Prvním „nefikčním“ románem byla Operación Masacre, kterou v roce 1957 dokončil Argentinec Rodolfo Walsh. Druhou a první anglicky psanou knihou byl román Chladnokrevně od Trumana Capoteho, který se prosadil jako historický příklad narativní žurnalistiky v románové podobě. Vyšla v roce 1965 a pomohla spisovatelům ukázat možnost používat tvůrčí postupy a zároveň se držet zásad žurnalistiky.
Ačkoli Capote tvrdí, že tuto novou formu žurnalistiky vynalezl, často se má za to, že hnutí tvůrčího psaní v žurnalistice vzniklo mnohem dříve. Charakteristické rysy narativní žurnalistiky lze nalézt v díle Daniela Defoea v 18. století, stejně jako v dílech Marka Twaina v 19. století a Jamese Ageeho, Ernesta Hemingwaye a Johna Steinbecka v období druhé světové války.
Capoteho současník Tom Wolfe napsal v roce 1974 rovněž knihu The New Journalism (Nová žurnalistika) a je mu připisována zásluha za popularizaci diskuse o vhodnosti vyprávění v žurnalistice. Za „otce“ nové žurnalistiky označuje Gaye Talese, který ve své kompilaci „The Gay Talese Reader“ uvádí příklady základů narativní žurnalistiky.
Dnes mnoho románů literatury faktu využívá k vyprávění svých příběhů narativní žurnalistiku. Tištěné publikace, jako jsou Harper’s, The New Yorker, Esquire, Rolling Stone a The Village Voice, jsou také vítaným domovem narativních novinářů.
Mainstreamové novinové publikace se kvůli časovým a prostorovým omezením stále vyhýbají přílišné podpoře narativní žurnalistiky a často otisknou příležitostné vyprávění v nedělním fejetonu nebo doplňkovém magazínu.
Definice narativní žurnalistiky jsou mnohé a rozmanité. Někteří ji raději označují jako literární žurnalistiku nebo kreativní literaturu faktu. Jednoduše řečeno, narativní žurnalistika je způsob, jakým je příběh konstruován prostřednictvím určitého úhlu pohledu a uspořádání událostí. Cílem Niemanova programu narativní žurnalistiky, který byl zahájen v roce 2001, je vytvořit centrum pro výuku, studium a praxi narativní žurnalistiky. Niemanova nadace definuje narativní žurnalistiku jako něco víc než pouhé vyprávění příběhů: je to komplexní žánr s mnoha vrstvami a souvislostmi, který, je-li dobře proveden, má schopnost reformovat noviny a učinit je zásadními a přesvědčivými. Obecně k některým kritickým prvkům narativní žurnalistiky patří následující:
-Obsahuje přesné, dobře prozkoumané informace a zároveň je zajímavé je číst.
-Přibližuje zajímavé lidi, lidské emoce a reálné situace. Poskytuje soukromý příběh, který se skrývá za příběhem veřejným.
-Posahuje za hranice všednosti tím, že mísí reportážní fakta se stylem psaní fikce.
Mark Kramer, bývalý ředitel Niemanova programu narativní žurnalistiky, říká, že je to „žurnalistika, která nepředpokládá, že čtenář je robot, která uznává, že čtenář toho hodně ví a cítí a chichotá se a divočí“. Kramer zdůrazňuje význam hlasu. Čtenáři si podle něj dávají ráno kávu s novinami. Chtějí rozumět hlasu zpráv a dokonce se s ním ztotožnit; běžné zpravodajství je však anonymní a zdrženlivé, takže se čtenář cítí osamělý. Když máte publikum složené z tolika různorodých typů lidí, zdá se ušlechtilé oslovit nejmenšího společného jmenovatele a mluvit jen o faktech. Dochází však k odosobnění zpravodajského hlasu – narativní žurnalistika si klade za cíl vrátit lidský hlas zpět ke snídani. Kramer definuje narativní žurnalistiku jako psaní, které obsahuje následující prvky:
1. Kulisy;
2. Postavy;
3. Děj, který se rozvíjí v čase;
4. Hlas, který má osobnost;
5. Vztah s publikem a
6. Cíl – téma, účel a důvod.