Kapitola 21
Stejně jako se tento komentář nezmiňuje o Dávidově hříchu v Urijášově záležitosti, tak ani o potížích jeho rodiny, které po něm následovaly; ani slovo o Abšalomově vzpouře nebo Šebasovi. Ale o Davidově hříchu při sčítání lidu se zde píše proto, že při odčinění tohoto hříchu bylo naznačeno místo, na němž měl být postaven chrám. Zde je: I. Dávidův hřích, že přinutil Jóaba, aby sečetl lid (v. 1-6). II. Dávidův zármutek nad tím, co udělal, jakmile si uvědomil jeho hříšnost (v. 7, 8). III. Smutné dilema (či spíše trilema), k němuž byl přiveden, když mu bylo předloženo, aby si vybral, jak bude za tento hřích potrestán a jakým prutem bude bit (v. 9-13). IV. Žalostná spoušť, kterou v zemi způsobil mor, a těsný únik Jeruzaléma před jeho zkázou (v. 14-17). V. Davidovo pokání a oběť při této příležitosti a zastavení nánosu (v. 18-30). S tímto strašlivým příběhem jsme se setkali a rozjímali o něm, 2 Sa. 4
Verše 1-6
Počítání lidu, chtělo by se říci, nebylo nic špatného. Proč by pastýř neměl znát počet svého stáda? Bůh však nevidí tak, jak vidí člověk. Je jasné, že to bylo od Davida špatné a že to byla velká provokace vůči Bohu, protože to udělal v pýše svého srdce; a není hříchu, který by v sobě měl více rozporu, a tedy více pohoršení pro Boha než pýcha. Ten hřích byl Davidův, on sám za něj musí nést vinu. Ale zde se dozvídáme, že: I. Jak aktivní v něm byl pokušitel (v. 1): Satan se postavil proti Izraeli a Davida k tomu vyprovokoval. Je řečeno (2 Sa 24,1 ), že Hospodinův hněv vzplanul proti Izraeli a pohnul Davida, aby to udělal. Spravedlivé Boží soudy je třeba dodržovat a uznávat i v lidských hříších a nepravostech. Jsme si jisti, že Bůh není původcem hříchu, že nikoho nepokouší, a proto když se říká, že pohnul Davida, aby to udělal, je třeba to vysvětlit tím, co je zde naznačeno, že pro moudré a svaté cíle dovolil ďáblu, aby to udělal. Zde sledujeme tento nečistý proud až k jeho základu. Že se satan, nepřítel Boha a všeho dobrého, postavil proti Izraeli, není nic divného; právě o to mu jde, aby oslabil sílu, zmenšil počet a zastínil slávu bohů Izraele, jimž je satan zapřísáhlým protivníkem. Ale že ovlivnil Davida, muže Božího srdce, aby udělal špatnou věc, tomu se můžeme divit. Člověk by si myslel, že je jedním z těch, kterých se Zlý nedotkne. Ne, ani ti nejlepší svatí, dokud nepřijdou do nebe, si nesmí myslet, že jsou mimo dosah satanových pokušení. Nuže, když chtěl satan způsobit Izraeli neštěstí, jakým způsobem postupoval? Nepohnul proti nim Boha, aby je zničil (jako Job, kap. 2,3 ), ale vyprovokoval Davida, nejlepšího přítele, kterého měli, aby je sečetl, a tak urazil Boha a poštval ho proti nim. Všimněte si: 1. Ďábel nám dělá větší zlo, když nás svádí k hříchu proti našemu Bohu, než když nás obviňuje před naším Bohem. Nikoho nezničí jinak než jeho vlastní rukou, 2. Největší zlomyslnost, kterou může Boží církvi způsobit, je pokoušet církevní představitele k pýše; nikdo si totiž nedokáže představit, jak fatální následky má tento hřích u všech, zvláště u církevních představitelů. Nebudeš takový, Lu. 22,26 II. Jak pasivní byl tento nástroj. Joáb, člověk, kterého David najal, byl ve veřejných záležitostech mužem aktivním; k tomu však byl dokonale donucen a dělal to s největší neochotou, jakou si lze představit. 1. Než s tím začal, podal proti tomu revanš. Nebylo muţe, který by byl ve věcech, které skutečně směřovaly ke cti krále nebo k blahu království, pokrokovějšího neţ on; v této věci by se však rád nechal omluvit. Neboť: (1.) Byla to zbytečná věc, nebyla k ní vůbec žádná příležitost. Bůh slíbil, že je rozmnoží, a on nepotřeboval zpochybňovat splnění tohoto slibu. Všichni byli jeho služebníky a on nemusel pochybovat o jejich věrnosti a náklonnosti k němu. Jejich počet byl pro něj takovou silou, jakou si mohl přát. (2.) Bylo to nebezpečné. Mohl se tím stát příčinou provinění Izraele a mohl proti nim popudit Boha. Toho se Joáb obával, a přesto si to David sám neuvědomoval. Ani ti nejvzdělanější v Božích zákonech nebývají vždy nejrychleji prozíraví v jejich uplatňování. 2. Než to udělal, byl z toho docela unavený, protože královské slovo bylo Joábovi odporné, v. 6. 3. Všichni, kdo se o to pokoušeli, byli zklamáni. Byly časy, kdy se cokoli, co král David udělal, líbilo všemu lidu, 2Sa. 3:36 . Nyní však panoval všeobecný odpor k těmto příkazům, což Joába utvrdilo v jeho nechuti k nim. takže ačkoli byl výsledek tohoto sčítání opravdu velmi velký, neměl srdce ho zdokonalit, ale nechal dva kmeny nepočítané (v. 5, v. 6), dva významné, Léviho a Benjamína, a možná nebyl příliš přesný při počítání ostatních, protože to nedělal s žádným potěšením, což by mohlo být jednou z příčin rozdílu mezi částkami zde a 2 Sa 1,8. 24,9 .
Verše 7-17
David je zde pod metlou za sčítání lidu, onou metlou nápravy, která vyhání pošetilost, jež se váže v srdci, pošetilost pýchy. Stručně si všimněme: I. Jak byl napraven. Pokud si Boží nejdražší děti počínají špatně, musí počítat s tím, že za to budou chytré. 1. Je mu dáno na srozuměnou, že Bůh je nespokojen; a že pro tak dobrého člověka, jako je David, to není malá nepříjemnost, v. 7. Bůh si všímá hříchů svého lidu a je s nimi nespokojen; a žádný hřích mu není nepříjemnější než pýcha srdce; nic není pro milosrdnou duši více pokořující, zarmucující a umrtvující než vidět se pod Boží nelibostí. Je postaven před volbu, zda bude potrestán válkou, hladem nebo morem, neboť potrestán být musí, a to jedním z nich. Tak je pro své další ponížení postaven do úzkých, do velkých úzkých, a na jeho mysl působí hrůza ze všech tří soudů, nepochybně k jeho velkému úžasu, zatímco zvažuje, který si vybere. 3. Dozvídá se o 70 000 svých poddaných, kteří byli během několika hodin zasaženi morem, v. 14. Byl pyšný na množství svého lidu, ale božská Spravedlnost se postarala o to, aby jich bylo méně. Spravedlivě je nám odňato, oslabeno nebo rozhořčeno to, na co jsme pyšní. David musí dát lid sečíst: Přineste mi jejich počet, řekl, abych ho poznal. Nyní je však Bůh počítá podle jiného způsobu, počty na meč, Iz 65,12 . A David si nechal přinést jiný jejich počet, který ho spíše zmátl, než aby mu vyhovoval, totiž číslo otročiny černé listiny úmrtnosti, což je vada jeho soupisu. 4. Vidí anděla ničitele s mečem vytaseným proti Jeruzalému, v. 16. To pro něj nemohlo nevyvolat žádnou hrůzu, neboť to bylo viditelné znamení nebeského hněvu a hrozilo naprostým zničením tohoto milovaného města. Nákazy způsobují největší zkázu na nejlidnatějších místech. Pohled na anděla, byť přicházejícího pokojně a s přátelským posláním, přiměl i mocné muže, aby se zachvěli; jak strašný pak musí být tento pohled na anděla s taseným mečem v ruce, mečem plamenným, podobným tomu cherubínskému, který se otáčel na všechny strany, aby střežil cestu stromu života! Zatímco ležíme pod Božím hněvem, svatí andělé jsou proti nám vyzbrojeni, i když je nevidíme jako David.II. Jak snášel nápravu. 1. Velmi kajícně vyznal svůj hřích a úpěnlivě se modlil za jeho odpuštění, v. 8. Všichni se modlili za jeho odpuštění. Nyní si uvědomil, že zhřešil, velmi zhřešil, že si počínal hloupě, velmi hloupě, a prosil, aby, ať už za to bude jakkoli napraven, jeho nepravost byla odstraněna. 2. Přijal trest za svou nepravost: „Ať je tvá ruka nade mnou a nad domem mých otců, v. 17.“ 3. „Ať je tvá ruka nade mnou a nad domem mých otců,“ řekl. Poddávám se metle, jen ať jsem trpícím, neboť já jsem hříšník; má je vinná hlava, na niž má být namířen meč. 3. Všichni se podvolují metle, jen já ať jsem trpícím, neboť já jsem hříšník. Vrhl se na Boží milosrdenství (i když věděl, že se na něj hněvá) a neměl o něm žádné tvrdé myšlenky. Ať už je to jakkoli, padněme do Hospodinových rukou, neboť jeho milosrdenství je veliké, v. 13. Dobří lidé, i když se na ně Bůh mračí, o něm smýšlejí dobře. I kdyby mě zabil, budu v něho doufat. 4. Vyjádřil velmi něžnou starost o lid a leželo mu na srdci, když viděl, že je sužován pro své provinění: Co to udělaly tyto ovce?
Verše 18-30
Tady máme spor uzavřen a po Davídkově pokání uzavřen jeho mír s Bohem. Ačkoli ses na mě hněval, tvůj hněv se odvrátil. 1. Postupu popravy byla učiněna přítrž, v. 15. 2. Když David litoval hříchu, Bůh litoval rozsudku a přikázal andělu ničiteli, aby zastavil svou ruku a přikryl svůj meč, v. 27. 2. Davidovi bylo nařízeno, aby na Ornánově mlatě postavil oltář, v. 18. Anděl přikázal proroku Gádovi, aby Davidovi tento pokyn přinesl. Tentýž anděl, který v Božím jménu vedl válku, zde vystupuje, aby připravil mírovou smlouvu; andělé si totiž nepřejí strastiplný den. Anděl mohl tento příkaz dát Davidovi sám, ale rozhodl se to udělat prostřednictvím svého vidoucího, aby prorocký úřad poctil. Tak bylo zjevení Ježíše Krista oznámeno andělem Janovi a jím církvím. Davidův příkaz postavit oltář byl požehnaným znamením smíření; kdyby ho totiž Bůh chtěl zabít, neurčil by z jeho rukou oběť, protože by ji nepřijal. 3. David se hned dohodl s Ornánem na mlatu, neboť nechtěl sloužit Bohu za peníze jiných lidí. Ornán mu ho velkoryse nabídl zdarma, a to nejen z úslužnosti ke králi, ale i proto, že sám viděl anděla (v. 20), který ho tak vyděsil, že se se svými čtyřmi syny schoval, protože nemohl snést jas jeho slávy a bál se jeho taseného meče. Pod vlivem těchto obav byl ochoten udělat cokoli, aby vykonal zadostiučinění. Ti, kdo si náležitě uvědomují Hospodinovy hrůzy, udělají na svém místě vše, co mohou, aby podpořili náboženství a podpořili všechny metody smíření k odvrácení Božího hněvu. 4. Bůh dosvědčil své přijetí Davidových obětí na tomto oltáři; odpověděl mu z nebe ohněm, v. 26. Na znamení toho, že Boží hněv byl od něj odvrácen, se oheň, který se mohl spravedlivě upnout na hříšníka, upnul na oběť a strávil ji; na to se ničivý meč vrátil do své pochvy. Tak byl Kristus za nás učiněn hříchem a prokletím a Pánu se zalíbilo ho potřít, aby skrze něj pro nás Bůh nebyl stravujícím ohněm, ale smířeným Otcem. 5. Na tomto oltáři nadále přinášel své oběti. Měděný oltář, který zhotovil Mojžíš, byl v Gibeónu (v. 29) a tam se přinášely všechny izraelské oběti, ale David se při pohledu na andělský meč tak vyděsil, že tam nemohl jít, v. 30. Na oltáři, který zhotovil Mojžíš, byly obětní dary. Tato záležitost vyžadovala spěch, když začala pohroma. Áron musel jít rychle, ba musel běžet, aby vykonal smírčí obřady, Num 16,46; Num 16,47 . A neméně naléhavý byl i tento případ, takže David neměl čas jít do Gibeonu, ani se neodvážil nechat anděla s vytaseným mečem nad Jeruzalémem, aby nedostal smrtelnou ránu dříve, než se vrátí. A proto mu Bůh v laskavosti k němu přikázal, aby na tom místě postavil oltář, přičemž upustil od svého vlastního zákona o jednom oltáři kvůli současné tísni a přijal oběti přinášené na tomto novém oltáři, který nebyl zřízen v protikladu k tomu, ale v souladu s ním. Netrvalo se tolik na symbolech jednoty jako na jednotě samotné. Ba, když skončila současná úzkost (jak se zdá), David, dokud žil, obětoval tam, ačkoli oltář v Gibeónu byl stále zachován; Bůh totiž přijal oběti, které zde byly přinášeny, a dosvědčil, že je přijímá, v. 28. Ačkoli Bůh obětoval na tomto oltáři, David obětoval na tomto oltáři. Při těch obřadech, při nichž jsme zakusili znamení Boží přítomnosti a zjistili, že je s námi v pravdě, je dobré pokračovat v účasti. „Zde mi Bůh milostivě vyšel vstříc, a proto budu i nadále očekávat, že se s ním setkám.