Ten moment, kdy o všem pochybujete: Je tohle moje krize středního věku?

Právě teď, když to píšu, mám moment, kdy o všem pochybuju. A tím myslím všechno – svůj život. Ne v tom super temném smyslu, že život nestojí za to žít, ale v tom smyslu, co to sakra dělám se svým životem.

Máte někdy takové chvíle?

Moje přicházejí zhruba každých 18-24 měsíců. Není to přesný cyklus, ale je to cyklus. A tenhle se zdá být o něco intenzivnější než ty ostatní.

Je to moje krize středního věku?“

Kdyby se někdo právě v této chvíli podíval na můj život z dálky, pokorně, měl by důvod být ohromen. Mám neuvěřitelného životního partnera, který je jedním z nejskvělejších lidí, jaké kdy potkáte. Vlastním dva velmi úspěšné podniky, které mi zajišťují finanční pohodlí. Moje práce mě často velmi naplňuje, pracuji s úžasnými spolupracovníky a klienty, kteří mi dávají pocit, že můj přínos je cenný.

Bydlím v krásném bytě v krásné čtvrti s nádherným výhledem na newyorské panorama. Mám úžasné přátele, kteří se o mě starají, podporují mě a je s nimi legrace. Mám dobré zdraví a mnoho lidí kolem mě se má dobře a daří se jim. Navíc mám celou řadu dalších privilegií, která mě upřímně řečeno řadí mezi lidi, u nichž se předpokládá, že si na svůj život nikdy nebudou stěžovat.

To všechno je pravda. Ale je fakt, že posledních pár měsíců jsem byl neuvěřitelně nespokojený. A nemůžu si pomoct, stydím se za to, že jsem nespokojená.

Když se mi v životě všechno daří, co sakra dělám, že jsem nešťastná?“

Vděčnost mi někdy připadá jako nástroj, který chci použít, ale je zamčený v truhle s pokladem, kterou najdu jen tak, že rozluštím nějakou starodávnou vykopávku ve stylu Indiana Jonese.

V mé mysli se stále dokola přehrává film o neustálém zpochybňování, posuzování a bezcílnosti, v němž se ptám sám sebe…

Co sakra dělám v New Yorku? Tohle místo je hlučné a špinavé a hlavně nepříjemné. Kdybych už nikdy nemusel jezdit tím zatraceným metrem, byl bych tak šťastný.

Co dělám, když vedu fitness společnost? Vždyť já ani nerad cvičím. To jsem ale podvodník.

Jakým právem koučuji ostatní vedoucí a majitele firem? Opravdu to chci dělat po zbytek života? Jsem v tom vůbec dobrý?“

Jaký je cíl celé téhle práce? Opravdu tím někoho nebo něco ovlivním?“

Poté se můj mozek při řešení problémů obrací k otázkám, co kdyby, po nichž následuje ještě více soudů…

A co kdybychom se sebrali a přestěhovali se někam jinam? Uf, kdo by chtěl mít samé nové přátele? To zní vyčerpávající.

Co kdybych se vrátila do školy na něco úplně jiného? Třeba jít na cukrářskou školu nebo se stát psycholožkou. OMG, to zní taky vyčerpávající. A drahé! Právě jsem splatila dluh za školu, opravdu chci další?“

Co kdybych opravdu pracovala na podnikatelském plánu, který mě nadchne? Nejsem jen trochu vyhořelá? Mám pocit, že už jsem to udělala. K čemu mi bude další plánování?“

Cyklus pokračuje v nekonečné smyčce pochybností o sobě samém, které vedou ke studu a odsuzování, což vede k dalším pocitům nebo bezcílnosti a pochybnostem o sobě samém.

Vyveďte mě někdo z toho šíleného kolotoče z pekla. Ale v danou chvíli je těžké (často nemožné) se z pocitu neklidu jednoduše racionálně vymanit. Navíc nejsem člověk, který by to jednoduše nechal jen tak plynout, ono se to vyřeší samo. Ne. To není můj styl.

Taky intelektuálně vím, že je skvělá vlastnost umět o všem ve svém životě pochybovat. Usilovat o to, aby věci byly lepší, a natahovat se, abych dosáhl větších a větších věcí, je jedna z mých nejlepších vlastností. A to není vůbec užitečná informace, když sedím přímo v bahně pochybností o sobě a nejistoty.

Takže co mám dělat?“

Přímo řečeno, v tuto chvíli si nejsem jistý, jak se z toho vyhrabat.

Částečně to píšu jako deník, který mi má pomoci zpracovat mé myšlenky a pocity – upřímně řečeno si ani nejsem jistý, jestli se o to podělím veřejně, nebo ne. A další část mého já to chtěla napsat, protože jsem chtěla, aby ostatní lidé věděli, že nejste sami, pokud jste zažili něco podobného.

Všichni procházíme obdobími, kdy na povrchu všechno vypadá skvěle, ale je tu bouřlivý spodní proud, který se nás násilně snaží stáhnout pod vodu. Přesně tam se teď nacházím a řeknu vám, že ten proud je silný.

V takových chvílích se ptám sám sebe,co bych řekl někomu jinému, kdo by za mnou v této situaci přišel? Koneckonců se živím tím, že pomáhám lidem překonávat osobní a profesní výzvy.

Nejprve bych řekla, abyste si udělali čas na to, abyste byli se svými pocity. Posaďte se s nimi a možná si napište nějaký deník, abyste zjistili, co vás napadne. (Super. Teď to dělám. Šach!)

Moje druhá rada by asi byla, že podle mých zkušeností může být užitečné dostat se ze své hlavy do rozhovoru s jinými lidmi. Také bych řekl, že konání (dělání něčeho, čehokoli) vás naučí víc než pouhé přemýšlení o tom.

Dobře, takže když si vezmu svou vlastní radu, jakými způsoby se mohu dostat z vlastní hlavy do rozhovorů s ostatními a začít jednat?

Udělejme brainstorming. Mohl bych…

1. Naplánovat si schůzky na kávu se třemi nejlepšími přáteli a mluvit o tom.
2. Promluvit si s koučem nebo terapeutem.
3. Najít si osobní výjezdní zasedání, které by bylo zaměřené na sebepoznání.
4. Naplánovat pracovní výjezdní zasedání, kde bych prozkoumala vizi své budoucí práce.
5. Uspořádat večírek věnovaný krizi středního věku. (Haha. Tohle je jen brainstorming. Všechny nápady jsou vítány!)
6. Najít terapeutickou nebo poradenskou skupinu.
7. Zapsat se, abych se naučila něco nového, co je mimo mou komfortní zónu.
8. Najmout si kariérního poradce, který by mi pomohl analyzovat mé vášně a dovednosti.
9. Udělat průzkum mezi svými nejbližšími přáteli a kolegy, abych zjistil, v čem jsem podle nich nejlepší.
10. Sestavit si seznam věcí, které chci v životě zažít nebo dosáhnout.

To mi připadá jako dobré možnosti. Je to docela dobrý a produktivní pocit, že jsem si ten seznam udělal. ?

Teď co? Jak si mám vybrat, kterou akci (nebo akce) podniknu?“

No, do prdele. Já nevím. Co bych měl říct někomu jinému, aby udělal?

Nejspíš bych se zeptal: Který z těchto možných akčních kroků u vás vyvolává emocionální reakci? Které z nich tě rozpalují nebo ti způsobují motýly?“

Líbí se mi číslo 1 (schůzky s přáteli u kávy), protože bych se cítila skvěle, kdybych o tom mohla mluvit s lidmi, kterým důvěřuji a kterých si vážím. Cítím se při tom hřejivě a útulně.

Líbí se mi č. 4 (pracovní výjezdní zasedání k prozkoumání budoucí pracovní vize), protože mi opravdu tlačí na nervy, že můj budoucí pracovní život se zdá být nejasný.

A líbí se mi č. 5 (večeře s krizí středního věku), protože mě rozesmála a připadá mi absurdní.

Tak, teď jsem vyzbrojena třemi akčními kroky, které se mnou opravdu rezonují. Jsem přehnaně cílevědomá, takže se chci zavázat, že je budu plnit všechny.

Je to příliš? Jsou to cíle typu S.M.A.R.T.?“

Cítím potřebu podniknout nějaké drastické kroky, takže se klidně pustím do všech tří cílů. A připadají mi docela SMART. Každý z nich mi připadá specifický, měřitelný, dosažitelný, relevantní a časově ohraničený. Jejda, to poslední už tak úplně ne. Jaký je rozumný časový rámec pro to, abych tyto kroky podnikl?“

Zavazuji se, že do konce tohoto měsíce podniknu kroky ve všech třech cílech a do konce příštího měsíce je dokončím.

Zkontrolujme si to. Jak se cítím?

Pro začátek mě unavuje psaní. #pravda

Kromě toho se pořád cítím jako v bahně, ale upřímně řečeno, můj vnitřní monolog plný negativity se hodně ztišil. Cítím se teď jen o 1 % optimističtěji, protože mám nějaké jasné akční kroky, které mám podniknout.

Myslím, že se o to dnes večer podělím s manželem, jen abych měla kamaráda, který se mě bude ptát na můj pokrok. Navíc se s ním stejně ráda dělím. Je nejlepší.

Měla bych to zveřejnit? Hmm, nejsem si jistá.

Nebude se to číst jako nějaké sebemrskačství, přehnané sdílení, pseudopsychologický sebezpyt? Odradí nebo zraní spolupracovníky nebo klienty moje přiznání, že se ve svém životě necítím naplněná?“

Nebo by to mohlo pomoci lidem s podobnými problémy, aby viděli, že v tom nejsou sami? Mohlo by být pro lidi užitečné vidět, jak jsem se snažil uplatnit své koučovací dovednosti sám na sobě? Mohlo by být užitečné vést se zranitelností v naději, že to povzbudí ostatní, aby dělali totéž?

No, jestli tohle čtete, tak asi víte, co jsem se rozhodl udělat.

Díky za přečtení. Kybernetické objetí!