Jakkoli málo toho víte o historii medicíny, pravděpodobně víte, že lékaři předepisovali dost podivné způsoby léčby. Po staletí byli proslulí tím, že se spoléhali na krvácení, což byl lék založený na prastaré představě, že některé nemoci jsou způsobeny nadbytkem krve. Pijavice, hojně používané po stovky let, odstraňovaly pouze lžičku krve při jedné aplikaci, ale lékaři někdy přistupovali k drastičtějším opatřením. Otevřením žíly (obvykle na paži) mohli odstranit několik litrů najednou, pokud to považovali za nutné.
Lékárna: interiér. Akvarel Lucy Pierce.
Tento soubor pochází z webových stránek Wellcome Images, které provozuje Wellcome Trust, celosvětová charitativní nadace se sídlem ve Spojeném království. Licence Creative Commons Attribution 4.0 International.
Pokud jste měli to štěstí, že jste unikli důkladnému vykrvácení, ani užívání léků často nebylo příliš zábavné. Mezi běžně předepisované léky patřily vysoce toxické sloučeniny rtuti a arzenu, přičemž základem lékárničky byly i přírodní jedy, jako bolehlav a smrtící nočník. Svazek Pharmacopoeia Londinensis, poprvé vydaný v roce 1618, nabízí fascinující a podrobný pohled na to, co se v Anglii sedmnáctého století považovalo za „léčivé“. Jde o obsáhlý seznam léků, které lékaři běžně předepisovali, a všechny je proto museli mít londýnští lékárníci na skladě. Jednalo se o různé druhy léků, od bylin a ovoce až po minerály a četné živočišné produkty.
Farmakopej je dnes poměrně neobvyklým čtením, protože mnohé z „léků“, které uvádí, nejsou zdaleka příjemné. Patří mezi ně pět druhů moči a čtrnáct druhů krve, stejně jako sliny, pot a tuk různých zvířat – ach ano, a „lejno husí, psí, kozí, holubí, kamenného koně, slepičí, vlaštovčí, mužské, ženské, myší, paví, vepřové a jalovičí“. Dokážete si představit, jak musel vonět průměrný apatykářský krámek?“
Apatykářský krámek v 16. století, dobová rytá ilustrace. Magasin Pittoresque 1880.
Dalšími předměty, které jste mohli v provozovně najít, byly penisy jelenů a býků, žabí plíce, kastrované kočky, mravenci a mnohonožky. Snad nejbizarnějšími předměty byly odhozené svorky na nehty (používaly se k vyvolání zvracení), lebky těch, kteří zemřeli násilnou smrtí (léčba epilepsie), a napudrovaná mumie. A ano, to znamená egyptské mumio, které se předepisovalo na různé stavy včetně astmatu, tuberkulózy a modřin. Londýnský lékárník John Quincy například doporučoval léčit pohmožděniny práškem, jehož složky obsahovaly arménský jíl, rebarboru a mumii – sehnat ho bylo poněkud obtížnější než dnes tubu ibuprofenového gelu.
Některé z těchto položek muselo být strašlivě obtížné sehnat. Slepičí vejce a volská stehna představovaly jen malé potíže, ale kde proboha měl apatykář v Londýně sedmnáctého století shánět pravidelné zásoby lvího tuku, nosorožčího rohu nebo vlaštovčího mozku? Překvapivě bylo snadno k dostání mumio, pokud jste znali lidi, kterých jste se měli zeptat: opravdu dobré zboží se pravidelně dováželo z Egypta – ačkoli levnou napodobeninu bylo možné připravit doma namočením kusu masa do alkoholu a vyuzením jako šunku. Bylo to stejně účinné jako pravé a jako náplň do sendvičů mnohem chutnější.
Lékárník sedí ve svém krámku a třídí materia medica, obklopen potřebami své profese. Rytina Dr. Rocka, asi 1750, podle W. Shakespeara.
Tento soubor pochází z webových stránek Wellcome Images, které provozuje Wellcome Trust, celosvětová charitativní nadace se sídlem ve Spojeném království. Licence Creative Commons Attribution 4.0 International.
Tolik k raně novověké lékárně, ale co pohotovostní péče? Některé z nabízených léčebných postupů pro kriticky nemocné pacienty byly, pokud vůbec, ještě neobvyklejší. Jednoho letního večera roku 1702 si hrabě z Kentu užíval v Tunbridge Wells hru v kuželky, když upadl do bezvědomí. Naštěstí byl poblíž významný londýnský lékař Charles Goodall, který se na místo dostavil během několika minut. Našel hraběte ležet na zemi, zřejmě mrtvého, „bez pulsu a dechu, jen s jedním nebo dvěma malými chrastěními v krku, se zavřenýma očima“. Příznaky byly zlověstné, ale lékař ve snaze zachránit svého pacienta neponechal nic náhodě.
Nejprve hraběti pustil krev a odebral mu z paže něco přes půl litru krve. Pak mu do nosních dírek strčil šňupací tabák a do hrdla nalil antimoniové víno, jedovatý odvar, který měl vyvolat zvracení. Lékařův plán, na tehdejší dobu ortodoxní, byl šokovat hraběte zpět k životu vyvoláním extrémní reakce: kýchnutím, kašlem nebo zvracením.
Tato opatření byla neúspěšná, a tak byl nešťastný pacient odnesen dovnitř a bylo mu odebráno ještě více krve. Poté mu byla oholena hlava a na ni přiložen puchýř – náplast potřená drsnou žíravinou. Mělo to vyvolat tvorbu puchýřů a vytlačit tak z vévodova těla veškeré toxiny. Poté mu vynalézavý medik podal několik lžic rakytníkového sirupu, který měl vyprázdnit střeva. To už se to rozkřiklo a v místnosti se objevilo několik dalších lékařů. Jeden z nich navrhl, že je čas zkusit něco extrémnějšího, a tak byla poslána pánev, která se rozžhavila v ohni a pak se přiložila rozpálená na hraběcí hlavu. To nevyvolalo sebemenší reakci, což vedlo několik přítomných k závěru, že jejich pacient je již mrtvý – a pravděpodobně měli pravdu.
Doktor Goodall se však stále nehodlal vzdát. Na žádost hraběcí dcery bylo jeho tělo v bezvědomí přeneseno do jeho vlastní komnaty a uloženo do teplé postele. Lékaři pak nařídili, aby mu byl do konečníku vháněn tabákový kouř. Může to znít výstředně, ale tato technika – známá jako holandská fumigace – byla obecně považována za nejúčinnější prostředek nouzové resuscitace. Tentokrát to však nebylo nic platné. Lékaři, kteří si uvědomovali, že jejich úkol je pravděpodobně beznadějný, se pokusili o poslední věc. Kolem hraběcího břicha omotali střeva čerstvě zabité ovce – zoufalý a veskrze nepříjemný pokus o zahřátí.
Vše se ukázalo jako marné a lékaři nakonec přiznali porážku. „Tak padl tento velký a vznešený peer, velmi oplakávaný všemi, kdo znali jeho lordstvo,“ napsal doktor Goodall v dopise svému příteli. Je pravděpodobné, že hrabě zemřel během několika minut po kolapsu, pravděpodobně na infarkt nebo mrtvici. Ale v roce 1702, sto let před vynálezem stetoskopu, bylo prakticky nemožné si být jistý, že se pacientovi zastavilo srdce – takže oživovací pokusy často pokračovaly, dokud nebylo pochyb o tom, že je skutečně mrtvý.
Je zajímavé, jak moc se medicína během osmnáctého století změnila: do roku 1800 prakticky všechny podivné léky, které jsem zmínil, přestaly být používány. Lékaři začali předepisovat spíše látky, které dnes uznáváme jako léčivé, než jezevčí sádlo nebo králičí tlapky – a nápad vyfouknout pacientovi kouř do zadku už měl jistě své dny za sebou.
Thomas Morris pracoval sedmnáct let pro BBC, kde připravoval pořady pro Radio 4 a Radio 3. V roce 1886 se stal ředitelem BBC. Pět let byl producentem pořadu In Our Time, předtím pracoval na pořadech Front Row, Open Book a The Film Programme. Jeho volná žurnalistika se objevila v publikacích jako The Times, The Lancet a The Cricketer. V roce 2015 získal cenu Royal Society of Literature Jerwood Award za literaturu faktu. Žije v Londýně.
Jeho zábavná kniha „Záhada vybuchujících zubů a jiné kuriozity z dějin medicíny“ sleduje vývoj moderní medicíny prostřednictvím bizarních kazuistik. K zakoupení již nyní.
.