Raná létaEdit
Lukrécie se narodila 14. února 1545 ve Florencii jako páté dítě a třetí dcera Cosima I. Medicejského, vévody florentského (a od roku 1569 velkovévody toskánského), a Eleonory Toledské. Jejími prarodiči z otcovy strany byli slavný Condottiere Giovanni delle Bande Nere a Maria Salviati (vnučka Lorenza Nádherného). Jejími prarodiči z matčiny strany byli Pedro Álvarez de Toledo, místokrál Neapole, a Maria Osorio, 2. markýza z Villafranca del Bierzo. Lucrezia dostala jméno na počest své prababičky Lucrezie de‘ Medici (1470-1553) (matky Marie Salviati).
Stejně jako všechny děti vévodského páru i Lucrezia získala dobré vzdělání a byla vychovávána v přísném souladu se španělským dvorským ceremoniálem, který dodržovala její matka. Dívky v této rodině nesměly bez povolení opouštět své komnaty, kde s nimi mohla být pouze vévodkyně. Kromě otce a bratrů k nim byli připuštěni i starší zpovědníci.
SňatekUpravit
Od dětství hledali její rodiče pro své dcery důstojné kandidáty na manželství. V letech 1549-1550 bylo naplánováno provdat Lukrécii za dona Pedra de Aragona y Cardona, 3. vévodu z Montalta. V roce 1552 byla zasnoubena s Fabiem Dal Monte, synovcem papeže Julia III, ale zasnoubení bylo po papežově smrti v roce 1555 zrušeno. V roce 1557 bylo na znamení usmíření mezi Ercolem II. d’Este, vévodou ferrarským (který zastával profrancouzský postoj), a španělským králem Filipem II. rozhodnuto, že se Alfonso d’Este, dědičný princ ferrarský, ožení s Marií de‘ Medici, nejstarší dcerou Cosima I., spojence Španělska. Marie však krátce nato zemřela a na její místo nastoupila Lukrécie.
Sňatek mezi princem z rodu Este a princeznou z rodu Medicejských narazil na odpor profrancouzské strany u ženichova dvora. Markéta a Alžběta, sestra, respektive dcera francouzského krále Jindřicha II. byly nabídnuty ferrarskému dvoru jako manželka dědičného prince. Mezi vyslanci, kteří přijeli do Florencie z Ferrary a kteří Lukrécii ještě neviděli, se záměrně šířily zvěsti o jejím ošklivém vzhledu a špatném zdraví. Přesto byla 13. dubna 1558 v Pise podepsána svatební smlouva, podle níž bylo pro nevěstu určeno věno ve výši 200 000 zlatých scudi. Dne 11. května předal Alessandro Fiaschi, zástupce Ferrary, Lukrécii prsten na znamení zasnoubení. Poté ji vyslanci poprvé spatřili a byli potěšeni vzhledem princezny. Připadala jim jako dobře vychovaná a ctnostná dívka.
Alfonso d’Este slavnostně vstoupil do Florencie 18. května 1558. Dne 3. července ho s Lukrécií v kapli v Palazzo Pitti (nebo podle jiné verze v bazilice Santa Maria Novella) oddal cortonský biskup Giovan Battista di Simone Ricasoli. Dědičný princ ferrarský na žádost své tchyně souhlasil s odložením svatební noci do doby, kdy jeho manželka dosáhne pohlavní zralosti. Podle ústní dohody mezi ním a jeho tchánem, k níž dospěli při uzavírání svatební smlouvy, opustil Alfonso tři dny po svatbě Florencii. Vydal se k francouzskému dvoru v Paříži, který mu slíbil splatit panovníkův dluh vůči ferrarskému vévodství ve výši 300 000 dukátů. Lukrécie navzdory výzvě svého tchána, aby se přestěhovala do Ferrary, na žádost své matky zůstala ve Florencii, aby počkala, až si pro ni manžel přijede.
Společně se svou sestrou Isabelou žila nová dědičná ferrarská princezna nadále v komnatách paláce Pitti, izolována od ostatního světa. Lukrécie svého manžela hluboce milovala, on jí však byl lhostejný. Její četné dopisy, které mu posílala, zůstávaly často bez odpovědi. Při čekání na Alfonsa prakticky nic nejedla a málo mluvila a každý den se za něj dlouho modlila při ranní mši. Dědičná princezna zoufale toužila opustit mateřskou péči a začít samostatný život. Po nějaké době vévoda Cosimo I. vyjádřil nespokojenost se svým zetěm, že otálí s návratem pro manželku. Teprve po smrti vévody Ercoleho II. 3. října 1559, kdy se Alfonso stal vévodou z Ferrary, Modeny a Reggia pod jménem Alfonso II. a jeho choť se v souladu s tím stala vévodkyní consort, opustil Francii a vzal si ji k sobě. Dne 17. února 1560 Lukrécie slavnostně vstoupila do Ferrary.
Okolnosti úmrtíUpravit
Ve Ferraře již nemocná vévodkyně trávila téměř všechen čas ve svých komnatách. Necelý rok po svém příjezdu, 21. dubna 1561, zemřela poté, co asi měsíc trpěla horečkami, silným úbytkem hmotnosti, neustálým kašlem a trvalým krvácením z nosu. Podle doktora Andrey Pascvaliho, kterého k vévodkyni poslal její otec z Florencie, se její manžel po celou dobu Lucreziiny nemoci neustále zajímal o její zdravotní stav. Pitva provedená týmž lékařem odhalila, že vévodkyně zemřela na „hnilobnou horečku“; moderní historici se domnívají, že její smrt způsobila plicní tuberkulóza. Přesto se po její smrti objevily zvěsti, že byla otrávena.
Lukrécie byla pohřbena v klášteře Corpus Domini, rodové nekropoli rodu Este ve Ferraře. Její manželství s Alfonsem II. bylo bezdětné a ovdovělý vévoda se oženil ještě dvakrát: v roce 1565 s arcivévodkyní Barborou Rakouskou a v roce 1579 s Margheritou Gonzagou. V obou manželstvích neměl žádné děti. Po smrti Alfonse II. se ferrarské vévodství stalo součástí papežských států a vévodství Modena a Reggio přešlo na jeho synovce Cesareho d’Este, potomka rodu d’Este z nelegitimní linie.
.