Nedávno jsem jel autem a něco vyřizoval, když jsem v rádiu zaslechl recitovanou báseň. V dnešní době to není příliš častý jev. Ale jaké je to požehnání, že se mohu pohybovat po městě a slyšet slova moudrosti, napsaná jiným člověkem a recitovaná ještě jiným člověkem, která nějakým způsobem prošla rozhlasovými vlnami, byla přijata přístrojem v mém autě a pak dorazila k mému uchu takovým způsobem, že jsem mohl rozumět slovům, myšlenkám a pravdám, které byly vyjádřeny. Přemýšleli jste někdy o tom, jak je to úžasné? Úžas nad tím, že něco takového existuje a je skutečně skutečné? Zdá se, že se vymyká vysvětlení, že bychom měli žít v tak srozumitelném vesmíru. A přesto takové zázraky bereme jako samozřejmost, protože jsou běžné.
Ale tím úžas nekončí. Vždyť i samotná báseň byla přesně tím, co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet. Tvrdá slova, ale dobrá slova. Hořkosladká, ale potřebná. A zůstal jsem o nich přemýšlet ještě dlouho poté, co byla vyřčena poslední slabika a auto zajelo zpátky na příjezdovou cestu.
Přesně to jsem potřeboval slyšet. A když o tom teď znovu přemýšlím, jistě bylo toto prozřetelnostní uspořádání událostí ještě větším zázrakem než báseň, rádio a všechen ten jazz, díky němuž se ke mně poselství dostalo. Víte, ke konci loňského roku se někteří členové mé rodiny potýkali s velmi vážnými nemocemi a některé z těchto zdravotních problémů stále trvají a vypadá to, že budou součástí našeho života na neurčito. Nevím, jestli jste se někdy potýkali s vážnou nemocí, ale ta vás může opravdu vyřadit ze hry. Některé dny je nemoc víc než jen déšť na vaši parádu, je to jako dravý proud, který spláchne všechny vaše konfety a okvětní lístky do kanálu. Může hrozit, že s sebou vezme vaše naděje a sny, i když to nejste vy, kdo jí trpí. Je těžké sledovat, jak ti, které miluješ, procházejí strašlivou bolestí, a mít pocit, že nemůžeš udělat nic, abys to zastavil.
Tká vytrvale
A přesto uprostřed toho všeho vznikla tato báseň, která hovoří o Bohu a o tom, jak tká naše životy jako gobelín. Vždycky se mi líbila metafora Boha jako tkalce. Může být tak těžké pochopit realitu prozřetelnosti a všemohoucnosti, ale vidět Boha jako zručného umělce a naše životy jako jeho gobelín nějak pomáhá dát smysl tomu, co je neuchopitelné. To je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pojmenovat jednu z kapitol své knihy Do nekonečna „Tkaní“. Jedna z postav v ní vysvětluje, jak se vyrovnávala se smrtí svého manžela. Říká jednu z mých nejoblíbenějších vět z knihy: „Nikdy se nevzdávej. Protože vzdát se znamená jen vyměnit malý problém za větší. Všechno nakonec pomíjí.“
Myšlenky bolesti a utrpení a role Boha v nich se objevují i v knize Probuzení senzibilů. V tomto románu se jedna z postav ptá: „Otázka nezní, proč nám nedává jen dobré dary, ale proč nám vůbec dává nějaké dobré dary?“. Je to otázka, kterou si neradi klademe, zejména uprostřed utrpení. Něco v nás má pocit, že „to není správné“, když čelíme nečekané bolesti a tragédii. Tušíme, že takhle se příběh neměl odehrát, a přesto, pokud jsme schopni mít víru a důvěřovat autorovi příběhu, můžeme ještě vidět, že se blíží konec, který tomu všemu dá smysl.
Báseň, kterou jsem slyšel, často citovala žena dobře obeznámená s bolestí a utrpením, Corrie Ten Boomová, ta milá holandská světice a přeživší z koncentračních táborů za druhé světové války. Před několika lety jsem viděla její příběh ztvárněný ve filmu „Úkryt“ a pokaždé, když ji citují nebo slyším příběhy z jejího života, žasnu nad její velkou vírou a láskou k Bohu. Když se zamyslím nad zdrojem této básně, nad tím, že tolik rezonovala s někým, kdo prošel tyglíkem tak strašných zkušeností, jen to prohlubuje můj úžas nad úžasem nad těmito pravdami a nad Bohem, který určil, aby byly zapsány, recitovány a slyšeny v malém autíčku, v chladném zimním dni, uprostřed smutku vyvěrajícího k víře, naději a důvěře v Boha, velkého tkalce vesmíru.
Pokud se vám z nějakého důvodu nezobrazí obrázek, zde je textová verze básně o tapisérii:
Život je jen tkaní
Můj život je jen tkaní
Mezi mým Bohem a mnou.
Já si nemohu vybrat barvy
On tká vytrvale.
Častokrát tká smutek;
A já v bláhové pýše
zapomínám, že On vidí svrchní
A já spodní stranu.
Teprve když tkalcovský stav utichne
A raketky přestanou létat
Bůh rozvine plátno
A odhalí důvod.
Temné nitky jsou stejně potřebné
V šikovné ruce tkalce
jako nitky zlaté a stříbrné
Ve vzoru, který naplánoval
On ví, On miluje, On se stará;
Nic tuto pravdu nemůže zastřít.
Dává to nejlepší těm
kterým ponechává volbu na něm.
POZNÁMKA: V době původního vydání byl tento článek mylně připsán Corrie Ten Boom jako autorce básně. To již bylo opraveno. Měl jsem k tomu tolik otázek, že jsem kontaktoval Dům Corrie Ten Boomové a tam mi sdělili, že báseň napsal Grant Colfax Tullar a ve skutečnosti se jmenuje „Tkalcovský stav“, nicméně často se o ní mluví prostě jako o „Básni o tapisérii“, jak jsem ji zde uvedl já.