02.03.2020
Skladatel muzikálu „Mack the Knife“ napsal ohromující množství hudby. Ústředním bodem současné weillovské renesance je festival v Dessau, který se letos zaměřil na skladatelovu kategoriím se vymykající všestrannost.
„Každé dílo bylo novým modelem, novým tvarem, novým řešením dramatických problémů,“ napsal skladatel Virgil Thomson v nekrologu Kurta Weilla, který zemřel na infarkt v roce 1950 krátce po svých padesátých narozeninách.
Thompsonova slova vypovídají o dvou charakteristikách Kurta Weilla: jeho mnohosti stylů a touze po inovacích. Skladatel opery The Threepenny Opera napsal vedle děl zavedených žánrů: houslového koncertu, uměleckých písní, komorní hudby a mnoha dalších, také rozhlasovou kantátu, operu pro lidovou hudbu a školní operu.
Osmadvacátý ročník festivalu Kurt Weill Fest v Dessau, jeho rodném městě, oslavuje od 28. února do 15. března rozmanitost jeho hudby na 53 akcích. Jeho motto „Co jsou hranice?“ poukazuje na Weillovu nucenou emigraci z Německa v roce 1933, ale také na hranice překračující charakter jeho děl.
Čtěte více:
Kantorův syn a skladatel muzikálů
Weill patří mezi umělce, kteří se ve světě těší většímu postavení než v zemi svého narození.
Kurt Julian Weill se narodil 2. března 1900 jako syn kantora v synagoze v Dessau a skladatelskému řemeslu se učil v Berlíně u renesančního hudebního skladatele Ferruccia Busoniho.
Kurt Weill spolu s autorem Bertoltem Brechtem vytvořil v bouřlivých dvacátých letech mistrovská díla jako Třígrošová opera nebo Vzestup a pád města Mahagonny.
V roce 1933 odešel židovský skladatel do exilu, nejprve do Paříže a později se svou ženou, zpěvačkou Lotte Lenyou, do New Yorku a stal se naturalizovaným občanem.
Weillova touha asimilovat se do americké společnosti byla naprostá; odmítal mluvit německy i se svou ženou. Brzy se prosadil jako úspěšný skladatel na Broadwayi a je zdrojem melodií jako „Mack the Knife“ a „September Song“, které znají i lidé, kteří neumějí autora pojmenovat.
Prodat se na Broadway?
Filozof a muzikolog Theodor W. Adorno sice uznával Weillovy úspěchy během jeho druhé kariéry jako skladatele broadwayských muzikálů jako Pouliční scéna, Dáma v temnotách a Jeden dotek Venuše, ale zároveň kritizoval nedostatek autenticity ve Weillově pozdní tvorbě a tvrdil, že se Weill odtrhl od svých kořenů, obětoval svou autonomní kreativitu podbízení se vkusu publika a v podstatě se zaprodal americké divadelní mašinérii. „Měnil styly častěji než země,“ napsal jeden z prvních životopisců – a nebylo to myšleno jako kompliment.
Byl to právě jeho úspěch v nové vlasti, který z Kurta Weilla v poválečných letech udělal sporný bod ve Starém světě, kde vládla avantgarda vážné hudby – největší myslitelný protiklad muzikálu. To platilo zejména v Německu, kde byl rozdíl mezi vážnou a zábavnou hudbou trvalý a hierarchický.
Renesance Kurta Weilla
Dnes, 120 let po jeho narození a 70 let po jeho smrti, se situace změnila. „Myslím, že dochází k weillovskému vzestupu,“ řekl DW Jan Henric Bogen, ředitel festivalu Kurt Weill Fest v Dessau. „Jeho americká díla se stále častěji inscenují i v Německu. Díla jako Street Scene a Der Silbersee jsou opět aktuální.“
Jedno z vysvětlení této obnovené popularity se týká: „Díla vznikala za okolností, které se dnes opakují. Pozorujeme vzestup nacionalismu a populismu – a z těchto důvodů se dnes můžeme s díly Kurta Weilla silněji identifikovat,“ vysvětlil Bogen.
Historie se neopakuje, ale rýmuje se, říká se. Weill začlenil swing a rytmus americké taneční hudby v bouřlivých dvacátých letech do svých dřívějších děl v Německu a po emigraci si tuto zkušenost vzal s sebou – nejenže znovuobjevil sám sebe, ale trvale ovlivnil i Broadway. „Přizpůsobil se okolnostem, ale v tom nejpozitivnějším smyslu,“ říká Jan Henric Bogen, „a našel v nich nové zdroje inspirace. Proto je dnes tak zajímavý.“
Píše pro současnost
„Pokud jde o mě, píšu pro dnešek. Psaní pro potomstvo je mi ukradené,“ napsal skladatel.
Přesto je potomstvo Kurtem Weillem fascinováno.
Povzbuzením festivalu nesoucího jeho jméno byl celovečerní galavečer, na němž mimo jiné vystoupil hvězdný tenorista Rolando Villazon a zazněla celá řada Weillových děl z doby jeho působení v Německu, Paříži a New Yorku.
Tři víkendy poté jej uzavře vystoupení orchestru Moka Efti, který tvoří hudbu ve stylu bouřlivých dvacátých let – také pro úspěšný televizní seriál Babylon Berlin.
Festival se bude zabývat také tématem hranic a jejich překračování, a to prostřednictvím tak rozmanitých akcí, jako je čtení afghánských básnířek, opereta v jidiš a propracované inscenace Weill-Brechtovy klasiky The Threepenny Opera a Vzestup a pád města Mahagonny.
Hledání pravdy, svobody a spravedlnosti
V roce 1936 skladatel napsal: „Jeviště má dnes důvod k existenci jen tehdy, usiluje-li o vzácnější úroveň pravdy.“
V roce 1936 skladatel napsal: „Jeviště má dnes důvod k existenci jen tehdy, usiluje-li o vzácnější úroveň pravdy“. To pomáhá vysvětlit trvalou popularitu Kurta Weilla, protože to poukazuje na „klasickou“ povahu jeho umění v obecném slova smyslu. Stejně jako tento často citovaný výrok: „Nikdy jsem neuznával rozdíl mezi ‚vážnou‘ a ‚lehkou‘ hudbou. Existuje pouze dobrá a špatná hudba.“
Další citát amerického vlastence, který podporoval tažení proti Německu za druhé světové války, by nemohl být vzdálenější rétorice současné americké vlády:
Rick Fulker: „Ti, kdo sem přicházejí hledat svobodu, spravedlnost, příležitosti a lidskou důstojnost, které postrádají ve svých vlastních zemích, jsou Američany už předtím, než sem přijdou.“