Vyhledávání pozornosti?
To je hlavní potíž, se kterou se potýká mnoho lidí, kteří se sebepoškozují. Být vnímán jako „vyhledávající pozornost“ je bolestivé a daleko od pravdy. Pokud by snaha o upoutání pozornosti byla skutečně největší motivací pro někoho, kdo se potýká se sebepoškozováním, zdaleka to není nejúčinnější způsob, jak jí dosáhnout. Sebepoškozování může být pro někoho způsobem, jak sdělit, že je v emocionální tísni nebo že je pro něj život obtížně zvládnutelný, ale existuje obrovské množství způsobů, jak „získat pozornost“, které nezahrnují způsobování bolesti sobě nebo ubližování svému okolí. Sebepoškozování je o vyjádření, ne o pozornosti.
I kdyby šlo o pozornost, co je pro daného člověka tak hrozného, že se sebepoškozování stalo nejlepším způsobem, jak na sebe upozornit? Možná bychom měli přestat vnímat „snahu o upoutání pozornosti“ jako něco negativního a skutečně přijmout fakt, že každý z nás občas potřebuje a užívá si pozornost toho či onoho druhu. Pozornost spočívá ve spojení s ostatními a v pocitu, že na nás záleží – to samo o sobě není negativní.
Lidé, kteří se potýkají se sebepoškozováním, jsou také obviňováni z toho, že manipulují s ostatními, zejména s odborníky. Ve skutečnosti málo lidí navštěvuje oddělení A&E a ještě méně jich mluví se svým praktickým lékařem. Sebepoškozování je v podstatě velmi soukromé chování a mnoho lidí prožije několik měsíců – nebo dokonce let – než se na to „přijde“ nebo než se odváží se svěřit. Mnoho lidí, kteří si ubližují, to dělá na místech svého těla, která pravděpodobně nikdo neuvidí. Je pravda, že někteří lidé mohou své sebepoškozování využívat manipulativním způsobem, aby ovládli vztahy nebo se dožadovali služeb, ale toto chování je třeba vnímat v kontextu širších potíží, a ne ho zavrhovat.
Vnímání jako někoho, kdo hledá pozornost – v negativním smyslu těchto slov – jen ztíží lidem vyhledání pomoci, kterou potřebují, aby přestali škodit. Místo toho posilujme poselství, že na nich záleží a že existují lidé, kteří jsou ochotni jim naslouchat.