V tomto díle: Maminka píše, aby popsala první záchvat vzteku svého 13měsíčního dítěte, a říká, že po několika jemných a uctivých pokusech o zvládnutí situace „ztuhla a nevěděla, co má dělat“. Přemýšlí, jak by mohla situaci zvládnout jinak, aby byla lépe připravena na nevyhnutelné „příště“.
Přepis článku „Zvládání prvního záchvatu vzteku mého batolete“
Ahoj, tady je Janet Lansbury a vítám vás u pořadu Unruffled. Tento týden budu odpovídat na otázku rodiče, který právě zažil první záchvat vzteku svého batolete. Snažila se zachovat klid a respekt, ale zajímalo by ji, zda mohla situaci řešit jinak.
Než začnu, chci všem připomenout, že obě mé knihy, Elevating Child Care a No Bad Kids: Toddler Discipline Without Shame, jsou k dostání na audible.com a v papírové podobě na Amazonu a v elektronické podobě na Amazonu, Barnes & Noble a apple.com. Na mých webových stránkách jsou k dispozici také epizody mého nového audioseriálu Sessions. Jedná se o individuální nahrávky soukromých konzultací, které jsem vedl s rodiči, kteří souhlasili s nahráváním. Probírali jsme jejich naléhavé rodičovské problémy, vše od nastavování hranic u agresivních batolat po efektivní vedení, záchvaty vzteku a další. Můžete si přečíst kompletní popis jednotlivých epizod a objednat si jednotlivé epizody nebo si za velmi, velmi výhodnou cenu objednat celý první díl.
Tady je vzkaz, který jsem dostala na svou stránku na Facebooku:
„Ahoj, Janet. Můj třináctiměsíční syn měl včera svůj první záchvat vzteku. Chtěl otevřít mrazák a vyndat z něj věci. Nechala jsem ho podívat se a sáhnout si na pár věcí, ale řekla jsem mu, že musíme nechat dveře zavřené, aby jídlo zůstalo studené. Četla jsem vaše příspěvky a mluvila jsem na něj způsobem, který jsem považovala za uctivý a trpělivý, a dala mu najevo, že dveře jen tak nezavřu a nechám ho chvíli zkoumat. Snažila jsem se uznat jeho pocity.
No, nelíbilo se mu to. Začal plakat a prohýbat záda. V tu chvíli jsem ho vzala do obývacího pokoje, řekla jsem mu, že je mi líto, že se tak cítí, a snažila jsem se mu vysvětlit, proč nemůžeme nechat dveře mrazáku otevřené, a že chápu, že je naštvaný, ale že si v mrazáku už nemůže hrát.
Jeho pláč a křik byl mnohem hlasitější než hlas, kterým jsem na něj mluvila, takže mám pocit, že mě neslyšel. Také jsem se nechtěla ucházet o jeho pozornost. Také se prohýbal v zádech a odstrkoval se ode mě, takže jsem ho položila na koberec na podlahu a nechala ho tam pokračovat, přičemž jsem mu třela záda a stále se na něj snažila klidně mluvit.
V tuto chvíli mám pocit, že jsem ztuhla a už jsem nevěděla, co mám dělat, protože plakal kvůli tomu, že jsem se na něj snažila mluvit. Otázka zní, jelikož to byl náš první meltdown/tantrum, jak jsem to mohla řešit jinak?“
Dobře. Tak zaprvé, vítej v batolecím věku. Záchvaty vzteku a zhroucení jsou normální chování. Dávají smysl. V tomto věku se toho v nich tolik vnitřně odehrává a tento nátlak a tah: „Kdo jsem? Chci se víc prosadit jako vlastní osoba, ale opravdu potřebuju tohohle rodiče… Tyhle rodiče“. Je to velmi bouřlivé období vývoje. Snadno dochází k frustraci. Děti se v tomto věku snadno rozjedou. Ano, když se to stane poprvé, může se zdát: „Co se stalo s naším drahým sladkým dítětem, které zdánlivě nereagovalo na věci tak intenzivně?“. To vše je v pořádku. Všechno je to vývojově přiměřené. Děti touto fází skutečně procházejí.
Studie také ukazují, že opravdu když jsou děti v těchto situacích v centru bouře, je nejlepší nedělat nic jiného, než je udržet v bezpečí a umožnit jim vyjádřit pocity, umožnit jim projít těmito bouřemi.
Co se může stát, když se snažíme s dítětem mluvit, je, že naše dítě dostane další zprávu. Možná ani neslyší, co říkáme, ale cítí náš záměr s ním mluvit. Pokud je naším záměrem něco jiného než: „Chci ti pomoci usnadnit sdílení těchto pocitů se mnou a jsem tady. Přijímám vaše pocity. Dovolím, abyste své pocity přijali. Usnadním vám, aby se to stalo.“ V tomto případě je to tak. Pokud je v nás jakýkoli jiný záměr, pak ho naše dítě pravděpodobně vnímá. To jim ztíží možnost nechat tyto pocity plynout tak, jak potřebují.
Přestože doporučuji to, co doporučuje spousta rodičovských poradců a odborníků, tedy uznání pocitů, musíme být velmi opatrní ve způsobu, jakým to děláme, protože uznání pocitů … Pokud to děláme proto, aby se naše děti rychleji cítily lépe, což si myslím, že někteří z nás jsou k sobě v těchto chvílích upřímnější, může to být součástí našeho záměru, ne-li celým naším záměrem. Pokud je to ve směsi, pak to naše dítě pozná a naše dítě bude mít pocit, že mu klademe bloky. Snažíme se tyto pocity přehradit.“
Přejděme k situaci, kterou tento rodič popisuje. Chtěl otevřít mrazák a vyndat věci. Dobře, takže to je normální věc. Děti jsou v tomto věku zvědavé na všechno. Jsou to úžasní, úžasní žáci a chtějí prozkoumávat své okolí a všechno zkoušet. Otevře mrazák a chce vyndat věci. Nechala ho, aby si pár věcí prohlédl a osahal, ale pak mu řekla, že musí nechat dveře zavřené, aby jídlo zůstalo studené. To všechno zní báječně. Přesně tak bych to udělala já. Možná bych také uvažovala o tom, že bych dítěti nedala volný přístup do kuchyně, měla bych kolem kuchyně branku nebo to, čemu říkám „ano prostor“ pro hraní dětí, což je uzavřená místnost nebo část místnosti, kam můžeme jít něco dělat do kuchyně a nemusíme se bát, že je naše dítě v bezpečí. Naše dítě může v tomto prostředí svobodně zkoumat, aniž bychom ho vyrušovali a říkali: „Ne, tohle nemůžeš dělat. Musím ti v tom zabránit.“
To, co to dělá, nám oběma poskytuje velmi příjemné, relativně klidné prostředí. Můžeme být s dítětem v jeho prostoru a můžeme si užívat, že ho nemusíme přerušovat a zastavovat ve všem, co dělá, a bát se, že se do něčeho zaplete nebo bude nebezpečné. Udržujeme tuto místnost nebo tuto část místnosti zcela bezpečnou, takže neexistují žádná „ne“. Proto tomu říkám „prostor pro ano“. Nemusíme říkat: „Ne, ne, ne. Tohle nedělejte. Tohle nedělej.“ To podporuje zvědavost a zkoumání našeho dítěte a také nám to přináší klid, a to jak v době, kdy jsme v prostoru s dítětem, užíváme si jeho činnosti a neděláme si starosti, tak i tehdy, když tam musíme dítě nechat a soustředit se na pár minut na něco jiného. Můžeme vědět, že naše dítě je v naprostém bezpečí.
Naše dítě nemusí být vždy nadšené z toho, že tam můžeme být každou chvíli, ale můžeme dokončit to, co děláme na sporáku, a zkontrolovat naše dítě s vědomím, že se nám nebude motat pod nohama a nedej bože, že se na něj něco vylije nebo že se v kuchyni nějak zraní, protože na něj nebudeme moci dohlédnout.
To bych rozhodně zvážila. Nejjednodušší je to udělat mnohem dřív, když dítě ještě není ani pohyblivé. Pak je tato brána prostě zavedena jako součást jejich prostředí a ony ji nezpochybňují a necítí se být od něčeho blokovány.
Pokud ji zavedeme později, pak se prostě musíme vyrovnat s vědomím, že naše dítě může říct: „Hele, proč mi bráníš, abych se dostal z tohoto pokoje? Ten nápad se mi moc nelíbí.“
Musíme být velmi sebevědomí a říct: „Vím, že se ti ten nápad nelíbí. Tohle je to, co je pro naši rodinu dobré. Musím tě ochránit a udělám to, ale je v pořádku, když mi chceš říct, že se ti to nelíbí. Chci to slyšet. Chci vědět všechno, co cítíš. Nevadí mi, když se mnou nesouhlasíš.“
Pak říká, že byla uctivá a trpělivá, což je dobře. Trpělivá, ale nečeká, až dítě samo úplně přestane, protože to se mnohdy nepodaří. Nebude schopno přestat, aniž bychom to udělali my. Respektovat, být trpěliví, ale také cítit sami sebe a dobu, po kterou je chceme nechat zkoumat. Je v pořádku, když je to velmi krátká doba, která nám nevyhovuje, když je necháme všechno vyndat. A vědět, že musíme vše vrátit zpět. Nebo se všeho dotknout a nechat mrazák otevřený a všechno roztavit. Můžeme si na to stanovit časový limit.“
Pak být upřímní a říct: „Ano. Vlastně teď ty dveře zavřu.“ A pak je zavřeme. „Snažila jsem se vzít na vědomí jeho pocity.“ Řekla. To by bylo dobré. Řekl bych: „Páni, jo, to je tam opravdu zajímavé. To je super, že se chceš těch věcí dotýkat. Teď musím zavřít dveře. Já vím. Oh, sakra. Ty jsi to vážně chtěl udělat.“
Takže být v pohodě s tím, že řekne: „Hele, nechci, abys přede mnou zavíral dveře.“ Proč by to měl chtít? Teď tu také říká něco velmi zdravého. Říká: „Tohle je moje vůle. Tohle je to, co chci dělat. Ty mi nedovoluješ dělat to, co chci dělat.“ Tato jeho část je spíše samostatnou, nezávislou osobou v tomto malém batolecím způsobu.“
Vše je v pořádku. Je to všechno pozitivní. Je to velmi pozitivní interakce, pokud k tomu tak můžeme přistupovat a věřit tomu.“
Říká: „No, nelíbilo se mu to. Začal plakat a prohýbat záda.“ „To je pravda. Má na to silnou reakci. Rozplývá se nad tím. Tohle ho prostě vyvedlo z míry. Pravděpodobně se tu projevují i další pocity. Tak to obvykle bývá. Všechny frustrace batolecího věku se uvolňují prostřednictvím této jediné akce. Pravděpodobně nejde jen o ty věci v mrazáku. To ho vyburcovalo. Důvěřovat tomu, důvěřovat tomu, co se zdálo být takovou přehnanou reakcí na věci.“
Pak řekne: „Prohýbal se v zádech. V tu chvíli jsem ho vzala do obývacího pokoje a řekla mu, že mě mrzí, že se tak cítí.“
Teď se trochu dostává do situace, kdy toho říká příliš mnoho, místo aby mu skutečně dala najevo: „Ano, máš právo se kvůli tomu opravdu rozčílit. To je v pořádku. Máš právo se tak cítit a já jsem s tím smířená“. Místo toho, aby mu to sdělila, tak se ho trochu snaží uklidnit, mám pocit. Řekla mu: „Mrzelo mě, že se tak cítí, snažila jsem se mu vysvětlit, proč nemůže nechat dveře mrazáku otevřené“. Chystá se na rozumné vysvětlení. „No vidíš, nemůžeš, protože …“ V tu chvíli už to přesáhlo rozumnou míru. Je to bezvýsledná snaha vysvětlit, aby už necítil to, co cítí.
Říká: „Prostě potřebuju cítit to, co cítím. Jen mě nechte, abych to tak cítil. Nesnaž se mi to vymluvit. V tom nejhezčím slova smyslu, nesnažte se mi to vymluvit.“ Tohle se mi líbí. To je cesta, kterou tam začíná, protože stejně jako pro nás všechny je opravdu těžké důvěřovat svému dítěti, že je prostě rozrušené a že je to v pořádku. Doporučila bych jí, pokud by to chtěla udělat jinak, aby opravdu důvěřovala …
Vezme ho na bezpečné místo. Nechá ho prohnout záda. Pokud není v bezpečí v její náruči, pak ho určitě položit na místo, kde je v bezpečí, a pak tam opravdu jen být. Nechte ramena klesnout, dýchejte, uvolněte se, důvěřujte. To je v pořádku. Je v bouři. To přejde. Bude to pro něj pozitivní zkušenost, protože ví, že je v pořádku. Můžeš se zhroutit a já jsem u toho a nebudu se tě snažit zastavit. Musíš to udělat. Budu mu věřit a je v pořádku, že se do těchto míst v sobě dostaneš. Budeš v pořádku.
Způsob, jak mu to říct, je neříkat mu to, ukázat mu to tím, že se s tím nebudu snažit nic dělat. Prostě to opravdu nechat být.
Pak říká, že mu řekla: „Bylo mi líto, že se tak cítí,“ a snažila se mu vysvětlit, proč nemůže mít otevřené dveře mrazáku. Znovu opakuji, že bych to už neudělala. To jedno vysvětlení na začátku bylo perfektní, jednoduché, krátké. Pak mu to umožnilo mít ty pocity. Teď už nebudeme dál vysvětlovat svou verzi věci. Budeme mu opravdu věřit, že se podělí o svou verzi.“
Teď říká: „Chápu, že byl naštvaný, ale už si nemohl hrát v mrazáku.“
Jeden z důvodů, proč jsem si vybral tuto poznámku, abych na ni reagoval v podcastu, je ten, že v poslední době často slýchám, jak rodiče říkají: „Chápu, že jsi naštvaný“. Chápu, že to znamená, že se rodič řídí radou, kterou dávám já a mnoho lidí, aby uznal pocity, což je skvělé, ale to není ten pravý způsob, jak to udělat. Říct: „Chápu, že se cítíš určitým způsobem,“ není totéž jako říct: „Páni, já ti rozumím. Chápu, že se cítíš da da da tak a tak“ nebo „Chápu, že jsi naštvaný“. Je to velmi odtažité. Používání „chápu“ v tomto kontextu je odtažité. Nespojuje. Říká: „Intelektuálně rozhodně chápu, že jsi naštvaný, a teď jsem to řekl. Můžeš se přestat rozčilovat.“
Myslím, že mnohokrát z toho chceme vyjít, pokud jsme k sobě upřímní. Dítěti to připadá, jako bychom se vykašlali na jeho pocity. Připadá mi to, jako bychom říkali: „Dobře, chápu tě. Teď už můžeš přestat.“ Opět to dítěti připadá znehodnocující. Připadá mi to, jako bychom se snažili postavit hráz za ně a jako bychom nebyli smířeni s tím, že mají tyto pocity, což znamená, že se s nimi také nemohou cítit bezpečně.
Takže mám výhrady k tomu „chápu“. Myslím, že mnohem lépe funguje říct: „Páni, ty jsi vážně naštvaná.“ To se mi líbí. Dívat se mu do očí a umět v tom být s ním. Ne že byste byli taky naštvaní, ale buďte schopni to opravdu přijmout a nesnažte se to obejít a nesnažte se to analyzovat a vysvětlovat nebo tak něco. Prostě s ním opravdu buďte v tom okamžiku.“
Toto znamená nebo by mělo znamenat spojení při opravování. Nevím, jestli to takhle myslí všichni, ale tohle je to, co spojení skutečně znamená. Je to schopnost podívat se jim do očí a vidět, že nejsou spokojeni s vaší volbou, a skutečně dovolit, aby to bylo v pořádku.
Takže nejde příliš o slova, ale pokud máme říct něco jako „rozumím“, musí to být pohled do očí a pokývání hlavou. „No jo. Rozumím. Je to takové zklamání, když ti takhle řeknu ne“. Opravdu to myslet vážně.“
Poté řekne: „Jeho pláč a křik byl mnohem silnější než hlas, kterým jsem na něj mluvila.“
Poté řekne: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Ano. To je dobré znamení, že by tam s ním neměla mluvit. Stačí kývnout hlavou, uvolnit se, prostě to přijmout. Nechat to plynout.
Pak říká, že nechtěla soutěžit o jeho pozornost, že? Nebojuj s ním. Nebojuj s ní. Prostě to nech být.
„Prohýbal se v zádech a odstrkoval se ode mě, tak jsem ho položila na koberec na podlahu a nechala ho tam pokračovat, přičemž jsem mu třela záda.“
Nechala jsem ho pokračovat. S tím třením zad si nejsem jistý. Opravdu bych se snažila naladit a být prostě k dispozici. Děti vám dají najevo, kdy chtějí blízkost, že se chtějí dotýkat nebo se chtějí fyzicky spojit. Obvykle je to poté, co se dostanou z bouřky a uklidní se a dýchají, a pak se chtějí spojit nebo přitulit nebo něco podobného případně.“
Opravdu věřím, že je třeba jim důvěřovat a netlačit na ně. Neříkat: „Chceš obejmout nebo tak něco?“. Studie ukazují, že děti, cítí naši přítomnost. Nemusíme jim neustále připomínat: „Jsem tady. Chci tě obejmout,“ a všechny tyhle věci. Cítí naši energii. Cítí naši přítomnost. Pokud máme tuto milující, přijímající a důvěřující přítomnost, je to to nejlepší místo, kde s nimi můžeme být. Pak se budou cítit připraveni přijít za námi nebo nám dát najevo, že chtějí, abychom za nimi přišli, až nebudou v oku té bouře. To je to, co bych udělala jinak.“
Říká: „V tu chvíli mám pocit, že jsem ztuhla a už jsem nevěděla, co mám dělat, protože se nade mnou rozplakal, když jsem se s ním snažila mluvit.“
Říká: „V tu chvíli mám pocit, že jsem ztuhla a už jsem nevěděla, co mám dělat. Ano. Nesnaž se s tím nic dělat. Prostě tomu nechej volný průběh.“
„Jak jsem to mohla zvládnout jinak?“
„Jak jsem to mohla zvládnout jinak? Doufám, že to, co jsem řekl, ti pomůže pochopit, jak se opravdu více uvolnit a zvládnout to opravdu pasivněji. Nemusíme přece nic dělat. Vlastně je lepší, když ani nedáváme dětem najevo, že tam jsme. Děti budou vědět, že tam jsme, pokud tam budeme. Budou vědět, že jsme tam láskyplným a přijímajícím způsobem, pokud to bude pravda. Není to něco, co bychom jim museli říkat.
Doufám, že to pomůže. O dětech a jejich pocitech jsem hodně mluvil ve svých podcastech, tak si prosím některé z nich přečtěte.
Znovu děkuji za pozornost. Zvládneme to.
.