Paul Reynaud nás přijal, pevný a zdvořilý navzdory napětí. Brzy jsme se pustili do diskuse přes stůl v jídelně: Petain, Reynaud, Weygand čelem k Churchillovi, Dill a já s tlumočníky. Generál Georges se k nám připojil později. Hovořili jsme téměř tři hodiny, přičemž diskuse sotva posunula věci kupředu. Řečníci byli zdvořilí a korektní, ale přestože v té době ještě Maginotova linie nebyla napadena, bylo brzy zřejmé, že naši francouzští hostitelé nemají žádnou naději.
Na začátku našeho rozhovoru Weygand popsal vojenskou situaci a vysvětlil, jak se pokusil zablokovat řadu mezer v linii. Domníval se, že se mu to podařilo a prozatím linie drží, ale už neměl žádné rezervy. Někdo se zeptal, co by se stalo, kdyby došlo k dalšímu průlomu. ‚Žádná další vojenská akce pak nebude možná,‘ odpověděl Weygand. Reynaud okamžitě ostře zasáhl: „To by bylo politické rozhodnutí, pane generále. Weygand se uklonil a řekl: „Jistě. Georges nám sdělil, že Francouzům zbývá na severní frontě dohromady jen asi sto devadesát pět stíhacích letounů.
Přes všechny potíže byla naše večeře, ač jednoduchá, obdivuhodně uvařená a naservírovaná. Předsedal jí Reynaud, po jeho pravici seděl Churchill, naproti němu Weygand a po jeho pravici já. Když jsme zaujímali svá místa, prošla po mé straně stolu vysoká a poněkud hranatá postava v uniformě. Byl to generál Charles de Gaulle, náměstek ministra obrany, kterého jsem předtím potkal jen jednou. Weygand ho mile vyzval, aby zaujal místo po jeho levici. De Gaulle odpověděl, jak jsem si myslel, stroze, že má instrukce sedět vedle britského premiéra. Weygand se začervenal, ale nijak to nekomentoval, a tak jídlo začalo.
Na druhé straně jsem měl maršála Petaina. Konverzace nebyla snadná. Jeho refrénem byla zkáza Francie a každodenní devastace jejích měst, z nichž několik jmenovitě zmínil. Měl jsem pro to pochopení, ale dodal jsem, že existují ještě horší osudy než ničení měst. Petain opáčil, že to se Británii říká dobře, my jsme přece neměli válku v naší zemi. Když jsem řekl, že my možná ano, dostalo se mi v odpověď nedůvěřivého zavrčení.
S generálem Weygandem byl můj rozhovor naprosto přátelský a spočíval především v diskusi o našich dostupných jednotkách v Británii a o tom, co děláme pro urychlení jejich výcviku. Moc jsem ho nepotěšil. Weygand byl něco jako záhada. Měl slavnou pověst, kterou korunovalo jeho vítězství s Pilsudským nad bolševickými silami v roce 1920. Setkal jsem se s ním při několika příležitostech, naposledy počátkem toho roku na Blízkém východě, a vždy jsem ho považoval za přátelského, pohotového a vnímavého, skromného muže, který nesl svou slávu bez afektu a domýšlivosti. S generálem Wavellem se mu dobře spolupracovalo, protože si oba muži rozuměli. Byl jsem rád, když jsem se dozvěděl, že byl povolán zpět do Francie, aby převzal vrchní velení. Dosáhl sice jen málo, ale to by asi nedokázal nikdo. V této fázi, ačkoli byl vždy korektní a zdvořilý, působil dojmem rezignovaného fatalismu. Rozhodně to nebyl člověk, který by bojoval s posledním zoufalcem.