Nejdůležitější část kostarické historie
Dosažení nezávislosti Kostariky bylo jednou z nejdůležitějších událostí v její krátké historii. Na rozdíl od mnoha svých sousedů to však Ticos dokázali bez krveprolití a revoluce. I když je to jistě požehnání, neznamená to, že šlo o jednoduchý proces. Svou svobodu si totiž museli vybojovat ne jednou, ale hned dvakrát!“
Svoboda pro Španělsko
Do této chvíle byla většina kontinentální Ameriky na jih od Spojených států součástí španělského impéria. Z bohatství vytvořeného prací latinskoamerických obyvatel mělo prospěch z velké části pouze Španělské království. Nejinak tomu bylo i v případě Kostariky, která byla součástí místokrálovství Nové Španělsko, rozsáhlého území, jež zahrnovalo celou Střední Ameriku a Mexiko.
Postupem času se obyvatelé Latinské Ameriky tohoto uspořádání nabažili. Hlasy volající po změně byly stále hlasitější. Teprve v roce 1808 však měla španělská Amerika dostat šanci se osvobodit. V tomto roce vtrhl do Španělska francouzský generál Napoleon Bonaparte a sesadil tamní vládnoucí rodinu. Tady to všechno začalo. Celá Latinská Amerika se vzbouřila proti Španělsku a volání po nezávislosti vyvolalo dominový efekt na celém kontinentu. To dalo Latinské Americe příležitost ke vzpouře a v celém regionu vznikla hnutí za nezávislost.
Jak získala Kostarika nezávislost?
Byl to dlouhý a těžce vybojovaný boj, ale nakonec se většina španělských kolonií osvobodila. Jako součást Nového Španělska byla pro nezávislost Kostariky nejdůležitější mexická válka. Naštěstí pro Kostaričany byla tato provincie nejvzdálenější částí Nového Španělska. Boje se jich přímo nedotýkaly a vyhnuli se násilnostem, které sužovaly místa jako Mexiko a Peru. Dne 15. září 1821 se celá Střední Amerika oficiálně vymanila ze španělské nadvlády a poprvé ve své historii získala nezávislost. Díky své odlehlosti a tehdejšímu nedostatku technologií se Ticos o své nezávislosti dozvěděli až o více než měsíc později. Rozhodnutí padlo v Guatemale a trvalo několik týdnů, než se zpráva dostala až do Kostariky. Když však zpráva konečně dorazila, setkala se s velkou oslavou. Dodnes se 15. září slaví jako den nezávislosti Kostariky. Toto datum sdílí s Nikaraguou, Hondurasem, Salvadorem a Guatemalou.
Oslavy Dne nezávislosti
Každý rok země na tento den uzavře své podniky, aby se mohla soustředit na vlastenecké oslavy. Každé město má svou jedinou pouliční slavnost, jejíž hlavní náplň tvoří průvody. Všude, kam se podíváte, uvidíte lidi v tradičních krojích, stejně jako lidovou hudbu a kostarické kulinářské pochoutky. O několik dní dříve je v Guatemale zapálena pochodeň, která se vydává na cestu Střední Amerikou. Jedná se o rekonstrukci toho, jak se zpráva o nezávislosti dostávala do jednotlivých zemí, a vyvrcholí 15. června příchodem do kostarického města Cartago. Vrcholem dne je vztyčení vlajky a zpěv národní hymny, ale poté oslava pokračuje až do pozdních nočních hodin.
Kostarické výročí nezávislosti druhé
Když Střední Amerika získala svobodu od Španělů, musela nyní vyřešit, jak chce sama vládnout. Věci se poněkud zamotaly a vzplály nálady, protože každý měl jiné představy o tom, jak by to měl udělat. Země, které známe dnes, v té době ještě neexistovaly. Namísto toho byla území spravována rozsáhlými místokrálovstvími, která zahrnovala velmi odlišné skupiny obyvatel. Vedly se velké debaty o tom, zda tyto státy zůstanou zachovány, nebo se rozpadnou na menší celky. Pokud by se měly rozpadnout, nebylo jasné, jak by to měly udělat, protože neexistovaly žádné existující hranice, které by bylo možné použít.
Kosta Rica byla součástí místokrálovství Nové Španělsko, které sahalo až k severní hranici Mexika. Celá Střední Amerika vyhlásila nezávislost společně. Názory na to, zda je nejlepší držet se pohromadě, se lišily. Formálně se spojily s Mexikem, ale nezávislost si vybojovaly samostatně. Vzhledem ke společné historii se Střední Amerika a Mexiko nakrátko opět spojily, ale již po dvou letech se od svého severního souseda opět oddělily.
Zbylé země vytvořily Federativní republiku Střední Amerika, a tak Kostarika sice byla nezávislá na Španělsku, ale nebyla suverénním státem. Republika byla řízena z Guatemaly (a později ze Salvadoru) a každá z dnešních zemí se stala státem. V rámci Kostariky tato politická situace vyvolala velké rozpory, přičemž někteří podporovali sjednocení a jiní byli pro nezávislost.
Jen o několik let později byla nezávislost Kostariky ohrožena, když se William Walker a jeho armáda pokusili dobýt Kostariku vpádem přes Guanacaste. Vypukla občanská válka a armáda Williama Walkera byla v bitvě u Rivasu zatlačena zpět do Nikaraguy. Právě zde postupoval Juan Santamaría a dokázal zapálit barikády nepřítele. Díky tomu se Kostaričanům podařilo bitvu vyhrát a Juan Santamaría je nyní součástí kostarické kultury jako oslavovaný národní hrdina.
Rozdíly mezi zeměmi
Rozdíly se odrážely v celé Střední Americe a oba tábory se vyvíjely souběžně s existující debatou mezi liberály a konzervativci. Liberálové podporovali sjednocení a konzervativci chtěli nezávislost.
Prezidentem republiky byl po většinu její existence Hondurasan Francisco Morazan. Silně podporoval sjednocení a vedl v jeho prospěch kampaň po celé Střední Americe. Po celé Střední Americe však čelil silné opozici a situace se vyhrotila v roce 1838, kdy Nikaragua vyhlásila nezávislost. Kostarika a Honduras následovaly jejich příkladu a republika se rozpadla. Kostarika se nakonec stala plně nezávislým státem a zůstala jím dodnes.
V Kostarice probíhal vlastní boj mezi radikály a konzervativci. Cartago spolu s Herediou upřednostňovali imperiální zájmy a chtěli se připojit k Mexiku. San José jako radikální rebel požadoval plnou nezávislost a nakonec spor vyhrál a stal se navíc novým hlavním městem Kostariky.
Důsledky – cesta k demokracii
V následujících desetiletích došlo k několika pokusům o sjednocení středoamerických zemí. Ty vždy skončily neúspěchem a během jednoho z nich byl Morazan při pokusu o znovudobytí země zabit. Kostarika je ze středoamerických zemí nejsamostatnější. Také je zuřivě hrdá na svůj nezávislý status a na oběti, které pro jeho dosažení přinesla.
V roce 1948 totiž José Figueres Ferrer vedl povstání v důsledku sporných prezidentských voleb. Zemřelo při něm více než 2 000 lidí. Občanská válka trvající 44 dní byla nejkrvavější událostí v novodobých kostarických dějinách. Nová ústava zaručující svobodné volby se všeobecným volebním právem a zrušení kostarické armády. Figueres se stal národním hrdinou a v roce 1953 vyhrál první volby podle nové ústavy. Od té doby je Kostarika jednou z mála demokratických zemí, která funguje bez stálé armády, za což je dodnes obdivována. Národ zná 16 po sobě jdoucích prezidentských voleb, přičemž poslední se konaly v roce 2018. Dnes se do kostarických zpráv dostává stále více volání po reformách. Vláda pomalu podniká další kroky ke zlepšení stavu lidských práv.