15. dubna 1947 se na hřišti Ebbets Field v Brooklynu ve státě New York, Jack Roosevelt Robinson se ve svých 28 letech stal prvním Afroameričanem, který hrál za prvoligový baseballový tým od sezóny 1884, kdy Moses Fleetwood „Fleet“ Walker hrál za Toledo Blue Stockings od 1. května do 4. září (William White, student Brownovy univerzity, odehrál v roce 1879 jeden zápas za Providence Grays v Národní lize, čímž technicky prolomil barevnou bariéru). Před 26 623 diváky (z nichž přibližně 14 000 bylo pravděpodobně černochů), ačkoli nezískal žádný hit, Robinson skóroval a přispěl k vítězství Dodgers nad Boston Braves 5:3.
Ostatek, jak se říká, je historie: Během relativně krátké kariéry, která trvala pouhých devět let, se Robinson stal v roce 1947 nováčkem roku, v roce 1949 nejužitečnějším hráčem, šestkrát dovedl svůj tým do Světové série (včetně jednoho mistrovství světa v roce 1955) a šestkrát se dostal do All-Star týmu. V roce 1962 byl uveden do Síně slávy a jako bezprecedentní gesto jeho obrovského historického významu a sportovního mistrovství mu Major League Baseball v roce 1997 vyřadila číslo „42“, což se stalo poprvé u jakéhokoli sportovce v jakémkoli sportu.
To jsou fakta o jeho baseballové kariéře, která děti mého věku znaly nazpaměť. Co však tehdy prakticky nikdo z nás nevěděl a mnoho lidí to neví ani dnes, je, že poručík Jack Roosevelt Robinson byl v roce 1944 skutečně postaven před válečný soud! Válečný soud je vojenský soud, který se obvykle skládá ze senátu složeného z pověřených důstojníků, kteří vedou trestní řízení. Existují tři typy vojenských soudů: Zkrácený vojenský soud, zvláštní vojenský soud a všeobecný vojenský soud. Robinson čelil všeobecnému vojenskému soudu.
Pokud by byl shledán vinným, celý průběh účasti černochů v profesionálním baseballu a všech ostatních profesionálních sportech, stejně jako moderní hnutí za občanská práva, by to s největší pravděpodobností hluboce negativně ovlivnilo. Okolnosti tohoto vojenského soudu však jen zvyšují Robinsonův kredit jako jednoho ze skutečných průkopníků hnutí za občanská práva.
Standing his Ground
Jak je podrobně popsáno v mistrovské knize Jackie Robinson: Arnolda Rampersada, 6. července 1944 se Robinson „zapletl do sporu, který hrozil ukončením jeho vojenské služby s ostudou“. Při jízdě vojenským autobusem, který se vracel do nemocnice z „klubu barevných důstojníků“, si Robinson sedl vedle Virginie Jonesové, manželky jednoho ze svých kolegů. Jonesová vypadala jako běloška – alespoň si to myslel bělošský řidič autobusu. Po několika blocích řidič Robinsonovi náhle nařídil, aby se „přesunul do zadní části autobusu“. Robinson, oprávněně rozhořčený, odmítl. Mimo jiné si přečetl, že ve vojenských autobusech již není segregace povolena (pdf), a přistoupil k formě protestu, která předznamenala podobnou akci Rosy Parksové o 11 let později.
Rampersad přetiskuje Robinsonovo prohlášení o tom, co se stalo poté: „Řidič autobusu mě požádal o průkaz totožnosti. Odmítla jsem mu ho dát. Pak šel za dispečerem a něco mu řekl. Co mu řekl, nevím. On se pak vrátil a řekl lidem, že ten negr dělá problémy. Řekl jsem řidiči, ať se mnou přestane vyjebávat, tak sebral zbytek chlapů kolem a začal foukat a někdo zavolal MP“. Na Robinsona byla uvalena „vazba v ubikacích“, což znamenalo, že „bude považován za zatčeného v nemocnici, i když bez strážného. Robinson byl pak do nemocnice převezen policejním pickupem“. Bílý policista by si vzpomněl, že Robinson „byl spoután a na nohou měl pouta. Robinson se tvářil rozzlobeně, svaly na obličeji měl napjaté a oči napůl zavřené.“
Robinson byl 24. července převelen k 758. tankovému praporu, „kde velitel podepsal rozkaz k jeho stíhání“. Ještě téhož dne byl zatčen. Rampersad uvádí, že „2. srpna v 1:45 odpoledne začal případ The United States v. 2nd Lieutenant Jack R. Robinson, 0-10315861, Cavalry, Company C, 758th Tank Battalion“. Robinsonův osud byl v rukou devíti mužů, z nichž osm bylo bělochů: „Jeden z nich byl černoch, další byl studentem Kalifornské univerzity . K odsouzení bylo potřeba šest hlasů.“
Robinson čelil dvěma obviněním: První, porušení válečného článku č. 63, ho obviňovalo z „neuctivého chování vůči kapitánu Geraldu M. Bearovi, CMP, svému nadřízenému důstojníkovi“ … Druhé obvinění se týkalo porušení článku č. 64, v tomto případě „úmyslného neuposlechnutí zákonného rozkazu Geralda M. Beara, CMP, svého nadřízeného“. “ Tři další obvinění byla stažena před zahájením soudního řízení. Ze svědectví vyplývá, jak statečně se Robinson večer, kdy k incidentu došlo, bránil, včetně údajně zcela hrdinských slov: „Podívej se, ty hajzle, neříkej mi negře!“. Po čtyřhodinovém soudním procesu byl Robinson zproštěn viny: „Robinson získal nejméně čtyři hlasy (tajné a písemné) potřebné k osvobození. Byl shledán ‚nevinným ve všech specifikacích a obviněních‘.“
Zahájení dějin
Jak uvedl filozof Cornel West v úvodu k autobiografii Jackieho Robinsona I Never Had It Made: „Ještě více než Abraham Lincoln a občanská válka nebo Martin Luther King ml. a hnutí za občanská práva, Jackie Robinson názorně symbolizoval a zosobňoval výzvu zhoubnému dědictví a ideologii bělošské nadřazenosti v amerických dějinách.“ Tato výzva, pokračoval Cornel, „zůstává neúplná, nedokončená.“
Je pro nás tak snadné podcenit obrovský význam, jak symbolický, tak politický, integrace Jackieho Robinsona do Major League Baseball, dnes, kdy tolik černošských sportovců hraje tak dominantní roli ve sportu. Baseball byl americkou „národní zábavou“ a podle toho byl také nejvyšší baštou nadvlády bílých mužů. Pokud měl být desegregován profesionální sport jako celek – a do jisté míry i celá společnost -, muselo toto úsilí začít na baseballovém hřišti. Abychom pochopili ještě širší společenský a politický význam toho, co Robinsonovy činy na hřišti iniciovaly, stačí vzít v úvahu řetězovou reakci zásadních epizod v dějinách hnutí za občanská práva, které se odehrály téměř bezprostředně po jeho první sezóně u Dodgers.
Nejprve prezident Harry Truman vydal 26. července 1948, tedy jen něco málo přes rok poté, co se Robinson postavil svému prvnímu nadhazovači na Ebbets Field, výkonné nařízení č. 9982, kterým se ruší rasová diskriminace v ozbrojených silách. Lze jistě důvodně předpokládat, že Trumanovo načasování bylo ovlivněno Robinsonovou úspěšnou integrací profesionálního baseballu. Trumanova desegregace armády bezpochyby informovala o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Brown v. Board o desegregaci veřejných škol v roce 1954, které zase informovalo o jednání Rosy Parksové v autobuse, jež vedlo k bojkotu autobusů v Montgomery. Z bojkotu montgomerských autobusů vzešla vůdčí role mladého Martina Luthera Kinga mladšího. Bez Martina Luthera Kinga mladšího by nebylo moderního hnutí za občanská práva.
A bez hnutí za občanská práva by nebylo afirmativních opatření a bez afirmativních opatření, abychom trochu popošli vpřed, by nebylo Baracka Obamy.
Netvrdím, že to, čeho Jackie Robinson v roce 1947 sám dosáhl, spustilo tuto řetězovou reakci událostí, ale jeho odvaha a statečnost sehrály v dějinách integrace, a to jak na hřišti, tak v celé americké společnosti, významnou roli a žádné dějiny hnutí za občanská práva by nebyly úplné, kdybychom Robinsonovu významnou roli nezaznamenali a nepřiznali mu kvůli ní čestné a nesmrtelné místo v afroamerických dějinách.
Na hřišti byl Jackie Robinson také jedním z nejsilnějších hlasů hnutí, přestože musel ve stoickém, ale výmluvném mlčení snášet tolik urážek na hřišti i z tribun. V dopise Averellu Harrimanovi v roce 1955 jednou napsal: „Jsme si jisti, že časem duch zakotvený v ústavě Spojených států převládne ve všech částech země; nyní je však důležité, abychom se ostražitě bránili flagrantním justičním omylům, které ublíží nejen nevinným obětem, ale i pachatelům.“ Zoufale – a neúspěšně – lobboval u republikánského prezidentského kandidáta Richarda Nixona, aby zasáhl, když byl Dr. King v říjnu 1960 uvězněn v Georgii. Někteří badatelé se domnívají, že toto rozhodnutí Johna Kennedyho vedlo k jeho těsnému vítězství nad Nixonem.
Jackie Robinson byl „rasový muž“, jak se tehdy říkalo, oddaný úsilí o zlepšení situace černochů. Jak napsal v jiném dopise Williamu Keefovi v roce 1956: „Mluvím k Vám pouze jako Američan, který je shodou okolností americký černoch a který je na toto dědictví hrdý. Nežádáme nic zvláštního. Žádáme pouze o to, aby nám bylo umožněno soutěžit za rovných podmínek, a pokud toho nejsme hodni, pak nás konkurence sama o sobě vyřadí.“ Hank Aaron to výstižně poznamenal v úvodu knihy I Never Had It Made: „Jackie Robinson nám všem – nejen černošským sportovcům, ale každému černochovi v této zemi – dal pocit vlastní síly.“ Jak správně poznamenal konzervativní publicista George Will, Robinsonův život je „jedním z největších úspěchů nejen v análech sportu, ale i lidského dramatu kdekoli a kdykoli.“
Z těchto důvodů bychom měli být všichni vděční za to, že Robinson byl u vojenského soudu zproštěn viny za to, že se odmítl přesunout na zadní sedadlo autobusu, a měli bychom ctít nesmrtelný odkaz Jackieho Robinsona jako jednoho z největších hrdinů moderního hnutí za občanská práva, tohoto mimořádně ušlechtilého muže, který tolik trpěl v mnoha ohledech za oběti, které veřejně i soukromě přinesl, aby Afroameričané mohli s novou silou a odhodláním pokračovat ve svém dlouhém pochodu za svobodu a rovnost v této velké republice.
Padesát ze 100 úžasných faktů bude zveřejněno na stránkách The African Americans: Mnoho řek, které je třeba překročit. Všech 100 faktů si můžete přečíst na stránkách The Root.