A i když jsem si myslel, že směřujete k tomu konci, celou dobu jsem si říkal: „Obsadí jinou herečku, nebo dostaneme Sarah Gadon ve stařeckém make-upu?“. Byly nějaké rozhovory o tom druhém?
Ne, žádné. Mým snem bylo, aby Sadie hrála Eva Marie Saint, napsala jsem jí a Bůh jí žehnej, odepsala mi ručně psaný vzkaz, ale rozhodla se, že do toho nepůjde. Chtěl jsem vzdát hold Hitchcockovi.
Constance Towersová, žena, která nakonec hrála Sadie, byla opravdu úžasná a životní herečka. Měla za sebou kariéru v padesátých a šedesátých letech. Je to dlouholetá herečka v dobré víře. Vždycky jsme chtěli starší herečku, ale myslím, že jediná konverzace, kterou jsme vedli, byla ta, že jsem přemýšlel, jestli by tam vůbec měla být Mladá Sadie, jestli by neměl tančit jen se Starou Sadie, ale pak jsem si řekl: „Ne, potřebuješ to kouzlo.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Ještě řeknu, že chemie mezi Sarah Gadon a Jamesem Francem byla tak nezaměnitelná, že jsem je chtěla vidět tančit spolu naposledy.
Je to takový těžký a delikátní konec. Které údery bylo nejtěžší nebo nejzásadnější provést, abyste měli pocit, že vám to lidé sežerou?
Přemýšlím-li o tom chronologicky, lidé žili Jakem a Jamesem Francem. Potřebovali jste vidět, jak Jake vidí Sadie a je šťastný, že je naživu. První, co se muselo stát, bylo, že jste potřebovali pochopit: „Panebože, ona žije. To je úžasné.“ Myslím, že je to z jeho strany akt skutečného altruismu, že se jí vzdal, aby mohla žít, ať už spolu budou, nebo ne. Druhou částí bylo pochopení, kým se v té herečce stala, že to byl čestný člověk a že prožila uspokojivý, hluboký a bohatý život a že v tom byla určitá dojemnost. Postavu Sadie jsme znali, ale tuhle herečku jsme nikdy předtím neviděli, takže pochopení, že nějak věděla, že se blíží ke konci života, to z jejího projevu cítíte. A pak třetí část byla vizuální stránka jejich spojení, když jsme viděli, jak James může mít tuhle dvojjedinost, že drží v náručí ženu, kterou miluje. Je to, jako byste drželi svou babičku, ale je to žena, kterou milujete. Takže to byla ta něha, ale také moment hořkosladkosti: „Mám možnost to zažít. Můžu se na chvíli vrátit v čase.“
Přidal jsi novou scénu v Maine, kdy se Jake vrací do roku 1960 a skutečně se setkává se Sadie a jejími bratranci. A to je zajímavé doplnění, protože to Jakeovi umožňuje učinit rozhodnutí, které v knize stejným způsobem nečiní, aktivně ji nechává žít její život. Na druhou stranu to znamená, že když na konci říká, že ho poznává, je možné, že ho poznává doslova, na rozdíl od toho, že ho zná jen vesmírným způsobem. Promluvte si o přidání této scény a o tom, zda chcete, abychom její poznání brali jako doslovné?“
Pokud se vrátím zpět, tak mi naprosto nevadí myšlenka a interpretace, že „aha, ona ho opravdu poznává“, že je v tom doslovnost, ale podle mě jde o to, že si někde v sobě pamatuje spíš jejich milostný vztah než jeho tvář. Takže to, že jsou to dvě věci, mi nevadí, protože si myslím, že jedna neruší druhou. To je něco navíc. Ale když jsem přidal tu scénu v Maine, máš přesně pravdu, že jsem chtěl zdramatizovat Jakeovu aktivní volbu, protože v knize je myslím na konci 30 stránek, kde sedí v motelu Tamarack v 60. letech a zapisuje si to. Píše dopisy sobě a jí. Ta volba je tak prozaicky zdramatizovaná. Za tu dobu, co to čtete, s ním prostě žijete. Ale myslel jsem si, že to musí být dramatická, aktivní volba. Pro mě to byl opravdu důležitý nápad už na začátku, kdy jsem si řekla: „Myslím, že Sadie měla být celou dobu v Jakeově blízkosti a on si to uvědomí až na konci.“ A tak jsem si řekla, že je to důležité. Děje se tam něco jako „kdyby/tedy“: „Panebože, kdyby se v tu chvíli, ať už prochází tou králičí norou, podíval o chvilku navíc tím směrem a uvědomil si, kdo to je.“ A tak jsem si říkala, že je to tak. Takže se mi líbila ta myšlenka, že se vždycky vesmírně křížíme a on to zjistí až na konci. Takže to bylo zasazené, když se potkají a ona řekne: „Aha, já už jsem byla v Lisabonu. Měla jsem tam skvělý mléčný koktejl.“ A on na to: „To je ale legrační náhoda.“ A on na to. Ale pravda je: „Byla to legrační náhoda a ty jsi tam opravdu byla“. Líbí se mi ta myšlenka, že je k sobě přitahuje osudovost. To mi připadá velmi romantické a tak trochu epické. Když k tomu přidám tu scénu navíc, v knize se mu to nedostane. Po smrti Sadie na ni může jen myslet. Znovu ji uvidí živou až ve stáří. Myslela jsem si, že jsem toho s nimi společně prožila tolik a on ji musí vidět takovou, jaká byla, jaká je, jak ji miluje, a pak ji nechat odejít, protože to se zdá být to nejtěžší, co může udělat.
Finále nás také zavede na alt-2016, v roce 2016 měl Kennedy žít. V knize je ta scéna skoro celá Harryho recitace padesáti let změněné historie, což jste zřejmě nedokázali…
Zkoušel jsem to! Napsal jsem to! Napsal jsem mnoho verzí a říkal jsem si: „Já se zabiju. Nemůžu to vydržet.“ Ale snažil jsem se.
Jaké tam byly možnosti? Kolik času bychom v ideálním případě strávili v alternativní přítomnosti a co důležitého jsi potřeboval, aby ta scéna sdělovala kromě pouhého „nefungovalo to, nechceš tu žít, vrať se“?
Napsal jsem spoustu verzí. V knize je to velká árie pro Harryho Dunninga. Je to děsivé a zároveň trochu žertovné, protože se tam zmiňuje prezidentka Hillary Clintonová a zmiňuje se tam, že Maine se oddělil a odešel s Kanadou a že se tam konají nenávistné mítinky a z lidí kape hnis a jsou jim vidět kosti. Je to jako od Stephena Kinga. Je radost to číst. Je velmi těžké zdramatizovat mnoho z těchto prvků, aniž by se staly campy nebo neuvěřitelnými. Snažil jsem se napsat mnoho verzí. Finále jsem napsal několikrát a zejména tato část se hodně změnila. V jedné verzi jsem se Harryho vyptával tam a zpět a snažil se dramaticky pochopit historii. Pak jsem napsal verzi, ve které byl ten svět velmi silně militarizovaný a viděli jste ho téměř jako policejní stát, což mi přišlo zajímavé a vyprávělo to určitý typ příběhu. Nakonec jsem o tom přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel, přemýšlel jsem o tom, co vizuálně chceme udělat, a říkal jsem si: „Nebylo by sugestivnější a zajímavější, kdybys všechno vyluxoval? Kdybyste to všechno odstranili a byla to pustá krajina a vyprávěli příběh prostřednictvím toho, co tam není?“. Nejsou tam žádní lidé. Nejsou tam žádné známky obchodu. Nejsou tam žádné barvy. Použili jsme různé objektivy a produkční design. … Když jsem se pak nad tím světem opravdu zamyslel, napadlo mě: „Tím se změní i to, kdo je Harry, a nemůže tolik mluvit, protože nikdo nemluví.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Tak jsem nechal ticho a prázdnotu diktovat příběh o tom, co se se světem dělo.
Musím říct, že se mi líbilo, jak to dopadlo. Je to vývoj oproti knize, ale v jádru vypráví stejný příběh, který zní: „Věci se zvrtly.“
Vrátím se k procesu adaptace. Chci projít cestu Billa, který zde byl největší téměř původní postavou. Věděli jste, že ho potřebujete, abyste se vyhnuli hlasovému projevu Jakea, ale také jste pravděpodobně věděli, že závěr se ho nemůže týkat, protože musí být o Jakeovi a Sadie. Jaký je tedy problém vytvořit postavu, která musí vypadat, že je tam za nějakým účelem, ale nakonec nemůže zanechat stopu, pokud jde o to, kam vyprávění směřuje?
Věděl jsem, že Bill odejde v předposlední epizodě, a věděl jsem, že půjde do blázince, protože jsem do pilotu zabudoval, že Jake mluví o blázinci. On říká: „Co to znamená? Co to znamená, když se podívám na ten film o tom, jak hrozné byly azyly v téhle době, do které jdu?“. (Směje se.) Je to legrační. Myslím, že jsem nebyl dost chytrý na to, abych formuloval, že po něm nesmí zůstat ani stopa, ale důvod, proč jsem věděl, že Bill musí v osmém díle odejít, byl ten, že jsem chtěl, aby Jake pocítil osobní cenu, že nic nedostanete zadarmo, že každá akce má stejnou a opačnou reakci. Takže ta věc, o které si myslel, že ji dělá, což byla jen chvilková péče o Billa, ve skutečnosti něco stojí, a já jsem chtěl, aby ho ta cena bodla.
Zůstaneme-li u změněných postav, Muž se žlutou kartou je v podstatě literární domýšlivost. Napadlo tě někdy, že by ses bez něj vůbec obešel a jaký přístup jsi k němu chtěl zvolit?“
Nikdy jsem ho nechtěl úplně eliminovat. Mám ho rád. Myslím, že je to taková velká předzvěst a je tak strašidelný. … Způsob, jakým jsem chtěl posunout to, kdo a co je Žlutý kartář, spočíval v tom, že jsem řekl: „Aha, on bojuje právě proto, že by se jím mohl stát Jake.“ A tak jsem to udělal. On je Jake. On se stal Jakem. Je to někdo, kdo prošel svou vlastní králičí norou, ať už byla Alova, nebo ne, a nemůže přestat procházet, protože to byla jeho dcera. Líbila se mi myšlenka udělat něco velmi osobního, takže je tam snad skutečná lidská bytost, i když byl celou dobu tak trochu přízrakem, ale celou dobu byl skutečnou lidskou bytostí, ale je tam skutečný důvod, proč mluví s Jakem, což je jeden ze vztahů. Přišlo mi, že je tam něco, co je bolestivé, a to mi pomohlo pochopit, co může králičí nora znamenat po emocionální stránce.
Seriál jsem si pustila na obrazovkách, ale Hulu nedělá Netflix a má premiéru každý týden. Měl jsi z Twitteru nebo z reakcí na svém blogu či čehokoli jiného nějaký pocit, jak lidé seriál sledovali?“
Mám! Řekla bych, že vysoké procento lidí vyjadřovalo podráždění a bylo naštvané, že se nemohou dívat dál, ale pak následovalo: „Opravdu se na to rád těším“. Lidé by řekli: „Proč se nemůžu dívat víc? To je tak otravné.“ Ale pak někdo řekne: „Ale já se na to dívám v pondělí s manželem a je to vážně skvělé.“ A pak se ozve: „Ale já se na to dívám v pondělí. Takže to jsou lidé, kteří to mají rádi a kterým se ten seriál už líbí. Přesně takhle chci, aby se lidé cítili. Myslím si, že umění očekávání je jedním z těch, které ztrácíme, a pravděpodobně se ztratí, ale myslím si, že model Hulu je win-win, protože v pondělí si to může pustit každý, kdo se k tomu nedostal. Je to tam proto, aby se to bingovalo, ale my jsme se trochu bavili tím, že jsme to natahovali.
Když jste úspěšně proměnili jednu impozantní zarážku na dveře Stephena Kinga v napínavou minisérii, máte ambice pustit se do další?
Ano, rozhodně. Na jednu z knih má opci někdo jiný, ale já stále doufám, že se mi Firestarter dostane do rukou. A taky můžu říct, že James Franco se mnou opravdu chce natočit další díl. Takže se s ním o dvojce bavíme. Jsem ve střehu. Firestarter by byl můj sen, ale určitě se budu vracet do archivu. Bylo nám spolu skvěle.