Tohle asi později smažu
Jsou tři ráno a já sem prostě musela přijít a napsat to. Upřímně řečeno nevím, kde začít. Poslední dobou to bylo těžké.
Mám pocit, že mě všichni znají jako chodící klišé cizinky v Paříži, která přišla do města poté, co vykořenila celý svůj život v zahraničí, aby se zamilovala do sýrů a baget a všeho ostatního, co je spojeno s těmi nejgrotesknějšími francouzskými stereotypy, jaké si dokážete představit. Na instagramu a často i tady na našem blogu neustále píšu o tom, jak moc miluju Paříž, a na velmi povrchní úrovni je moje láska k městu opravdová. Miluji město jako město. Ať se tu vydáte kamkoli, vždycky jste obklopeni krásnými věcmi, elegantními restauracemi, butiky a kavárnami a každá ulice oplývá takovou historií, že by bylo nemožné znát o ní každý detail. Ale pravdou o Paříži je, že snažit se tu prosadit jako cizinec je často utrpení.
Teď nechci, aby si někdo myslel, že jsem nevděčná za to, že mám možnost tady žít, protože to se v tomto příspěvku vůbec nesnažím říct. Chci tu mluvit o tom, že Paříž není laskavé město k lidem, kteří nepocházejí z Francie, a někdy vás to může opravdu srazit na kolena.
Někdy mám pocit, že každý den v Paříži je bitva, ve které se musím bránit. Když tu lidé slyší můj přízvuk, pak mají tendenci se mnou hned mluvit anglicky a úplně přehlížejí, že se s nimi mohu a chci bavit v jejich jazyce. Učit se francouzsky je v Paříži nesmírně obtížné už jen z tohoto důvodu. Vždycky mám pocit, že musím obhajovat své právo mluvit francouzsky, buď proto, že se se mnou někdo bude bavit anglicky a posmívat se mému přízvuku, nebo proto, že mě nebudou brát vážně, protože lidé okamžitě uslyší, že jsem cizinec, a budou předpokládat, že jsem turista, i když tu žiju už dva roky.
Celá tato otázka cizího přízvuku má vlastně opravdu velký vliv na můj život. Kdykoli jsem se ucházel o práci nebo stáž v něčem, na co mám kvalifikaci, byl jsem odmítnut, protože firmy chtějí jen rodilé mluvčí francouzštiny … takže jinými slovy nechtějí zaměstnávat žádné cizince. Celé léto hledám práci přes francouzštinu a odpověď je vždy stejná. Pouze rodilí Francouzi. Až si říkám, proč jsem se vůbec obtěžoval se ten jazyk učit.“
V životě jsme všichni obětí toho, odkud pocházíme. To je něco, co bych si přál, aby si uvědomilo víc lidí. Je snadné dělat si o lidech domněnky na základě toho, jak mluví nebo jak vypadají, ale za některé věci prostě nemůžeme. Přízvuk je jednou z nich. Ať se snažím sebevíc, nikdy nebudu mluvit anglicky jako někdo z Velké Británie nebo Spojených států a už vůbec ne francouzsky jako někdo, kdo se tu celý život narodil a vyrůstal.
Vždycky budu mluvit jako Amanda z Irska a to je v pořádku. Jen bych si přála, aby si to lidé ve Francii uvědomili, protože si nedovedu představit, že bychom jako anglicky mluvící diskriminovali lidi, kteří přišli ze zemí jako Francie, Španělsko, Itálie atd. kvůli tomu, jak mluví. Tato očekávání jsou směšná a my bychom prostě měli přijímat lidi takové, jací jsou a odkud pocházejí. Mám tolik zkušeností s předsudky vůči cizincům, a to jsem běloch, takže si ani nedokážu představit, jaké to musí být pro kohokoli, kdo je nespravedlivě posuzován kvůli své rasové odlišnosti. Pokud se tyto věci dějí mně, pak musí být pro cizince v Paříži ještě větší problém a to zdaleka není v pořádku.
V Paříži je tolik věcí, kvůli kterým je to těžký boj. Každý, kdo měl někdy co do činění s francouzskou administrativou, bude vědět, o čem mluvím, ale když to pominu, někdy jsou Pařížané prostě zlí. V poslední době mám tyto zkušenosti:
1.) Odmítnutí zaměstnání v kosmetické firmě, protože zaměstnavatel viděl v mém životopise, že jsem Irka. (Ani mi nezavolal a neslyšel můj hlas. V podstatě jen řekl „pas d’accent anglais“, aniž by se mnou vůbec mluvil)
2.) Zvedání telefonu mému bratrovi v kavárně a stará paní, která na mě křičela francouzsky, že mluvím na terase. Ignoruju ji a mluvím dál a ona křičí ještě hlasitěji, tak prostě odejdu.
3.) Označení za základní turistku od skupinky holek, které si myslely, že jim nerozumím, když jsem se fotila na nádraží.
Skutečně chci zdůraznit, že ne všichni jsou takoví a většina mých nejbližších přátel na světě jsou Pařížané, ale po nějaké době mě všechna negativní setkání začnou vyčerpávat. I když znějí hloupě a já vím, že bych je měla prostě smést ze stolu, nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že mě Paříž sráží dolů. Lidé nejsou vždycky milí, když jste cizinec, a často můžete mít pocit, že se vám celé město vysmívá.
Proto si myslím, že moje budoucnost nebude ve Francii.
A kromě komplexu méněcennosti, který mám z toho, že jsem cizinec, je tu také absence identity, která mě opravdu sráží dolů a způsobuje, že mám pocit, že jsem ve Francii taková nula. Nikdo neuznává mou irskou identitu. Tady to vypadá, jako by Irsko, USA a země Spojeného království byly smíchány dohromady do slova „anglais“, a opravdu se cítím tak prázdně, když mě zbavují mé kulturní identity a označují mě za „une anglaise“. Moje výchova v Irsku se točila kolem céilís, GAA a mluvení jako gaeilge a vím, že se v Irsku takovým věcem často smějeme, ale je to to, co jsme a co nás jako národ dělá jedinečnými. I vzhledem k naší historii se celá naše kultura točí kolem toho, že NEjsme Angličané a že jsme nezávislí na Velké Británii.
Od té doby, co žiji ve Francii, už tohle nemám a často mě mrzí, že nikdo nechápe, kdo opravdu jsem, protože nemá ponětí o tom, odkud skutečně pocházím. Nebudu lhát, když řeknu, že se kvůli tomu cítím opravdu ztracená.
Kromě kulturních problémů, které v Paříži mám, jsou obrovským problémem také muži. Je tu tolik slizkých chlapů a být obtěžován na ulici a volat po něm jako po psovi je tu bohužel docela normální. Když jsem ještě žila v Dublinu, nikdy jsem tenhle problém neměla, ale tady není nic překvapivého, když vás v metru sleduje podivný stařík, když na vás číšník v kavárně, kterou denně míjíte cestou do práce, vlčím hvizdem pokuřuje cigaretu u terasy, když na vás náhodní chlapi na ulici pokřikují něco ponižujícího, je to normální a to, že vás v barech sledují cizí muži na záchod, není nic neznámého. Byly chvíle, kdy jsem se v Paříži skutečně bála o svůj život kvůli tomu, jak vytrvalí ti muži byli, a co je horší, zdá se, že policii nezajímá, když se tyto věci nahlásí, takže jim to stále prochází.
Mám ráda Paříž takovou, jaká je na první pohled, ale kromě toho s ní mám ve skutečnosti tolik problémů a jsou dny, kdy už se mi prostě nechce pokračovat. Můj blog a youtube mi pomáhají odvést pozornost od toho všeho, protože se pak alespoň mohu soustředit na pozitiva tohoto města, ale nemohu popřít, že negativa mě opravdu dostávají.
To však říká, že tu mám úžasné přátele, které mám moc ráda a kteří mi od začátku pomáhají. Problém, který mám, je, že v Dublinu toho na mě vůbec moc nezbylo. Mám pocit, že od té doby, co jsem odešel, se všichni posunuli v životě dál a já už nemám moc přátel. Všichni moji přátelé jsou tady se mnou v Paříži a odstěhovat se by znamenalo začít znovu od začátku.
Někdy je těžké být expatriantem, protože v určitém okamžiku vám váš domov přestane připadat jako domov a v nové zemi budete vždycky outsiderem. To je něco, s čím jsem se zatím nedokázal smířit, a nevím, jestli to někdy dokážu plně přijmout.
Každopádně pokud jste se dostali až sem, měl bych vám poděkovat za přečtení. Omlouvám se, že to nebyla ta pravidelná zábava o módě a kráse v Paříži, ale chtěla jsem se jen podělit o to, kde se teď ve svých myšlenkách nacházím. Pravděpodobně tento příspěvek někdy smažu, protože vím, že působí dost negativně.
Mrzí mě, že je v tomto příspěvku tolik překlepů. Psala jsem ho pozdě v noci a ve chvíli, kdy jsem potřebovala něco, co by mě uklidnilo ve chvíli trápení. Příští příspěvek bude mnohem výmluvnější a pozitivnější, slibuji.
~Mandy xx