George Washington a deismus
Deisté mají v osobě svého kolegy deisty George Washingtona skvělý příklad tolerance, vytrvalosti a poctivosti.
Křesťanští kazatelé, kteří si horlivě přáli, aby byl Washington zobrazován jako jeden z nich, si vymysleli mnoho příběhů o silném křesťanském přesvědčení George Washingtona. Jedním z hlavních šiřitelů těchto propagandistických děl byl Mason Locke Weems, křesťanský kazatel, který přišel s pohádkou o Georgi Washingtonovi a třešni. Horečně také propagoval mýtus o Georgi Washingtonovi a křesťanství.
Washington, stejně jako mnoho lidí v koloniální Americe, patřil k anglikánské církvi a byl v ní zákristou. V rané Americe, zejména v té předrevoluční, jste však museli patřit k dominantní církvi, pokud jste chtěli mít vliv ve společnosti, jak dokládá následující ukázka převzatá z knihy Old Chruches, Ministers and Families of Virginia, kterou napsal biskup William Meade, I, s. 191. „Dokonce i pan Jefferson a George Wythe, kteří se netajili svou nevírou v křesťanství, se účastnili povinností zákristů, jeden ve Williamsburgu, druhý v Albermarle, neboť chtěli být vlivnými muži.“
V knize Washington a náboženství od Paula F. Bollera mladšího se na straně 92 dočteme: „Washington nebyl nevěřící, pokud se nevěřícím myslí nevěřící. Washington bezvýhradně věřil v Prozřetelnost, a jak jsme viděli, tuto víru vyjádřil veřejně při mnoha příležitostech. Že z jeho strany nešlo o pouhý rétorický výkřik určený pro veřejnost, je zřejmé z jeho neustálých narážek na Prozřetelnost v osobních dopisech. Na základě pečlivé analýzy náboženských odkazů v jeho soukromé korespondenci máme všechny důvody se domnívat, že Washingtonovo spoléhání na Velkého Designéra podle deistického vzoru bylo pro jeho život stejně hluboce zakořeněné a významné jako například klidná důvěra Ralpha Waldo Emersona v univerzálního Ducha, který prostupuje neustále se měnícími projevy každodenního světa.“
Na straně 82 téže knihy Boller uvádí citát presbyteriánského duchovního Arthura B. Bradforda, který byl spolupracovníkem Ashbela Greena, dalšího presbyteriánského duchovního, jenž osobně znal George Washingtona. Bradford napsal, že Green „mi často říkal, i když samozřejmě velmi smutně, že Washington byl sice velmi uctivý k náboženství a jeho obřadům, ale stejně jako téměř všichni zakladatelé republiky nebyl křesťan, nýbrž deista.“
Stejně jako skutečně inteligentní lidé ve všech dobách a na všech místech si i Washington uvědomoval, jak málo toho víme o životě a fungování vesmíru. Napsal, že cesty Prozřetelnosti jsou „nevyzpytatelné“. Přesto DĚLAL ve všech oblastech svého života to nejlepší, co mohl. Když byla situace temná a zdálo se, že revoluce bude ztracena, nikdy se nevzdal. I když se lidé z jeho vlastních řad obraceli proti němu a snažili se ho potopit, vytrval díky své hluboké deistické víře v Prozřetelnost.
George Washington spojil svou upřímnou víru v Prozřetelnost s činy. Po americké porážce u Germantownu v roce 1777 prohlásil: „Musíme se snažit zasloužit si lepší Prozřetelnost, a jsem přesvědčen, že se na nás usměje“. Napsal také, že bychom měli dbát na to, abychom ve všem, co děláme, dělali co nejlépe, aby to náš „rozum a naše vlastní svědomí schválily“.
Washingtonova tolerance k odlišným náboženstvím byla zřejmá z jeho rozkazu kontinentální armádě, aby zastavila slavení Dne papeže. Papežův den byl americkou obdobou Dne Guye Fawkese v Anglii. Klíčovou součástí Dne papeže bylo pálení podobizny papeže. Washington ve svém rozkazu označil tuto tradici za „směšnou a dětinskou“ a uvedl, že pro tento druh chování není v kontinentální armádě místo.
O altruismu a poctivosti, kterými Washington disponoval, svědčí i jeho zdrženlivost v osobních ziscích. Po úspěšném završení americké revoluce se mohl stát doživotním diktátorem. Nebo mohl dovolit ostatním, aby z něj udělali krále. Podobně jako před ním římský generál Lucius Quinctius Cincinnatus však Washington odmítl udělat obojí.
Pravnuk Weems napsal, že na Washingtonově smrtelné posteli „Washington decentně složil ruce na prsou, pak vydechl ‚Otče milosrdenství, vezmi mě k sobě‘ – a usnul“. Jako téměř vše, co o Washingtonovi napsali křesťanští fundamentalisté, ani toto není pravda.
Tobias Lear, Washingtonův tajemník, byl u něj, když zemřel. Následuje jeho vyprávění o Washingtonově smrti.
„Kolem desáté hodiny se se mnou několikrát pokusil promluvit, než se mu to podařilo, nakonec řekl: -‚Právě odcházím. Nechte mě důstojně pohřbít a nedovolte, aby mé tělo bylo uloženo do hrobky dříve než za tři dny po mé smrti.“ „Ať mě pohřbí,“ řekl. Sklonil jsem se na souhlas, protože jsem nemohl mluvit. Pak se na mě znovu podíval a řekl: „Rozumíš mi?“ Odpověděl jsem: „Ano.“ „To je dobře,“ řekl.“
„Asi deset minut předtím, než zemřel (což bylo mezi desátou a jedenáctou hodinou), se mu začalo lépe dýchat; ležel klidně; – stáhl ruku z mé a nahmatal si tep. Viděl jsem, jak se jeho tvář změnila. Promluvil jsem na doktora Craika, který seděl u ohně; – přišel k posteli. Generálova ruka spadla ze zápěstí – vzal jsem ji do své a vložil si ji do prsou. Dr. Craik mu zakryl oči dlaněmi a on bez boje a vzdechu vydechl!“
Stejně jako další deisté, například Paine, Jefferson, Voltaire, Franklin a Allen, se Washington smrti nebál, ale pohlížel na ni jako na další součást přírody. Ačkoli o posmrtném životě příliš nespekuloval, pohodlně se díval na svou vlastní smrt jako na součást Božího záměru.
George Washington nám nabízí obrovský příklad altruismu a pozitivního jednání. Jeho činy nám říkají silněji než jakákoli slova, abychom vytrvali tváří v tvář všem překážkám. Abychom se nikdy nevzdávali a vždy spojovali své upřímné přesvědčení s činy.