Láska ztělesňuje všechny společenské povinnosti.
To může být poučení, které si z dnešního čtení epištoly „odnesete“. Přesto je uspořádání čtení poněkud zvláštní, protože 3,9-13 má dvě části a přichází na přechodu v listu Soluňanům. První část, 3,9-10, představuje uzavření dřívější části listu (tj. 2,17-3,10). Druhá část, 3,11-13, je modlitbou, která posluchače posouvá k tématům, jimiž se zabývá zbývající část korespondence.
Příležitostí k napsání listu se zdá být reakce na Pavlovu obavu, že se k němu Soluňané možná obrátili zády, zvláště když se zdá, že poté, co jim Pavel zvěstoval evangelium, prožívali jisté těžkosti (viz 1,6). Aby zjistil, jak se Soluňanům daří, a aby zjistil, zda si ho stále váží jako svého zakladatele, poslal apoštol do Soluně Timoteje. Timoteus se vrací s velmi pozitivní zprávou (možná i s dopisem od sboru) a Pavel píše tento dopis církvi.1
V Pavlově době bylo běžné děkovat bohům po obdržení dopisu. Zde má poděkování podobu řečnické otázky: „Jak můžeme Bohu dostatečně poděkovat za vás . . . ?“ Timoteova zpráva potěšila Pavlovo srdce, potvrdila lásku soluňského sboru k němu a ještě více podnítila jeho touhu navštívit je. Všimněte si, že Pavel říká, že Tesaloničané byli důvodem jeho útěchy (3,7), ale je to Bůh, komu apoštol děkuje. Z toho vyplývá, že Bohu nikdy nemohl poděkovat dostatečně. Ve skutečnosti je zde jazyk hluboce osobní, jak se Pavlovo zaměření stupňuje. Například zájmeno „ty“ se v 3,6-10 objevuje desetkrát (např: „kvůli tobě“, „tvé víře“; 3,8: 3,9: „když stojíte pevně“: „kvůli vám“, „kvůli vám“). To je podtrženo tím, co následuje:
Jazyk se zde stává velmi intenzivním. „Ve dne v noci se co nejvroucněji modlíme,“ říká, „abychom vás viděli tváří v tvář a obnovili, co chybí ve vaší víře“ (3,10). Řecké sloveso deomenoi, které je v NRSV přeloženo jako „modlíme se“, je jemnějším a elegantnějším vyjádřením tohoto termínu než jeho potenciálně hrubší překlad „prosit“. Jedná se o stejné sloveso, které se nachází v Římanům 1,10 a je použito v podobném kontextu. Vyjadřuje pocit osobní potřeby.
Intenzitu Pavlova výroku dále dokresluje slovní spojení „dnem i nocí“ a příslovce „horlivě“. Pavlovým vzýváním jazyka modlitby – jeho prosbou – je vidět Soluňany a doplnit to, co chybí v jejich víře. Timoteova návštěva je v jejich víře stabilizovala (3,3). Nyní je Pavel chce navštívit, aby ji rozšířil. Naznačuje, že je zde přítomen určitý nedostatek. Význam apoštolova výroku je ztížen, protože slovesa katartizein („obnovit“) a hysterēma („to, co chybí“) nejsou častá. Navíc je poněkud náročné určit, jak tato slovesa souvisejí s vírou Soluňanů.
Víra zde znamená celkovou odpověď člověka Bohu, tedy něco, co může být považováno za nedostatečné nebo nedostatečné (např. Ř 14,1; 2 Kor 10,15). Výraz hysterēma se ve starověké literatuře používal jen zřídka a mimo Pavlovy listy je použit pouze jednou (Lk 2,14). Pokud se vyskytuje v Pavlových listech, má často význam nedostatku, který lze napravit (např. 1 Kor 16,17; 2 Kor 9,12; 11,9; Flp 2,30; Kol 1,24).
Také katartizein navenek znamená opravit něco, například síť (např. Mk 1,19). Pavel ho zde však používá v pastoračním smyslu (podobně jako v Gal 6,1). A tak když se snažíme přijít na to, v čem by tento nedostatek mohl spočívat, je třeba vzít v úvahu prosby o lásku a svatost ve 3,12-13 a skutečnost, že Pavel se těmto tématům věnuje ve čtvrté a páté kapitole. Je možné, že tento pastýřský list byl součástí Pavlovy snahy napravit „to, co chybí ve víře“.
Druhá část dnešního čtení je rozšířenou modlitbou, i když někteří badatelé ji nazývají „požehnáním“ a jiní „modlitebním přáním“. Možná bude užitečné upozornit, že je to jediné místo, kde Pavel po díkůvzdání přidává modlitbu tohoto druhu. Pavlovo odloučení od věřících v Tesalonice a jeho touha vidět je, která je hlavní myšlenkou 2,17-3,10, se opakuje i v 3,11. Pavlova modlitba za věřící v Tesalonice je v podstatě stejná jako modlitba za věřící v Tesalonice. Jeho zájem o stabilizaci Soluňanů se objevuje v 3,13. Stejně tak hlavní témata zbývající části listu jsou předjímána již v modlitbě. Svatost, za kterou se apoštol modlí ve 3,13, se znovu objevuje ve 4,3-8. O lásce „k sobě navzájem a ke všem“ (3,12) se mluví ve 4,9-12. O „příchodu Páně“ se obšírně pojednává v 4,13-5,10. A tak je modlitba pastorační i paraenetická (tj. poučná).
Dvě slovesa pleonasai („vzrůstat“) a perisseuai („rozhojňovat se“) jsou synonyma a jsou zde použita společně kvůli zdůraznění (také v Řím 5,20; 2 Kor 4,15). Láska je jedním z trojice obdarování – víra, láska, naděje -, která se objevuje v 1,3 a 5,8 jako knižní zakončení hlavní části listu. Bezprostředně před dnešním čtením Pavel vyjadřuje úlevu nad Timoteovou zprávou, že ho Soluňané stále milují (3,6).
Zajímavé je, že Pavel vyzdvihuje svou vlastní lásku jako vzor, který mají napodobovat. Je to vzor pro jejich lásku k druhým. Již dříve jim připomněl svou lásku (2,8), ale nyní klade důraz na společný rozměr: „jeden k druhému a ke všem“. Je to tedy podle apoštola láska, která shrnuje všechny společenské povinnosti (Řím 13,8-10; Gal 5,12-15). Je tmelem, který spojuje vztahy mezi členy i širší společnost. Pavel se modlí za dramatický nárůst jejich lásky s cílem, aby přispěla k jejich svatosti.
1Poznámka: Jediné použití slovesa „hlásat evangelium“ v tomto dopise popisuje Timoteovu zprávu o jejich víře.
.