma svatosti, které prostupuje celým Písmem. Být „svatý“ znamená být oddělen od světských věcí pro zvláštní, božský účel. Svatost je praktická a utváří všechny aspekty způsobu života „svatých“. V celém Starém zákoně si Bůh přeje, aby se Izrael odlišoval od okolních národů a aby se zapojil do praktik a umístil se do vyprávění, které tuto odlišnost vyznačuje. Stejně je tomu i v Novém zákoně, v němž je církev povolána k tomu, aby se odlišovala od kultury, která nás obklopuje. Později v úryvku Pavel poznamenává, že církev v Korintu je povolána nejen „ven“ ze světa, ale také „do“ společenství: byli „povoláni do společenství syna, Ježíše Krista, našeho Pána“ (1,9). Zdá se, že věrnost je týmový sport, který vyžaduje jednotu církve.
Korinťané byli nejen povoláni ke svatosti a společenství, ale byli pro tento úkol také nadmíru vybaveni. Byla jim dána Boží milost (1,4). Byli obohaceni v Kristu (1,5). Bylo mezi nimi posíleno Kristovo svědectví (1,6). Nechybí jim duchovní dary (1,7, což je ironické tvrzení vzhledem k problémům, na které Pavel poukazuje v jejich zkušenosti s dary ve 12. kapitole). Jak je vidět i při zběžném čtení 1. listu Korintským, být oddělený pro Boha a vůči sobě navzájem bylo a je pro Korinťany obtížné. Bůh jim však dal k těmto cílům prostředky. A Pavel od nich očekává, že tyto prostředky budou používat.
Závěrečnou důležitou částí této pasáže je kontext, v němž má povolání i vybavení Korinťanů smysl: je to kontext eschatologický. To je smysl veršů 1,7.8, v nichž Pavel poznamenává, že „(dychtivě) očekávají zjevení našeho Pána Ježíše Krista“ a že Bůh „posílí až do konce, aby byli bezúhonní v den Pána Ježíše Krista“. Pavel se domnívá, že společný život církve v Korintu má smysl zejména tehdy, když je vnímán jako směřující k eschatologické přítomnosti Krista, a že tato eschatologická naděje má pro církev etické důsledky. Ve světle blížícího se dne Pána Ježíše Krista je Bůh posiluje a pomáhá jim, aby byli bezúhonní.
Trik v tom, jak číst cizí poštu – v tomto případě poštu Korinťanů-prospěšných – spočívá v tom, že nacházíme styčné body mezi sebou a těmito lidmi na vzdáleném místě a v dávné době. Navzdory zjevným bodům diskontinuity mezi námi a jimi (např. čas, vzdálenost, kultura atd.) existuje mnoho bodů kontinuity. Církev v naší době (nebo v našem městě), stejně jako ta v Korintu, byla povolána Bohem. Stejně jako Korinťané jsme byli nadmíru vybaveni pro věrný život. Stejně jako Korinťané žijeme uprostřed kultury, která z věrnosti činí morální a intelektuální výzvu. Stejně jako Korinťané jsme (nebo bychom měli být) oddáni pravdě a život utvářející moci evangelia Ježíše Krista, které náš život ve světě zasazuje do kontextu, jenž pomáhá věrnému životu dávat smysl. A my, stejně jako Korinťané (povzdech!), běžně nesplňujeme očekávání evangelia a potřebujeme být povoláni k většímu a obtížnějšímu (a možná i kreativnějšímu) věrnému životu.
Dnešní úryvek je plný naděje, zdůrazňuje Boží povolání a zaopatření a předpokládá, že je skutečně možné žít posvěcený život uprostřed neposvěcené kultury. Je to dobré poselství pro období Zjevení Páně, v němž křesťané slaví zjevení Krista světu.
.